Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Z rozhodnutí RadyOblíbit

drak2882.jpg

Autor: Jackie Decker

Sekce: Povídka

Publikováno: 29. března 2009 19:09

Průměrné hodnocení: 9.6, hodnotilo 8 uživatelů [detaily]

 
Jedno království, jedna kletba, proroctví a velké dračí přátelství... To všechno provázelo zrod Aldormy...
 


Z rozhodnutí Rady



Bylo to jako zlý sen. Seděl na skále nedaleko paláce Wildaran a hleděl tím směrem. Korunovace a svatba. Sidus Clemens se stal králem kousku země zvaného Aldorma a on, Gretiem, se nyní díval na dílo zkázy, které svou kletbou uvalila Orena na jeho rod. Nechápal to. Lidskou pýchu a pošetilost. Jeho zlaté šupiny se leskly v záři zapadajícího slunce a stříbřité oči hleděly do srdcí všech těch, kteří po oslavě zůstali v hodovní síni Wildaranu.



Na samotný obřad se dlouho nečekalo. Během několika dní se konala velkolepá svatba, ačkoliv Sidus i Valerie si přáli něco skromného. Museli se však podřídit zvykům. Poté, co jim draci požehnali, nastala hostina. Postupně všichni odcházeli, jen Orena zůstala. Čekala, než zůstane jen pár hostů a s odhodláním přišla před šťastný pár. Král dal všechny poslat, jen mladý Maxwell Roden zůstal skryt za gobelínem v barvách Aldormy.

„Proklínám tě a tvůj rod za lásku, již jsi ve mně marně vzbudil. Proklínám tě. Ty nebo tvůj syn přijdete o trůn. Dlouhou dobu bude trvat, než se navrátí vašemu rodu. Tvůj jediný syn zemře a ty nebudeš mít možnost se s ním naposledy rozloučit, promrháš jediný okamžik strachem o druhé… Jedině žena, jež přežije svoji smrt a přejde přes hranice nekonečna, bude moci navrátit trůn tvé krvi. Avšak svým životem za to zaplatí. Nevěřím, že se najde žena, která by byla tolik ochotna riskovat pro cizího člověka a cizí zem. Buď proklet navždy!“ zakřičela poslední slova.

„A já proklínám tebe, sestřičko. Nenalezneš klidu a nebudeš moci pokojně zemřít, dokud se nestaneš člověkem, jenž změní jiného člověka. Sama budeš žít, bez lásky a potomků a čekat budeš, než se ti naskytne příležitost odčinit prokletí, jež si na tento trůn uvrhla,“ odpověděla jí Valerie. Všem připadala v tu chvíli velmi klidná. Jen Orena poznala, jak moc ji její věštba bolí. I tak ji však dokázala vyslovit.




On tam byl. Zlatý drak, aby požehnal jejich rodu a tohle nyní byl nucen vyslyšet. Prožívat hořkost v Orenině srdci, bolest a zoufalství v tom Valeriině a Sidův hněv, který snad neznal mezí, když v prvé chvíli chtěl dát sestru své milované uvěznit a jen Valeriina slova jej zadržela.



„Nechej ji jít, drahý!“ Ani na okamžik neodtrhla chladný pohled od své sestry. Jen chvění pěstí, do nichž zaťala ruce, napovídalo o velkém duševním vypětí, které prožívala. „Ať jde a trpí životem. Nech ji, ať se dívá, ať svědkem je toho, co způsobila, nechť jejím trestem je, že nesplní poslání žen, že nikdy nebude matkou a svědkem ať je, jak všichni z naší strany její krve budou trpět kletbou, jíž na nás uvalila.“ Mezi Orenou a Valerií pohaslo poslední sesterské pouto. Vlákno se napínalo s každým Oreniným krokem ze síně až nakonec prasklo, když se dveře hodovní síně uzavřely.



Drak divoce zařval. Byl to sten, varování všem, že se samo srdce Aldormy otřásá v základech. Silně mávl svými křídly, packami se odrazil od skály a zamířil do mraků, jimiž prolétl jako nůž projde máslem a zamířil do hlubin nekonečného vesmíru k místu, kde draci mají svůj chrám.

***



„Draci mají svůj kodex a své právo. To jest náš dvojí zákon, Gretieme. Kodex ukládá povinnosti a právo udíleno v chrámu určuje, který z draků smí jak zasáhnout v tom či onom světě, který si zvolil.“ Vyslechl tehdy slova strážce chrámu, když k němu poprvé přiletěl.

„Jak přesně je udíleno právo?“

Starý drak pokýval hlavou: „Vstoupíš dovnitř, projdeš do zadní části hlavní místnosti, kde spatříš živoucí symbol řádu vesmíru. Neptej se mě, jak vypadá, jsi příliš mladý, abys do chrámu vstoupil a až jednou přijde tvůj čas, poznáš místo, o němž mluvím.“ Odmlčel se a Gretiem trpělivě vyčkával, co mu starý ještě poví. „Pokud duše draků, které se po smrti rozhodly připojit se k věčnosti v chrámu rozhodnou, že právo, o něž přicházíš žádat – pozor si dej, čtou i ve tvém srdci – je takové, které ti má být uděleno, vyslechneš moudrost jejich a souhlas s tím, abys vykonal co ráčíš ve světě lidí. Pokud ale uznají, že žádáš o něco, co se k tobě nehodí, že právo, jaké chceš, nemá být přiděleno tobě, nebo pokud jej žádáš pro svět k tomu neurčený, vyslechneš sic moudrou radu, ale právo ti dáno nebude. Rozhodnutí chrámu se musí každý z nás, Gretieme, plně podřídit, neboť kdyby tak neučinil…“ odmlčel se a pohled černého draka, strážce chrámu, se změnil na vtíravě přísný. „Trest za to by nemusel unést…“

„Proč bychom vlastně měli žádat právo, abychom mohli zasahovat ve světech lidí? Co je nám po jejich životech, což nemáme ty svoje?“ Pošetilá dětská otázka, kterou vypustilo mládě zlatého draka, ačkoliv znal hluboko ve svém nitru odpověď, kterou však potřeboval slyšet i dračíma ušima, jen srdcem to nestačilo.

„Protože, mládě,“ takto oslovovali starší mladé draky jen výjimečně, když jim chtěli ukázat, že zacházejí příliš daleko. Gretiema to trochu popudilo ale přijal jej, neboť věděl, že oproti strážci chrámu je skutečně ještě jen mládětem… „Naše životy jsou s těmi lidskými v mnohém spjaty. V každém draku je část člověka a naopak. Každý člověk v sobě nese kousek draka. Jednou to pochopíš, už více nepokládej takové otázky. Velmi dobře jsi znal odpověď!“ pokáral Gretiema a ten sklopil na okamžik čumák k zemi, i když jej velmi rychle opět zvedl, aby se na černého draka zahleděl důkladněji. V jeho očích spatřil snad celé galaxie světů. Byl to úchvatný pohled, který jemu samotnému připomněl, že je jen součástí něčeho mnohem většího…

„Rozumím…“ hlesl a vzdálil se na pět kroků od strážce. „Děkuji ti Hamëwire Šir’ugat, tvá lekce byla výjimečná.“ Dodal ještě a vznesl se, aby odletěl poznávat světy lidí, což bylo dalším stupněm výuky před dospělostí…

***



Mohutné tlapy zlatého draka se zabořily do písčitého povrchu planetky, na jejímž povrchu byl zbudován i Dračí chrám. Veliká stavba utvářená věky dračích generací. Každý kámen měl své jméno, každé křídlo i kterákoliv z vnitřních součástí. Nebylo důvodu, aby mu kdokoliv bránil ve vstupu do jeho útrob. Brána povolila jeho tlaku a on vešel.

Ihned poznal vířící planetky, hvězdy a celé galaxie na konci hlavní místnosti, plné reliéfů starých draků, jež se staly symboly i mezi svými. Zamířil tam.
Nikdy nepoznal krásnější a povznášející pocit. Dokonce ani let vesmírnými dálavami nebyl tak osvobozující jako víření planetek a vlnění stěn chrámu, které si žily svým vlastním životem. Sotva se naučil vnímat zrychlený koloběh všeho kolem sebe, zaslechl chorál hlasů, o němž mu Hamëwire vyprávěl.

“Zde můžeš vidět všechny planety, na kterých stále věří v draky a jejich víra nesmí být nikdy zničena. Proto byla drakům dána možnost pomoci. Dračí právo, které mohou uplatnit, kdykoliv to uznají za vhodné. Toto právo má více podob. Avšak tobě je povolena jen malá jeho část.”

Ucítil zvláštní pocit. Pokoru smíšenou s bázní a úctou. Poklonil se přízračnému hlasu, čekajíc na svůj ortel. Žádal jediné. Právo zasáhnout. Nikdy si nemyslel, že bude o právo žádat. Držel si odstup od lidí a jejich osudů, ale teď, když byl povolán, aby žehnal Sidu Clemensovi a jeho rodu, dostal bezvýznamný člověk se jménem i tvář. Když naslouchal slovům kletby a nahlížel při tom do srdcí všech v síni, otřáslo to jeho jindy tak vyrovnaným srdcem. Nechápal, proč by měl přihlížet, jak je jeho požehnání zmařeno kletbou nějaké pošetilé ženštiny, která ani nevěděla, co říká…

„Zvážili jsme tvou žádost, Gretieme Hul’hjerev, ale právo zprostit Sidův rod kletby v zemi Aldormě, jest ti nadále zapovězeno. Jen žena z jiného světa, nepoznamenaná tou zemí a nevázaná k ní původem tak smí učinit a jednou třeba vyprosíš právo pro své vejce, ale ne teď. Ty sám se více nevmísíš do dění v zemi Aldormské. Žádný tamní smrtelník tě více nespatří… Tvé právo určili jsme za jiné, až o něj přijdeš žádat, udělíme ti jej.“

Hlas utichl. Gretiem cítil, jak se v jeho nitru budí nové pocity. Ano, musel přijmout rozhodnutí chrámu a tak v tu chvíli také učinil. Poklonil se a odešel, ale když se za ním brána zavřela, věděl, že to nechce. Přemýšlel jestli i ostatní draci prožívají takové pocity, není-li jim uděleno právo, o něž přišli žádat, ale v odpověď na nevyřčené myšlenky mu byl jen hlas strážce chrámu.

„Nestává se často, že by drak nedostal právo o něž žádá, ale nejedná se o žádnou tragédii…“

Podíval se do očí černého draka. Do nekonečných hlubin vesmíru. Hvězdy jsou oči jiných světů a tvé oči, Hamëwire Šir’ugat, jsou hvězdami všech světů… I tak jsou ale místa, kam nedohlédnou a jednim z nich jsou srdce živých tvorů, pomyslel si. Netušil, jak daleko je od pravdy, neboť Hamëwirovy oči viděly mnohem více. Aniž by jakkoliv reagoval na strážcova slova, máchl křídly a vznesl se.Pokud nemohu zasáhnout, budu se alespoň dívat…

Zamířil k Aldormě. Malému kousku země na zdánlivě obyčejné planetce, kterých sám za svůj život spatřil bezpočet. Když přistával na horské plošině zády k Wildaranu, paláci nových králů, přistál vedle něj i mladý Fialový drak Ohene. Gretiem o něm zatím jen slyšel jako o nadějném následovníku svého rodu, ale nikdy po něm nepátral.

„Vítej, Zlatý, myslel jsem, že už nepřiletíš…“

„A co dovedlo tě k takovému úsudku?“ zeptal se spíše mimoděk, než že by doopravdy toužil zapříst rozhovor právě s tímto drakem. Byl také jedním z těch, kdož přišli žehnat rodu Clemens, ale ani tehdy si spolu nemuseli promluvit.

„Tvůj křik. Rozléhal se daleko. Každé srdce Aldormě se pod ním otřáslo a naplnilo tvým vlastním žalem.“ Vysvětlil mu. Gretiem ale nechtěl slyšet víc a tak se odvrátil a zadíval ke slunci.

„Dobrá, nechceš-li o tom mluvit, nemusíš. Prý jsi šel žádat do chrámu o své dračí právo…“ nakousl Ohene další věc, o níž Gretiem nechtěl nic slyšet, ale přesto se s ním dal do hovoru, jelikož ho zajímalo, jak je možné, že ví o tom, kde celou dobu byl.

„Jak ses o tom dověděl?“ zeptal se jednoduše.

„Nevykládej si zle mé počínání, já už své dračí právo měl, od Sidovy svatby, ale v té chvíli jsem byl děním také velice zmaten. Letěl jsme se poradit s Hamëwirem, a přiletěl těsně po tobě,“ pravil Ohene klidným, leč omluvným hlasem. „Strážce chrámu mi vypověděl, žes odešel s nepořízenou, proto jsem nabyl dojmu, že když už nesmíš být v Aldormě spatřen, že již nepřiletíš…“ Gretiema ta slova zabolela. Všechno v něm vřelo, ačkoliv nechápal proč. Doposud nikdy nepoznal hněv ani na lidské pokolení, ani na nikoho vlastní rasy.



Od té doby uplynulo mnoho lidských let. Gretiem stále přemítal nad svým údělem a sledoval dění v Aldormě z měsíce, kterým kolem planety kroužil. Ohene občas sedával vedle něho, ale většinu času spolu ani nepromluvili. Angus Clemens byl již dospělý a blížil se čas, kdy plán Loqara Nimana ovlivní mnoho životů… Pomyslné hodiny v Gretiemově nitru tikaly a měřily neúprosný čas, který se nedal zastavit.

Náhle Ohene vstal. Protáhl svá blanitá křidla a už-už se chystal odrazit se k letu, když ho zarazil zlatý drak, který se zvláštním tušením ve svém srdci pronesl jen: „Kam letíš?“

„Proč se ptáš?“ odsekl mu Ohene, „tebe přece lidské osudy netrápí!“ To ale řekl příliš. Gretieme vstal tak prudce, že se v opálových očích fialového draka zaleskl strach, brzy však pokořený ohodláním.

„Po tom všem si doluješ říct mi něco takového?! Kdo lépe než ty a já ví, proč jsem a o jaké právo jsem žádal v chrámu?“ Ano. Zvláštní bylo, jak se za ta léta stali němými přáteli v porozumění, jež jim skýtala země pod nimi. Ohene sklopil čumák k povrchu měsíce. Nebyl na to připraven. Neměl vůbec v úmyslu obhajovat to, co se rozhodl vykonat. Nyní ale musel. Ať chtěl či nechtěl, Gretiem byl starší a silnější než on sám a vlastně sám potřeboval vědět, že s ním alespoň někdo souhlasí. Napadlo ho, že Gretiem by mohl…

„Vidíš ji?“ promluvil náhle Ohene, kývnul hlavou k planetě.

„Koho?“ zeptal se zlatý drak vytržen ze svého přemítání nad chováním svého společníka, a jak si nyní uvědomil, i přítele...

„Tu dívku. Karol Volanvou.“ Ukázal Fialový drak na setmělou zemi pod nimi, do míst severních hor království Aldormského. Gretiem zaměřil svůj zrak tím směrem. Nedalo mu problém překonat vzdálenost, která mezi nimi a zmíněnou dívkou byla, aby ji sledoval kráčejíc po tmě chodbami Petrova kamene, až k pracovně svého otce.

„A? Co je sní…“ pronesl nechápavě a napjatě.

„Jakmile nahlédne do účetnictví svého otce, přijde na původ všech jejich problémů s penězi. Na Dluh u Loqara Nimama i vše ohledně pokladu prince Anguse. Pokud se ovšem vydá za princem, aby ho požádala o peníze, nezachrání svůj domov, naopak dovrší tak jeho zánik. Zlato, které může získat, ji nezahřeje, ale spálí mrazem. Nikdy nebude šťastná a tak i každý z jejího rodu až do jeho konce… Setká-li se s princem Angusem, zamilují se. Je to tak prosté, jsou si velmi podobní… Jenže Anguse stihne kletba Sidova rodu nejdříve. Budou mít dítě a to dítě jejich krve a jeho potomci pak ještě významně zasáhnou do vývoje celé Aldormy, ale každý z nich bude muset bojovat o svou lásku a mnozí z nich neúspěšně… Nesmí se to stát, Gretieme! Nechci, aby trpěla nevinná žena, která by jinak mohla mít zcela jiný život!“

Cítil zvláštní plamen jeho slov. Takový, který stoupal jeho nitrem až do očí, kterými se na Fialového tázavě a přísně zadíval.

„Jak to víš?!“ vyrazil útočně.

Ohenovy opálové oči si jej měřily, jako by pátral po původu jeho otázky i hlasu, jímž ji položil. Nakonec se však rozhodl pro zdráhavou odpověď.

„Je to mé dračí právo, Gretieme, tušit osud těch, jejichž životy jsou spojeny s osudem dědiců trůnu Aldormy…“

V jeho stříbrných očích se zalesklo. „Opravdu?“ Horoucně uvažoval. Až do této chvíle Ohenovi v srdci zazlíval, že on své právo dostal, ale jemu zůstalo odepřeno, ačkoliv byl mnohem starší. Teď, když se ho ale dozvěděl a poznal, co se mu snaží říct.

„Chceš to zvrátit? To, co tušíš? Máš dračí právo to ovlivnit?“ pochopil už, co chce Ohene udělat a potřeboval vědět, jestli i to je součástí jeho práva.

„A záleží na tom?“ zeptal se fialový drak a odvrátil se od zlatého.

„Nemůžeš se mýlit?“ ptal se ho.

„Nevím…“ pokrčil Ohene rameny svých předních tlap.

„Musím to vědět!“ vyjel na něj a zavrtěl zlověstně ocasem. „Odpověz! Máš právo zasáhnout?!“

Ohene se stáhl.

„Ne…“ procedil skrz zuby.

„Dobře…“ zamyslel se Gretiem. „Řekni mi, co přesně chceš udělat.“ Přikázal mu odtažitě a přemýšlel.

„Půjdu za ní, varuji ji. Takové varování musí přijmout!“ rozohnil se, než však stačil pokračovat, Gretiem se do toho opět vložil.

„Dobře… Co přesně jí chceš říct?“

„Proč se ptáš?“ Ohene začal být podezřívavý. Ten smířený hlas zlatého draka ho děsil. Ostatně sám ještě netušil, jak formuluje svá slova. Gretiem si povzdechl.

„Protože to udělám já…“

„Cože?“ fialový drak to nechápal. „Proč bys to dělal? Ty přece nesmíš zasáhnout, nesmíš být v Aldormě spatřen…“

Jenže Gretiem dostal bláznivý nápad. Nechápal, jak to, že to ještě žádného z draků před ním nenapadlo. Byl to dětinský nápad, možná zoufalý, ale Gretiem zoufalství znal jen z duší lidí, tedy neuměl svůj pocit správně pojmenovat.

Fialový drak byl překvapen reakcí svého přítele a poznal, že se bojí jeho všehoschopných očí, toho záblesku procitnutí, kterým byl jeho pohled obdařen.

„Nesmí být v Aldormě spatřen Gretiem, zlatý drak… Ale kdo říká, že za Karol Volanovou přijdu jako drak? My zlatí můžeme na sebe brát podobu lidí bez omezení jiných draků, mohu se proměnit v kohokoliv…“

Ohene se chtěl ohradit proti jeho rozhodnutí, které nechápal a neuměl si odůvodnit, ale pak… Poprvé v životě tušil i Gretiemův osud. To mohlo znamenat jediné, že i tento drak je s osudy dědiců Aldormy spjat. Nikdy si nepomyslel, že jeho právo bude tak bolestné, jako ho v tu chvíli poznal. Jeho oči, barvy tůně za úplňkového třpytu, se zaleskly slzami.

„Gretieme, nedělej to…“

„Proč?“ jeho hlas zněl neústupně.

„Protože… Pokud to uděláš… Nevím to přesně, ale mé právo mi říká, že pak ztratíš svou svobodu a ještě mnoho dalších lidských generací budeš svázán s osudy dědiců trůnu Aldormy…“ Hlas se Fialovému třásl.

„To bude stejně! Ty své právo máš, mě ho dát odmítli. Pokud bys to udělal, mohla by ti ho Dračí rada odejmout. Kdyby se tak stalo, kdo bude tušit jejich osudy? Jak mohou potrestat mě, pokud žádné právo nemám?“ Ohene nevěděl jistě.

„Pověz mi, co potřebuji vědět a já tu lidskou ženu varuji.“ A tak fialový drak pověděl Zlatému, jak by asi volil svá slova.

„Rozdělím je natřikrát. Nechť se jí tedy dostane trojího varování, pokud neuposlechne, nechť je to její volba…“ pravil fialovému a ten smířeně, však s těžkým kamenem v srdci přikývl a Gretiem se vydal vstříc Aldormě.

Proč…?, volal v myšlenkách, ale bez odpovědi. I on tedy mávl křídly. Nepronásledoval ho. Pochopil, že jeho rozhodnutí nemůže zvrátit a při této jeho cestě ho nemohl následovat.



Přistál. Nebyl daleko Petrova kamene a v noci se nemusel bát odhalení. Soustředil svou mysl a upnul se k podobě, jíž chtěl nabýt. Podobě stařenky v otrhaném oblečení, aby připomínala žebračku. Napadlo ho, že jestli se Karol Volanová vydá za princem Angusem, určitě pojede tudy a u staré žebračky se jistě zastaví. Tak se rozhodl, že jí předá Ohenovo varování...

Ty sám se více nevmísíš do dění v zemi Aldormské. Žádný tamní smrtelník tě více nespatří… Jistěže mě nespatří. Nebude vědět, kdo jí radu předal. Neuvidí draka, ale jen starou žebračku, neporuším váš zákaz, Moudří, a přesto budu schopen zasáhnout… Nic nemohlo zakalit jeho pocit vítězství.

Netrvalo dlouho a Karol opustila své rodinné sídlo. Jen týden čekal Gretiem u cesty, aby se posléze vydal naproti třem jezdcům na koni, kteří opustili Petrův kámen.

Karol se nesla v sedle téměř jako princezna, Kaštanové vlasy měla sepjaté v pevném účesu, aby vydržel jízdu na koni a jezdeckou róbu přiměřeně zdobenou, ještě po matce. Zato její doprovod, který tvořili dva muži, vypovídal o skrovných poměrech rodu, z něhož Karol pocházela. Byl trpělivý. Počkal, až pojednou kolem něj. Do poslední chvíle přemýšlel, jestli to má udělat. Ohenovo varování mu znělo v mysli stejně jako slova Hamëwira, ale už bylo pozdě. Dospěl příliš daleko, aby teď svůj záměr vzdal…

„Zastav se, Karol Volanová, a nejezdi dál!“ řekl skřípavým hlasem staré dámy, v níž se přeměnil.

Karol přitáhla otěže svému koni.

„Co chceš? Peníze nemám, ale nahoře v tvrzi ti možná dají něco k jídlu,“ odpověděla Karol netrpělivě. Díval se na ni a hned si ji oblíbil. Měla v sobě takovou zvláštní divokost, kterou u člověka ještě nespatřil. Asi to bylo tím, že si nikdy nikoho nechtěl oblíbit a tak se raději všem vyhýbal. Možná by se mu to dařilo i nadále, kdyby neměl být jedním z těch, kdo požehnají Sidu Clemensovi. Za toto rozhodnutí teď proklínal celou Dračí radu…

„Já nepotřebuji pomoc. To ty jsi tady ta, která je v nebezpečí. Otoč koně a nejezdi vstříc své záhubě. Pojedeš-li dál do Telmiru k princi Angusovi jen proto, abys získala nějaké zlato, nenajdeš své štěstí. Zlato nikdy nebylo a nikdy nebude tvůj přítel. Bude tě jenom studit, a čím víc ho budeš mít, tím to bude horší. Stejně tak tvoje děti. Když budete žít skromně, daleko od přepychu, budete šťastní. Zlato vás zmrazí až k srdci,“ pronesl k ní vážným podmanivým hlasem. Takovým, který její podvědomí nemohlo odmítat, i kdyby vědomí bylo proti.

Sluha Henlan se přitrouble zasmál. „To má být vtip, babo?“ zeptal se.

„Zmlkni, Henlane!“ okřikla ho Karol. „Děkuji, paní, za varování, ale ráda bych udržela svoji rodinu naživu a jiná cesta není,“ řekla mu a bez dalších okolků pobídla svého koně.
Díval se za ni se zvláštní směsicí pocitů. „Tak mladá a tak pyšná. Ubohé dítě,“ zašeptal tichounce. Bylo mu jí líto. Už chápal, proč by se byl Ohene tak ochotně a rychle rozletěl do těchto míst, kdyby ho nezadržel. Opřel se o hůl a vydal se na cestu do Telmiru, místa, kde tušil, že ji opět nalezne. Jedno varování přehlédnout může. Bude o tom přemýšlet, ale zjevně to nebude stačit. Tedy má ještě dvě šance…



O několik dní později dorazil k Wildaranu. Bylo těsně před setměním a většina hostů už byla v sále. Angusův ples, na němž Karol čekal, měl zanedlouho začít a tak tušil, že i její kočár zde brzy zastaví…

Měl pravdu. Kočár zastavil a Karol vystoupila. Byla ještě krásnější, než když ji potkal poprvé. Nepochyboval o jejím úspěchu mezi muži v sále i u samotného prince. V šatech ze stříbrného aksamitu kráčela hrdě a vznešeně, jako by na královský dvůr odjakživa patřila. Vedle ní kráčela starší žena v šatech z černého hedvábí a červeného mušelínu, která jí sice byla podobná, ale ne zas tolik, jak by mohla být, vzhledem k jistému příbuzenskému vztahu obou žen.

„Zastav, Karol Volanová, a nechoď dál!“ řekl znovu svým skřípavým hlasem. Karol ho okamžitě poznala.

„Co zase chcete? Copak se vás nikdy nezbavím?“ povzdechla si.

„Otoč se a nechoď vstříc své záhubě. Půjdeš-li dál do toho sálu k princi Angusovi jen proto, abys získala nějaké zlato, nenajdeš své štěstí. Dáváš všechno v sázku, abys zachránila Petrův Kámen, a přitom když půjdeš dál, nebude zachráněn, dokud bude naživu někdo z tvojí krve,“ pronesl ještě vtíravěji než minule. On tohle nechtěl. Nechtěl aby se naplnilo Orenino proroctví, její kletba, které nedokázal zabránit. Snažili se mu zabránit v tom, aby zasáhl, ale tohle mu už nezmaří…

„Kdo jste?“ zeptala se ostře paní Dora, Karolina teta.

„Někdo, kdo to s vaší neteří myslí dobře,“ odpověděl a belhal se pryč o holi, kterou si našel nedaleko Petrova kamene, zatímco čekal, až Karol odjede.

„Ty ji znáš?“ zaslechl ještě z povzdálí Dořinu otázku.

„Nějaká bláznivá chuděra, co se na mě pověsila u Petrova Kamene. Nemá to v hlavě v pořádku,“ odpověděla Karol a Gretiem si povzdechl.

„Takové mladí a takový osud. Ubohá dívka,“ zašeptal tiše.



Uplynulo dalších několik dní, než se mu naskytla další příležitost Karol zastavit. Tu noc byl úplněk a ona měla jet v doprovodu Erica Rawnea za prince Angusem, který ji zval na noční projížďku. Sotva vyšli z domů její tety, počkal než ujdou několik kroků a mladý šlechtic pan Rawne se od ní vzdálí. Tehdy vyšel ze stínu stále ještě v podobě staré ženy a promluvil jako už podvakráte.

„Zastav, Karol Volanová, a nechoď dál!“

„Běžte pryč! Nechte mě konečně na pokoji!“ obořila se na něj Karol.

„Otoč se a nechoď vstříc své záhubě. Půjdeš-li dál do toho lesa k princi Angusovi, nenajdeš své štěstí. Pokud půjdeš, nikdy se neprovdáš za toho, koho budeš milovat. Stejně tak i tvoje děti budou o svou lásku muset bojovat a ne všechny ten boj vyhrají. Když si budeš zahrávat se srdcem někoho jiného, nakonec zjistíš, že nejhlubší jizvy zůstaly na tvém vlastním srdci,“ pronesl coby stařena.

„Kdo jste, že se mi neustále pletete do života?“ zeptala se Karol ostře.

„Snažím se tě zachránit,“ odpověděl.

„Tak to si můžete ušetřit námahu. Já vím, co je pro mě dobré,“ odsekla Karol ve snaze překřičet vlastní strach z jeho slov, strach z toho, že o ní zřejmě ví úplně všechno.
Nahlížel do jejího nitra a cítil podstatu toho strachu. Snažil se pochopit, proč neuposlechla ani jedno z jeho varování a proč nejspíše ani tohle neposlechne. Strach…
Strach jí velí v tomto směru. Nechtěl mu naslouchat, protože se bála, že by mohl mít pravdu. Promiň, Ohene…

„Neboj se, už mě neuvidíš,“ ujistil.

„To doufám,“ prskla Karol a rozeběhla se, aby dohonila Erica, který na ni čekal opodál. Cestou násilím ze své hlavy vytěsňovala všechny myšlenky na setkání s touhle žebračkou. Čekal na ni Angus a nemohla si dovolit rozptylovat se něčím jiným.

„Tak silná láska a tak špatná volba. Ubohá žena,“ zašeptal tichounce. Ano, její láska již probuzená k princi Angusovi byla velmi silná a když nahlížel do jejího nitra i opojná. Mrzelo ho však, že osud právě takové lásky neměl mít šťastný konec… Opřel se o hůl a vydal se pryč, tentokrát nadobro. Chtěl odejít na skalní pološinu nedaleko Wildaranu, kde předčasem přistál, když se dozvěděl, že mu bude dračí právo odepřeno, ale v tom v hlavě ucítil neodbytné volání. Volání rady. Zachvěl se… Poprvé jej napadlo, že možná zašel příliš daleko. Rada ho volala a i když si nejdříve myslel, že ho nemají jak potrestat, nyní o tom pochyboval…



Vyrazil vstříc radě. Kdyby tak neučinil, volání by se stále stupňovalo, až by už nebyl schopen ničeho jiného, než letět, kam mu bylo přikázáno. K Dračímu chrámu…
Packami zaryl do povrchu planetky a vešel do kruhu draků před chrámem, kteří již netrpělivě očekávali jeho příchod. Pokorně sklonil hlavu. Ať už o něm rozhodnou jakkoliv, věděl, že musí nést následky svých rozhodnutí. Jeho strach a nervozitu klidnilo jen vědomí, že tak zachránil Oheneho…

„To, co jsi udělal, bylo neuvážené, Gretieme Hul’hjerev!“ započal Hamëwire, předsedající radě. „Přes rozhodnutí chrámu jsi se rozhodl zasáhnout přesto, že bylo dáno, že se více nevmísíš do dění v Aldormě a nebudeš smrtelníky spatřen.“ Připomněl mu jeho úděl.

„A co jsem měl dělat?! Dívat se, jak všechno, čemu jsem žehnal, se stává troskami? Jak nevinná žena sama uvrhne sebe i svůj rod do záhuby?“ přerušil předsedajícího a mezi ostatními draky to zašumělo.

„Ty sám sis vybral, že budeš i nadále pozorovat dění v té zemi, nikdo tě nenutil, aby ses díval…“ Vyslovil Beroane, zelený drak, nejmladší člen dračí rady a připomněl tak Gretiemovi jeho první rozhovor s Ohenem.

„Myslel jsem, že to bude snazší…“ Přiznal svůj omyl přede všemi a sklopil tlamu k zemi.

„Tak, či onak jsi porušil přikázání chrámu,“ vrátil se Hamëwire k původnímu tématu.

„Neporušil. Žádný smrtelník mě jako draka nespatřil. V podobě člověka jsem se pokusil dění ovlivnit, ale Karol mne stejně neposlechla…“

„Nejde o to, zda tě poslechla, ale o tvůj pokus obelstít rozhodnutí Starších. Špatně sis jej totiž vyložil. Nikdo nesměl spatřit tebe, a do toho spadají všechny tvé podoby, jichž jsi schopen…“ vysvětlil mu předsedající a on opět sklopil tlamu k zemi. Nikdy si nepomyslel, že se bude takto stydět.

„Já vím…“ vyřkl na souhlas poníženě. V té chvíli již bylo zjevné, že jeho obhajoba právě skončila.

„Vzhledem k tvé neschopnosti podvolit se rozhodnutím a přílišnému zájmu o dění v Aldormě rozhodnuto jest takto…“ Gretiem si uvědomil, že všechna jejich porada proběhla v myšlenkovém rozhovoru a on teď vyslechne jen její výsledek…

„Navždy už budeš přikován k tomu světu. Jen jednou za deset tamních let budeš smět opustit tu planetu. Ne však dále, než je vzdálenost toho světa od Dračího chrámu, rozumíš?“ zlatý drak přikývl.

Zelený drak, Beroane, k němu přistoupil a na krk mu nasadil duhový náhrdelník, který měl od této chvíle poutat jeho magické schopnosti, aby se musel podřídit…

„Po zemi však budeš nosit jen lidskou podobu. Tolik sis oblíbil tamní lidi, že budeš jednim z nich a jen jednou za deset let staneš se drakem, abys směl zemi opustit. Staneš se strážcem proroctví. Pokud po jedněch deset let neodletíš, nepřenáší se právo tvého odletu na další časový úsek. Tvým úkolem bude dohlédnout na jeho správné naplnění, ne však ovlivňovat lidská rozhodnutí, rozumíš svému údělu?“

„A pamatuj! Již nikdy nesmíš pro sebe žádat dračí právo,“ doplnil ještě Zelený drak.
Znovu přikývl. Až teď si začínal uvědomovat smysl slov, která mu kdysi dávno Hamëwire sdělil.„…Rozhodnutí chrámu se musí každý z nás, Gretieme, plně podřídit, neboť kdyby tak neučinil… Trest za to by nemusel unést…“



„Mrzí mě to,“ zaslechl Ohenův hlas, když v podobě starce hleděl do stojatých vod jezera před sebou.

„A co? Žes mi řekl o Karol Volanové, nebo žes mě nezastavil?“ Chtěl mu odseknout mnohem příkřeji, ale nedokázal to. Ačkoliv to nechtěl přiznat sobě ani jemu, byl rád, že za ním přišel

„Nebuď smutný, alespoň už zde můžeš občas zasáhnout. Ne příliš, to je jasné, ale myslím, že trochu určitě ano.“

„Radami, které lidé stejně neuposlechnou…“ Povzdechl si.

„Co ty víš…“ usmál se Ohene, poplácal ho v lidské podobě po rameni a usadil se vedle něj, aby alespoň na chvíli předstíral, že sdílí jeho úděl…

„Co budeš teď dělat?“

Gretiem se zahleděl do hlubin jezera. „Budu dohlížet na královský rod a až přijde čas a poslední z těch, kdož zůstanou na straně Clemensova rodu, budou prchat z Telmiru a prolijí nevinnou krev, jak jsi řekl, že se stane, změním jejich vlasy na rudý příliv.“

„Proč?“ ptal se Ohene překvapen takovou odpovědí.

„Jak jedinkrát zradí někdo tvé krve,
ideály draky ctěné,
vlasy nechť má rudé
stejné jak krev, jež ho žene.

Tak napsal Maxwell Roden do proroctví, zapomněl jsi? Sám jsi mu napovídal, co má psát, nemýlím se?“ usmál se zamyšleně Gretiem.

„Ne…“ vydechl Ohene zaskočený Gretiemovým věděním.

„Pak se tak stane. Alespoň se odliší ti, kdož zůstanou věrní rodu Clemens…“ Ohene přikývl.

„A potom?“

„Nejspíše se usadí kolem srubu Talron, nemýlím se?“

„Ne…“

„Pak půjdu s nimi a budu čekat, až přijde ta žena, která jim trůn vrátí…“ Zadívali se jeden druhému do očí a v jejich přátelství více nezůstávalo žádných překážek…
 

Komentáře, názory, hodnocení

Jackie Decker - 29. dubna 2009 15:15
drak2882.jpg
Aelin - 29.Dubna 2009 15:06

ohledně vložených vět vím o jednom úseku kde se mi to stalo, ale to ještě mohu odstranit. Díky že sis všiml... A to s těmi volnými minutami, prostě mi nenapadlo jak to lépe formulovat ale třba budu mít ještě nějaký záchvat inspirace a předělám to :D
 
Aelin - 29. dubna 2009 15:06
aellin29631.jpg
Hezky se to četlo, snad někdy podle mého názoru chybí čárka.

Jedna část se mi velmi líbila:
"Pokud po jedněch deset let neodletíš, nepřenáší se právo tvého odletu na další časový úsek. "
To mi připomnělo převádení volných minut u operátora.:o)

A snad ještě jednu výhradu mám: Někdy mi přijde, že mezi dvě věty byla později dopsána třetí a násilně od sebe ty dvě trhá...ale tak nevím, možná jen moje zdání.
 
Laakii - 25. dubna 2009 20:26
laakiivelk5387.jpg
Jackie Decker - 25.Dubna 2009 08:18
pošli mi prosím ten odkaz, buď sem nebo do pošty
 
Jackie Decker - 25. dubna 2009 19:58
drak2882.jpg
psychop - 25.Dubna 2009 19:29

Já to chápu a nekeritizuji, jen vysvětluji Laakii proč není výhodné aby ostzatní autorky vydávaly své povídky tady...
 
PsychoP - 25. dubna 2009 19:29
falling8927.jpg
Jackie Decker - 25.Dubna 2009 19:25
Kritika doby zveřejňování článků...

Články vychází tak, aby byla zachována kontinualita. V okamžiku, kdy bych uvolnil všechny najednou, by došlo k tomu, že by se sice uveřejňovalo hned, ale občas by byla dlouhá slepá místa, kdy by nevyšla ani tečka za větou.

Takhle je nový článek v pravidelně nepravidelných intervalech.

3x týdně když je článků málo a 5x týdně, když je řada dlouhá. 7x týdně ve výjimečných případech.
 
Jackie Decker - 25. dubna 2009 19:25
drak2882.jpg
psychop - 25.Dubna 2009 18:59

Ne proč...? Nechápu, ale asi jsem trochu mimo...
 
PsychoP - 25. dubna 2009 18:59
falling8927.jpg
Jackie Decker - 25.Dubna 2009 08:18
Nějaký problém?
 
Jackie Decker - 25. dubna 2009 08:18
drak2882.jpg
Laakii - 25.Dubna 2009 01:23

Oni by na Andor neměli čas a vem si jak dlouho tu trvá zveřejnit jeden článek..., ale pokud chceš hodím ti sem odkaz na Archiv Aldormy a tak si můžeš přečíst všechno co tam rpozatím je... (neni toho zrovna málo) Ale jedině když mi slíbíš, že budeš komentovat a říkat pravdu co si o tom myslíš abysme se mohli v psaní zlepšovat :)
 
Laakii - 25. dubna 2009 01:23
laakiivelk5387.jpg
Jackie Decker - 23.Dubna 2009 09:31
a ti další autoři? taky někde zveřejňují? zlanař je na Andor :-)
 
Jackie Decker - 23. dubna 2009 20:53
drak2882.jpg
Roxeet - 23.Dubna 2009 20:50

Díky to mě těší :) opravdu že jo... :)
 
Roxeet - 23. dubna 2009 20:50
20100920170752-3d6586e96260.jpg
Jackie...ty nikdy nezklameš :) Prostě nádhera
 
Jackie Decker - 23. dubna 2009 11:57
drak2882.jpg
kalinci - 23.Dubna 2009 11:25

Tak jo :)
 
kalinci - 23. dubna 2009 11:25
gn9632.jpg
Jackie Decker - 23.Dubna 2009 09:31

Jo, jo... Šup sem s tím, také jsem na to dost zvědaví. :oD
 
Jackie Decker - 23. dubna 2009 09:31
drak2882.jpg
Laakii - 23.Dubna 2009 09:18

Jak to dopadlo? Tak to by bylo na delší lokte :)
To bys musela číst i to co píše dalších pět autorek co tvoří tento svět svými povídkami... :) Každopádně jak říkám, můžu sem postupně vložit všechno co z Aldormy mám já...
 
Laakii - 23. dubna 2009 09:18
laakiivelk5387.jpg
Jackie Decker - 23.Dubna 2009 07:22
já chcu vědět jak to dopadlo :-)
 
Jackie Decker - 23. dubna 2009 07:22
drak2882.jpg
Laakii - 23.Dubna 2009 01:12

Pokračování? Tohle je jednorázovka :D Ale mám z toho světa víc povídek, jednu už jsem vložila a s touhle se volně prolíná... Pak klidně můžu vložit další a kdyby byl zájem mám i dvě kapitolovky z tohoto světa. Jednu dopsanou a druhjou v závěrečné fázi příběhu, neni problém chvíli vkládat :D
 
Laakii - 23. dubna 2009 01:12
laakiivelk5387.jpg
líbilo a moc... kdy bude pokračování? :-)
 
kalinci - 22. dubna 2009 20:49
gn9632.jpg

Je to vážně dobrá práce. Také, že jsem dal nejlepší známku. Četl jsem to dříve a čekal jsem jen dokud to nevyjde, abych mohl dát oficiální známku s komentářem. Doslova jsem se vžil do toho co postavy vykonávali. Je to prostě dobrá práce, která by se hodila do již, jinde zmiňované knihy... :oD
 
Jackie Decker - 22. dubna 2009 20:25
drak2882.jpg
Hendur - 22.Dubna 2009 20:07

Vážně? Tak to už jsi druhý co mi to řekl, to jsem moc ráda, že to tak působí, opravdu... Čekala jsem spíš děsuplnou kritiku :D
 
Hendur - 22. dubna 2009 20:07
drakolich214.gif
Mě se to líbí.Takové jak kdybych četl notmální knížku...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.062761068344116 sekund

na začátek stránky