Andor.cz - Dračí doupě online

Po osobním seznámení s drahouškem mou sestřičkou Cassandrou ve mě začalo doutnat přání se s ní znovu vidět (a snad i poznat další Andořany). Nenápadné narážky přes icq neodvratně směřovaly k jedinému – srazu na Lichnici.
Brigáda mi sraz srazila na pouhý víkend, což mne nemohlo odradit. Říkala jsem si, že takových nás bude víc. Později mi bylo řečeno, že hodně lidí naopak přijelo na středu až pátek. Na víkend ne. To mě udivilo. Co měli o víkendu tak důležitého? Tradiční oběd u babičky?

V pátek jsem obstarala něco proviantu, ujistila maminku, že se spí v bungalovech, vždyť jací cvoci by v takové zimě spali venku, ne? Pak jsem ještě potvrdila, že pochopitelně všechny dobře znám, ano, jasně, z kroužku, tábora, jen možná někdo vezme s sebou nějakýho toho kamaráda/kamarádku...
V sobotu jsem si sbalila, podlepila klouzavé botky kobercovkou a neumyla si hlavu, protože jsem byla líná. Však alespoň pak jeden působí víc středověce, tam se taky pořád neráchali ve vodě. Poté jsem odkráčela vyšlapat důlek na autobusovou zastávku, neb řidič se asi cestou stavil někde na kafe. Nevím, jak mohl nabrat v sobotním aut-téměř-prostém městě deset minut zpoždění. Na nádraží jsem dorazila s přesvědčením, že si budu muset počkat na další spoj. Naštěstí vlak měl taktéž zpoždění. Miluji České dráhy!
Zbytek cesty proběhl bez problémů.
Sotva jsem nastoupila do vláčku v Čáslavi, přátelsky se na mě rozzářil obličejík níže přecházející v halenu povědomě starého střihu. Obličejík patřil Estel. Nevím, jak poznala, že taky jedu na sraz. Fantasáci asi hold něco vyzařujou či co. V hovoru nám poslední část cesty příjemně utekla.
V Třemošnici jsem si zavolala odvoz alias Cass, Fortunu a plantážnici Kiki. Estel se odpojila hledat bankomat, ale nakonec jsme se stejně sešli v hospodě na obědě. Doufám, že už nikdy nepotkám servírku podobně příjemnou a ochotnou jako tam. Zato doufám, že narazím na podobnou prodavačku jako ve večerce naproti. Vietnamská to dívčina opomněla započítat do nákupu Cass vodku, čímž konečnou cenu snížila na polovinu. Šťastná to žena. (Tím myslím Cass, pochopitelně.)

Na parkovišti Fortuna nabídl, že mi vezme zavazadélko, což jsem po krátkém váhání přijala, když mi vykreslil příkrý kopec, jehož výstup máme před sebou a prý ať mu to raději dám teď, neboť v půli se mu nebude chtít. Dotyčný krpál se skládal z deseti metrů cesty sice kamenité, ale příkré jen asi 45°, vedoucí k postraní loučce, kde mě ubytovali. Teda Fortuno, ač jsem ti vděčná za taxikaření, střechu nad hlavou a galantní vynešení tašky, musím ti oznámit, že v definici sousloví „příkrá cesta“ máš mezery. Až budeš někdy v Boleslavi, dej mi vědět a já ti ukážu, co jsem chodila do školy, ze školy a co teď chodím do práce, z práce.

Samotná Lichnická zřícenina, kterou jsem hned prošmejdila, byla o dalších deset, dvacet metrů výš. Hodně mě lákal bližší průzkum sklepa, konkrétně ta postranní část, kam, jak hlásala cedule, se chodit nesmělo. Asi bych tam vlezla, nebýt kombinace nepříliš silné, navíc vypůjčené baterky, oblíbené sukně, botek nevhodných na speleologickou výpravu a vlhké mazlavé „podlahy“ vedoucí do lákavé chodby až příliš příkře. Když už jsem u toho sklepa, ráda bych poznamenala, že místa mající strop tvořený ostrými kamennými úlomky by zásadně měla být vyšší. Pak ortoped kroutí hlavou nad tím, jak ohnutá chodím.
Nakonec jsem tedy průzkum odsunula výhledově na příští rok a usadila se s Cass a několika dalšími Andořany na lavičce na nádvoří. Částečně jsme pozorovali zkoušku pohádky a do toho jsme probírali všechno možné. Strašně jsme se u toho nasmáli, přičemž jsem párkrát pohodila hlavou vzad a pokaždé se pořádně praštila o zábradlí, jenž za lavičku nějaký sadista umístil přímo rafinovaně. Ještě několik hodin potom mě bolela hlava. Au!

Ve spojeném království lavičky, zábradlí a přidružených kousků trávníku okolo mi bylo představeno mnoho Andořanů, z nichž si jména vybavuji jen u hrstky. Tváře si pamatuji snadno, ale se jmény mívám dost potíže. Zvláště mezi fantasáky, kde má každý civilní jméno a k tomu pár přezdívek. Vždyť i já sama jsem se představovala střídavě jako Awenor (toto jméno používám na internetu) a jako Mihalin (pod tímhle jménem obvykle jezdím na LARPy). Do Potštejna jsem si dala za domácí úkol naučit se alespoň něčí jména podle fotek.
Krom představování mé okolí sem tam k některým kolemjdoucím přidalo též několik poznámek týkajících se všeho od jejich hráčských schopností, přes omezenou inteligenci až k pozadí.

S přibývajícími hodinami se ochladilo, takže jsem se vydala pro něco teplejšího na sebe. Předtím jsem se optala Cass, ve kterém stanu že to mám věci. Prý v takovém velkém žlutém. Zmíněný stan byl tmavomodrý, na bocích středně modrý. Žlutý byl na něm akorát centimetrový lem. Cassandro, Cassandro.

Už si přesně nepamatuji, proč jsem se rozhodla učesat Ocelota. Asi v tom hrálo roli jeho tvrzení, že je to nemožné, což při pohledu na místy zplstnatělou skvrnitou srst... pardon, záměna s ocelotem... při pohledu na místy zplstnatělé vlasy znělo celkem důvěryhodně. Za povolení k česání si vymínil, že mu pak půjčím ruce. Znělo to podezřele, ale jsem bytost odvážná, zvědavá a vím, že zdrhnout se dá skoro vždycky.
Když se mi rozčesání skutečně podařilo, asi to nejvíc udivilo mě samotnou. A že to prý netahalo ještě víc. Nutno říct, že jeho vlasy již napůl žily vlastním životem. Obsahovaly mravence (živé), traviny (uschlé) a dokonce i pavučinu (naštěstí bez majitele).
Cass: „Tý jo, on teď vypadá úplně jinak. Ani bych ho nepoznala.“
Já: „Můžu ho učesat ještě zítra, schválně, jestli ho pozná maminka.“
Ocelot: „To ne! Kdyby viděla, že to jde, mohla by chtít replay.“

Následující čas jsme sledovali chlupaté miláčky turistů. V našich očích se měnili na chodící jídlo na vodítku. Dohadovali jsme se, který by se hodil na rožeň, který na salám a který pouze na polívku. K naší lítosti většina návštěvníků vlastnila psíky jako je jezevčík či jorkšír. Proto jsme výběr večeře rozšířili i na děti. Zvláštní pozornost jsem věnovali těm budícím dojem, že by jejich rodiče udělali nejlíp, kdyby je skopli z hradeb, nebo je na ně alespoň pohodili, jako se to dělalo ve staré Spartě.

Zpoza hradeb k nám zalétly tóny kytary. Vypařila jsem se k ohništi, kde... hm... Aleš(?) přehrál pár písní. Většinu z nich jsem neslyšela pěkně dlouho. Asi dvě jsem ani neznala. Mimochodem – hru na kytaru hodnotím jako průměrnou, ale zpěv nadprůměrný.

Po návratu na hrad nechybělo mnoho do začátku pohádky. Morwen se mě pokusila přesvědčit, abych za ni v pohádce vzala Nastěnčinu macechu, protože ona prý nedokáže být dostatečně hnusná. Nevím, proč si myslela, že já ano. Kdo jste jí co nakecal? Dle pravdy jsem se vymluvila na neznalost textu, neexistenci kostýmu a vadu výslovnosti R a Ř. Výmluvu přijala a uvrtala mě do němé role Jitřenky, k čemuž stačilo pouhé oblečení Fortunovy žluté košile.
K mé spokojenosti si téměř nikdo z návštěvníků nevšiml, jak vycházím a zacházím. Nastěnka se dívala za ně, otočit se je nenapadlo, takže si mysleli, že Jitřenka je abstraktní. Dokonce jsem se coby Jitřenka nenašla ani na fotkách.
Jinak hra se mi moc líbila. Zvláště Oslík žeroucí buchty, stromy shazující zeleň a přiteplený Dědeček Hříbeček (jestli tak působit neměl, tak promiň, PsychoPe [Je příjemné slyšet, že má snaha nevyšla vniveč - PsychoP]).
Přes naprostou improvizaci jsem se výborně bavila i u ukázek základní válečné techniky a zbraní. Zvláště (ach já potvora) u vybafnutí na to ubohé dítko, jenž muselo být následně uchlácholeno půjčením dýky. Pro děti výborná hračka. Já bych byla v jejich věku nadšená.
Improvizace skončila a já si pohrávala s myšlenkou udělat hlasování, jestli byl hezčí Ivánek, nebo princ Drsoň... teda Krasoň. Nakonec jsem se na to ale vykašlala a raději si skočila pro proviant k show zasvěcené jistému plápolavému elementu. Jsem nenažranec, vím. Výsledek by byl zajímavý.
Show byla fakt působivá. Na podobných představeních se mi líbí, že je jedno, kdo je kdo, jak vypadá apod. Záleží jen na tom, co umí. Kdo tam byl, chápe, kdo ne, ať se podívá na video [Odkazy na videa a fotografie pod článkem - PsychoP].
Já: „Všechno tady voní tím lampákem.“
Cass: „Jo, ten citrónovej je příjemnej. A prej i docela dobře chutná. Ale Morwen říkala, že u lesní směsi si připadala, jako by žrala vánoční stromeček.“

Program pro veřejnost skončil, pro Andořany začínala poslední (pro některé zároveň první) noc. Po chvíli povídání a sezení u ohně za mnou přišel Ocelot a jestli by si teda mohl půjčit ty ruce. Odvedl mě kousek stranou, kde postávalo několik lidí, teda chci říct Andořanů, včetně Cass a Sezila s dvacetimetrovým provazem. Zajímavé je, že smlouva byla pouze na ruce, ale několik prvních smyček šlo jen okolo krku a hrudníku. No, nebránila jsem se, výborně jsem se bavila. Ocelot, Sezil a fotící Cass taky. Postupně mě Sezil svázal tak, že na koncích provazu zůstal tak půlmetřík volný. Kupodivu to bylo docela pohodlné, což bych podle fotek nikdy nevěřila. Když mě viděl Azi, prohlásil, že jestli se z toho dostanu sama, tak se nechá dobrovolně svázat a hodit do ohně. Oproti všem předpokladům se mi to podařilo, ale Azi mi přišel moc fajn na to, abych ho nutila vyřčené splnit. Vynahradila jsem si to tím, že jsem svázala Sezila. Sice se z toho taky dostal, nedostatečně jsem mu znehybnila ruce. No jo, to je můj problém, vždycky se bojím, že svazovanému zaškrtím krevní oběh, takže mé uzlíky jsou spíš volné. Nicméně zábava to byla výborná (účastníci vědí nejlíp). To lano si musím pořídit.
Na další druh svazování měl Sezil jednu z hlav saně, my jen pozorovali a hodnotili. S Cass jsme se opřely každá z jedné strany o Ocelota. Prima hřál. Okolo se většinou chlastalo, později řvalo a opilecky zpívalo. Já osobně jsem nepila, jen jsem si lokla vodky, abych věděla, jak vlastně čistá chutná. Hm, kdyby mě někdy napadlo uvažovat nad tím, jak asi chutná desinfekce, byla by to přesně tahle chuť. Ze mě alkoholik nikdy nebude. A zkoušku kapitána Puffa se ani nepokusím složit.
Někde po druhé hodině ranní jsme se s Cass rozloučily a odebrali se na lože, neboli do spacáku. V polospánku jsem vnímala, jak do naší části stanu přišel Delruth. S tím se vám tak bezvadně spalo! Nešlápl na mě, zalehl tiše, nechrápal, nefuněl, neokopával mě... Do postele i do stanu vynikající společník.

Když jsem se v neděli ráno probudila, do stanu se opíralo sluníčko, ptáci neskutečně řvali... Začínal na první pohled pěkný den. Mrkla jsem na hodinky... sakra, co to?! Jedenáct?! Mrkla jsem na mobil... půl páté. Nevím, jak jsem mohla vidět na hodinkách jedenáct, ale byla bych přísahala, že to tam skutečně bylo. Zalehla jsem a pokusila se znovu usnout, což se asi podařilo, protože si nepamatuji, co se dělo do půl sedmé. Vím jen, že venku bylo míň světla než v půl páté. Vyhrabat jsem se ale odhodlala asi až o dvě hodinky později, když jsem slyšela, že vstává i Fortuna. Vždycky mám jinak pocit, že ostatní budím. Fortuna se vyhrabal dřív než já, takže když jsem se se zalepenýma očima a rozcuchanými vlasy vypotácela ze stanu, čekal už na mě s foťákem. Těší mě jen, že podobné příšerné fotky má minimálně dalších dvacet lidí. To je strašný paparazzi. Jako příšera z jiného světa jsem tam chodila dvě hodiny – tedy do doby, než vstala Cass a vrátila mi hřeben.
Pak nastalo balení, uklízení, loučení, odjezdy... Někteří vypadli tak rychle, že se ani nerozloučili. (Viď, Ocelote?) Dali jsme dohromady všechno, co zbylo k jídlu a udělali z toho oběd. Několik instantních čínských polívek vícero příchutí, buřt, voda od párků, plechovka kuřecího masa, plechovka vepřového masa, plechovka špaget v kečupu, zeleninový guláš s brambory, česnek a sýr. Myslím, že nejvíc to chutnalo lidem, kteří nebyli u přípravy.

Definitivně jsme se rozloučili s hradem, několika posledními zůstavšími a nechali se na třikrát (nebo čtyřikrát?) odvozit Fortunou na nádraží v Třemošnici. Obsadili jsme půlku vagónu, děsili cestující, dováděli z šílenství průvodčího a nechali kolovat všechno, co se nám do oběda přeci jen nehodilo. Víno, absinth, čokoládu, sušenky, skoro celou vysočinu, skoro celý lovečák, skleničku domácí ostružinové marmelády (ta byla fakt dobrá), pařenici a další pochutiny. Nakonec došlo i na bonboniéru pro tchýně, neboli kostkový cukr.
V Čáslavi jsme se tklivě loučili, neboť z původní dvanáctky se pět odpojilo. V tom zmatku jsme se ovšem rozloučili nejen s těmi, co jeli jiným vlakem, ale i s těmi, co jeli stejným. No co, tak jsme se rozloučili v Čáslavi i v Kolíně.

Domů jsem dorazila nevyspalá, ale ve výborné náladě díky tomu, že jsem poznala (nejen) lidičky šílené podobným způsobem jako jsem já. Jen jsem byla večer na mrtvici, když jsem se našla na tolika fotkách. Moje vina, zapomněla jsem se vyhýbat fotoaparátu. Z loňského fantasy tábora, jenž trvá čtrnáct dní, se objevuji asi na pěti fotkách a pouze na jedné coby ústřední postava. Na Potštejně si dám větší pozor.

P.S. Děkuji Cass, že si tohle přečetla jako první a doplnila mi tam chybějící jména.

[A nyní slibované fotky a videa - PsychoP]
Fotky od Cassandry
Fotky od Kiki
Fotky od Martiany
Fotky od Deliho
Fotky od Laakii
Fotky od Ladyhawke
Fotky od Fortuny - Fireshow
Fotky od Fortuny - Poslední den
Fotky od Fortuny - Vše ostatní
Fotky od Tarona
Fotky od Pelleron
Fotky od Goraxe
Fotky od Ambry
Fotky od Bianky
Fotky od Siss
Fotky od Kitiary
Video od Fortuny - Fireshow 1
Video od Fortuny - Fireshow 2
Video od Fortuny - Pohádka 1
Video od Fortuny - Pohádka 2
Video od Fortuny - Pohádka 3
Video od Fortuny - PsychoP (alias Samara) prolézající hradní střílnou
Video od Ladyhawke - Fireshow