Andor.cz - Dračí doupě online

Kalným ránem sychravého podzimu se rozezněl nezaměnitelně syrový hlas umíráčku. Neuctivě k časné ranní hodině se prořezával špinavými uličkami a mlhou nad řekou.
„Další. Za pár dní ho najdou … možná,“ neslo se od úst k ústům lidí, kteří někam takhle brzy spěchali a bloudilo hlavami těch, kteří byli zvoněním probuzeni. Všichni se zmateně rozhlíželi, ale zvonění jako by přicházelo odevšad. Nikdo nevěděl, jaký zvon zní tímhle nepříjemným zvukem, ale všichni věděli za koho. Za zabitého. Nikdy se nezvonilo takhle časně za člověka, který zemřel přirozenou smrtí. Tohle bylo zvonění za oběť vraždy. A vědomí toho, že mrtvého po takovémhle zvonění vydala řeka až za pár dní, dávalo tušit, kdo mu zvoní.
Ruce tahající za konopný provaz zapomenutého zvonu na jedné z pokroucených vrb nad řekou patřily muži snad ani ne dvacetiletému, mladíkovi příjemných rysů, kterému kanuly po tvářích slzy. Slzy za toho, koho včerejšího večera zbavil života? Možná. Možná však patřily těm, kteří zatím žijí. Jen on ale věděl, komu každá z těch slzí opravdu patří. Dozvonil a pokřižoval se, než odešel po nábřeží. Po kluzkých schodech vystoupal na kamenný most a pohlédl do prázdných očí sochy démona, který byl jediným jeho společníkem v prázdnotě tohoto světa. To on znal skutečné důvody pro to, co mladík konal. Pod tou sochou kdysi jako malý chlapec žebral. To on jediný cítil chlapcovo zoufalství, když do oprýskané misky nedopadly žádné mince a on věděl, že bude hladovět. To jej ale netrápilo. Horší bylo vědomí toho, že bude hladovět jeho sestřička. Děvčátko tak křehké ve své nemoci, odkázané jen na něho, na to, co pro ní dokázal vyprosit u lidí se slitováním. A ten démon jediný byl svědkem onoho osudného okamžiku.
Chlapec seděl opřený o kamenný podstavec sochy, rukou v potrhané rukavici si zakrýval ústa v záchvatech nezdravého kašle a uslzenýma očima hleděl na každého z procházejících. Jeho oči se setkaly s očima muže ve středních letech. Měl pro dnešek vyhráno, byl si téměř jist, když v očích muže uviděl soucit. Za dobu svého žebrání už se naučil vycítit dobrotu z lidského pohledu. A v tomhle byla. Muž na něj hleděl jen okamžik a už sahal do váčku u pasu, když se ale něco změnilo. Pohled sklouzl podél kamenného okraje mostu a zastavil se na ostatních žebrajících. Trochu zakroutil hlavou, stáhl ruku z váčku a omluvně pohlédl na chlapce. Nepromluvil, ale jeho pohled říkal to, co si chlapec uvědomil až později. Dala se z něho vyčíst lítost nad tím, že nedokáže rozpoznat, kdo žebrá z opravdu vážných důvodů a kdo jen z nechuti vydělávat si na živobytí prací. Musel zavřít oči, než se od chlapce odvrátil a odešel. Byl jeden z těch nemnoha, kterého bude to, že neobdaroval potřebného, trápit, který ale nemohl z úcty k sobě samému obdarovat někoho, u koho neměl o potřebnosti jistotu. Odešel a miska pro dnešní den zůstala prázdná zcela. Chlapec ještě dlouho hleděl na nároží, na kterém se mu muž ztratil, a přemýšlel. Musel přinést jídlo své sestřičce, musel ho nějak získat… a byla jediná cesta. Zvedl se na hubených nohách, pohlédl na démona a zmizel. Zmizel, aby se po následujících pár dní před svojí sochou neukázal.
Rozhodnutí ukrást něco na tržnici se ukázalo být osudným. Rozechvělá ruka vedená srdcem, které poprvé toho dne okusilo pocit nepoctivosti, nebyla dostatečně rychlá. Byl chycen, bit a zavřen do jakési díry. Stěny porostlé plísní a chladná kamenná podlaha měly být po několik dní prostorem, v němž vylil zoufalství ze svého srdce. Ta temná kobka byla po následující dny naplněna skučením a křikem zoufalého chlapce. Chléb a voda, které k němu odkudsi spadly, když upadl do stavu podobného spánku z vyčerpání, byly jen dalším důvodem pro slzy a pro pocit viny. Jeho křik nikdo neslyšel, nebo slyšet nechtěl. Jeho blouznění o smrti a holčičce, o hladovějícím děvčátku. Když jej pouštěli, celý se chvěl a v rukou svíral nedotknutý pecen provlhlého chleba. Vlastně si ani nedokázal uvědomit, kde a kým byl vězněn, když se ocitl na špinavé dlažbě v jedné z pokroucených ulic a rozběhl se slepý slzami k domu, kde se svojí sestřičkou přebýval. Snad ten pecen v jeho rukách měl být pro ni, pro tu, která ho již neměla zapotřebí. A toho jitra zazněl onen charakteristický zvuk zapomenutého umíráčku ze staré vrby po dlouhém čase poprvé.
Následujících několik dní či týdnů naplněných zoufalstvím, smutkem, apatií, šílenstvím a nočními můrami v něm zabilo to, čím býval. Bloudil světem bez výrazu v očích a bez schopnosti poskládat si myšlenky a pocity. A ta doba v něm zároveň probudila něco, co nikdy nepoznal a o čem neměl tušení, že se v jeho srdci a duši probudit může.
Teď stál před démonem, díval se do jeho tváře bez výrazu a dotkl se rukou jeho kamenného hávu tak, jako každé jitro cestou do pekárny. Za mostem proběhl pár uliček a za chvíli už roznášel koše s pečivem lidem, šťastnějším než on, přímo do jejich domovů. Měl ale poctivou práci a neměl si na co stěžovat. Lidé ho měli rádi, měli rádi jeho úsměv a dobře se jim s ním hovořilo. V nahotě jeho duše jej znal jen démon na kamenném mostě.
Když se vracel z pekárny, bylo již po poledni. Vše, co mělo být, bylo již uděláno. Na mostě leželo několik žebráků, stejně jako vždy. Jedno místo bylo ale prázdné. Bylo prázdné, ale ten, který tam žebral včera, nikomu nechyběl. Vždyť tento most je jen přehlídkou největší lůzy a špíny města. Nikdo dotyčného neznal a nikdo ho nepostrádal. I kdyby někdo věděl, že právě jemu nad ránem zvonili, těžko by se našel takový, kdo by pro něj uronil slzu. A i to prázdné místo bude za pár dní opět obsazeno. On přecházel most a hledal. Vybíral si očima dalšího.
Našel ho pod sochou jakéhosi světce ležet zkrouceného v nepřirozené poloze, hledícího do země, jen s rukou nastavenou milodarům. „To je on, další.“ Vlastně už si jej vyhlédl dříve, ale teď na něj přišla řada. Usmál se, přešel most a zamířil k domovu. Věděl, že žebrák neodejde dříve, než za soumraku.
Vrátil se ve chvíli, kdy sluneční kotouč mizel za klášterem na kopci nad protějším břehem. Sochy a sousoší vrhaly dlouhé stíny přes šíři celého mostu a zkroucené postavy pod nimi byly živým zpodobněním bídy. Pokroucený muž tam byl stále. Ležel nehybně a stále se díval do černých kamenů. Došel k němu volným krokem a jak jej sledoval, na okamžik i zapochyboval, že muž žije, jak byl strnulý. Sklonil se a vložil do jeho dlaně zlaťák. Zlaťák na cestu. Dělal to tak vždy, když si někoho vyhlédl. Poslední vyžebraný peníz každé jeho oběti byl od něj. Nebo jeden z posledních. Muž zdvihl hlavu a podíval se mu od země do očí. Když se jejich pohledy setkaly, vděk v žebrákových očích i překvapení nad tím, že dostal rovnou zlaťák, byly skutečné. Mladík se jen usmál a odešel. Mince, poctivě vydělaná v pekárně, zmizela v žebrákově plášti dříve, než ten, jež na ni dělal takovou dobu, zmizel v hloučku lidí na konci mostu.
Věděl, že má ještě čas, sešel tedy po schodech na nábřeží a bezmyšlenkovitě se procházel podél řeky. Teprve když na mostě vzplanuly první koše pouličního osvětlení, vrátil se zpátky. To byla chvíle, kdy žebráci museli opustit své pozice. Nenápadně se protáhl do temného zákoutí a čekal. Poznal ho na dálku. Žebrák se šoural na svých zkroucených nohách podivně shrbený a ploužil se do hlubin Dolního města. Mladík jej s dostatečným odstupem následoval a znalost čtvrti, v níž od svého nepříliš šťastného dětství vyrůstal, mu v mnohém sledování usnadňovala. Žebrák zamířil do nejchudší části, kde se domy již téměř rozpadaly. Jen více či méně zachovalé znaky v jejich štítech dávaly tušit o dávno zašlém lesku těchto staveb. Před domem U Zlomené svíce, jako by se narovnal, zalovil v záhybech pláště a vytáhl zlaťák, chvíli ho s úsměvem pozoroval, načež vzpřímeně, chůzí zdravého muže, vystoupal po schodech ke vchodovým dveřím a zmizel za nimi. Když si muž prohlížel minci, mladík jen pokrčil rameny: „Jsou stejní, jeden jako druhý.“ Otočil se a tiše zmizel v prodlužujících se stínech.
Druhý den, když odcházel z pekárny, byl si téměř jist, že svého muže na mostě nenajde. Bylo to tak vždy a to byl také důvod, proč jim dával zlaťák. Chtěl mít jistotu a mince takové hodnoty uměla vypovídat velmi dobře. Vždy se majitel zlaťáku na pár dní ztratil a vrátil se, až když už neměl zase nic. A nemýlil se ani tentokrát. Socha světce se tyčila nad prázdným místem. Chvíli na tom místě postál, podíval se přes most k démonovi a ve výmluvném gestu sklonil hlavu. Odcházel s hlavou skloněnou a málem by si ani nevšiml muže, který jej míjel, nebýt toho prapodivného pokroucení. Vzhlédl, když byl už za ním, ale otočil se a žebrák se otočil také. Usmál se na mladíka a pokračoval v chůzi ke světci.
Mladík, překvapen tím, že se muž objevil tak brzy, rozhodl se, že jej bude sledovat ještě několik dní, ale vždy to dopadlo stejně. Před domem U Zlomené svíce se muž narovnal a schody vyšel či vyběhl s naprostou lehkostí. Ale určitý poznatek to sledování mělo, žebrák odcházel později než ostatní. „Zítra,“ zašeptaly rty v potemnělém koutě a oči, z nichž pro ten okamžik vyprchalo mládí, se zavřely.
Rychle se ženoucí těžká mračna věstila deštivou noc, když podivně pokroucená postava pod sochou světce vstala, aby se vydala k domovu. Koše s poleny planuly a sochy na mostě jako by se pohybovaly. Muž byl na mostě v tuto chvíli sám, sám s tančícími stíny. Alespoň ticho mu dávalo tu iluzi. Přesto se pokrouceně ploužil nad řekou. Kráčel tiše a pomalu, když se z hlubiny pod mostem ozvalo šplouchnutí. Udělal dva rychlé kroky k zábradlí a naklonil se nad temnotu, kde spíše než viděl, tušil líně se valící řeku. Rukou se opíral o nohu sochy démona a snažil se proniknout temnotu a oparem nad hladinou. Zorničky rozšířené touhou prozřít ale zůstaly bez poznání. Přesto se ale rozšířily ještě o něco více, když žebrák ucítil ostrou bolest pod lopatkou a z jeho hrudi vyjel hrot jakéhosi bodce. Pohlédl dolů, rty se rozevřely ve snaze o výkřik a ruce v náznaku toho, že se zdvihnou k hrotu trčícímu z hrudi, se mírně pozvedly. Oči ale v následujícím okamžiku osleply, rty oněměly a ruce sjely zpátky dolů. Mladík přidržel jeho tělo, aby vytáhl zpět uzounký bodec, načež pustil žebráka přes zábradlí do temnoty.
Chladná řeka přijala nezúčastněně další tělo, démon na mostě z kamene potřísněného krví to sledoval se svým lhostejně kamenným výrazem, měsíc na obloze ukryl svou tvář za mraky a v domě U Zlomené svíce se rozplakalo děvčátko.