Andor.cz - Dračí doupě online

Lidé létají
Ten, kdo nemiluje, není člověk, protože postrádá to, co ho odlišuje od zvířat.
Je teplý, dubnový večer a já jsem se rozhodl, že už pujdu spát. Mám za sebou vysilující odpoledne a víčka mi už padají. Dnes je obzvlášť velké teplo a tak budu spát na terase. Ptáci mi zpívají ukolébavku a já zavírám oči. Někde jsem slyšel, že když člověk na něco před usnutím myslí, tak se mu o tom pak zdá. Proč to nezkusit? Okamžitě si ji v mysli představuju. Vlnité vlasy, hnědé, planoucí oči. Jednoduše krásná tvář. A její sladký hlas je pro mě drogou. Mám jí úplně plnou hlavu a usínám. Zvedám víčka a do očí mě udeřilo jasné sluneční světlo. Země je studená, ale slunce mě hřeje na tváři. Pořád ještě vleže se rozhlížím, abych zjistil, kde to vlastně jsem. Kolem je listnatý les. Stromy mají tak husté větve, že přes ně nejde vidět obloha. Celá louka, na které ležím, kvete, vedle mě voní šeřík. Jeho příjemná vůně mne uklidňuje. A do toho mi jako velký orchestr v korunách stromů zpívají ptáci. Malí, velcí, hnědí i černí, všichni jen pro mě. A pak jsem si na ni vzpomněl. Sním o ní. Dělám to často a rád a dnešek není žadnou výjimkou. Sním a sním a sním a sním. Vzpomínám, jak jsme vedle sebe leželi a drželi se za ruce. Tenkrát mi byla zima, dokud jsem ji nechytl. Byl to tenkrát opravdu úžasný pocit. Po celou tu dobu mi tělem proudilo obrovské množství energie, která mě zahřívala. Nevím proč, ale jak jsem tak blízko ní, vždycky to cítím. Bude to asi láska. Tenkrát jsem se jí zeptal a ona mi neodpověděla... V mysli se vracím zpátky na louku. Znovu si uvědomuju chlad země. Kéž bych ji mohl chytnout i teď. Pořád ji mám před očima. Je to můj velký problém, protože se od těch myšlenek nedokážu oprostit. Nedokážu prostě myslet nic jiného než na ni. Většinou mi to problém nedělá, pokud ovšem nejsem ve škole. To se pak nedokážu soustředit na učení. A učitelkám leze na nervy, že když mě vyvolají a probudí mě tak ze snění, tak vůbec nevím, co probíráme. Najednou mě je příjemně teplo. Země už nestudí, vlastně ji pod sebou ani necítím. To je divné, říkám si. No nic, sním dál. Ale pořád mi to nedá. Nakonec si sedám. Otáčím se a... Můj výraz ztuhl. Ještě jsem stihl vykulit oči z toho, co jsem viděl. Vznášel jsem se asi 50 centimetrů nad zemí ale víc jsem toho už nezjistil. Tvrdě jsem dopadl na zem. "Do háje," zaklel jsem, když mě rozbolela kostrč. Pak mi došlo, co se vlastne stalo. "Do háje," zaklel jsem znovu. „Ale asi jsem se zbláznil, říkám si, ale zkusím to znova. Začal jsem nad tím horečně přemýšlet. Čím to může být? Že by tím, že jsem ležel, nebo tím, jak mi byla zima? Nebo proto, že jsem myslel na ni? Možná. Asi bych to měl znovu zkusit. Pevně jsem si stoupl. A znovu se mi v mysli vybavila. Znovu o ní začínám snít. K tomu jsem si ještě strašně přál letět. A sním a sním a vzpomínám. Podívám se pod sebe - Heureka, povedlo se. Ale po pár sekundách jsem opět spadl na zem. Naštěstí dopad už nebyl tak nepovedený jako minule a povedlo se mi zůstat stát. Asi na ni budu muset myslet celou dobu, když budu chtít být ve vzduchu. Asi celý následující týden jsem se zdokonaloval a postupem času se mi povedlo zůstat ve vzduchu třeba i půl hodiny. Ale dneska jsem se rozhodl, že zkusím něco, co jsem ještě nezkusil. Došel jsem na louku. Pampelišky odkvetly, ale jejich místo zaujaly pomněnky. Bylo brzo ráno, to proto, aby mě nikdo neviděl. Sundal jsem si boty a prošel se po trávě plné rosy. Rozhodl jsem se, že to zkusím zase vleže. Rosa mě na zádech příjemně chladila. Celý týden jsem létal jen nízko nad zemí. Ale dnes jsem se rozhodl vylétnout nad koruny stromů. Byl jsem plný očekávání, jestli se mi to povede. Přece jenom nevím, jak mi to půjde v tak velké výšce. Ze zkušenosti už vím, že na tento druh létání fyzikální zákony neplatí. Pokud na ni nepřestanete myslet, nic se vám nestane. Zezačátku jsem se tak nějak rozcvičoval a létal jen nízko. Pak ale převládla zvědavost. Začal jsem stoupat výš a výš a výš. Minul jsem i jedno hnízdo. Krásná, malá a neopeřená holátka se neúnavně dovolávala jejich maminky a žadonila o potravu. A byl jsem nad stromy. Zastavil jsem se na několik vteřin ve vzduchu. Hned, jak jsem si uvědomil, že tohle bych dělat neměl, tak jsem se posadil na vršek statného dubu. Sedělo se tam krásně a já se kochal přírodou. Bylo odtud vidět město, klikaté silničky. Rybníky, pole, hory, lesy. Do toho klidu mi zazvonil mobil. Došla mi nějaká smska. Jako vždy ji ohlásil gong. To mi připomnělo, že bych si už fakt měl to vyzvánění změnit. Vytáhnu mobil z kapsy. Hned, jak jsem si přečetl začátek, se mi rozbusilo srdce. Vždyť mi napsala ta, díky které létám. OD: Ona - Ahoj, nechtěl bys jít ven? Bude tam i kámoška. Pokud jo, přijď za hodinu tam jako minule. To, že tam bude kámoška, mně celkem vadilo. Znamenalo to, že mi zase neřekne odpověď. A vždyť jsme ještě nikdy nebyli spolu sami. No nic, slétl jsem ze stromu a šel jsem se domů převléct se... Další týden zůstal stav úplně stejný. Rozhodl jsem se ukázat létání jen jednomu kamarádovi. A teď už létáme spolu. Dnes jsme se rozhodli, že vyletíme tak vysolo, kam sahá náš pětipatrový panelák. Byl to úžasný pocit tam nahoře. A abych se udržel, myslel jsem jen na ni a znovu si promítal události minulého týdne. Byl jsem s ní venku a zeptal se jí, jestli by šla sama jen se mnou. Vlastně mi ještě neodpověděla. Otevřu oči, stojím ve vzduchu a vedle mě je kamarád. Domluvili jsme se, že na sebe ve vzduchu nebudeme mluvit, abychom se náhodou nepřivedli na jiné myšlenky. Všude je ticho a klid. V téhle výšce nejde slyšet ani ptačí zpěv. A do toho všeho mi zazvoní telefon. SMS. Přečetl jsem si odesílatele a zaplavil mě příval energie. Nedočkavě jsem začal číst: Ahoj, ven teda asi nemůžu. A promiň, ale já bych s tebou chtěla zůstat jen kamarádka... Dál už jsem nečetl a aniž bych si to uvědomil, tak jsem začal padat. Nemyslel jsem totiž na ni, ale hledal jsem, kde jsem udělal chybu. Přemýšlel jsem nad tím, jaké mám k ní city, jak je mi to strašně líto. A rozplácl jsem se na zemi. Říká se, že se člověku před smrtí přehraje celý život. Mně se vybavila ona. Ještě jsem vzlétl těsně nad zem. A světlo zhaslo, pohltila mě černočerná tma. A pak světlo... Můj kamarád si najednou uvědomil, že je tam sám. Měl jen takový divný pocit. Ale to se mu stávalo často. "No nic, to asi zase sedí na nějakém stromě." Rozhlížel se po korunach stromů, ale nic neviděl. Na žádném z nich mě neviděl. Pak spatřil dole, na zemi, ležící postavu. Ležela bez hnutí na zádech, jako by spala. Byl jsem to já. "Si ze mě dělá srandu," pomyslel si. Slétl ke mě dolů. "No tak, už toho nech. Už jsem tě našel." Nic. Kamarád se na mě dívá a potom mi zkouší tep. Nic! Vylekaně se rozhlíží, ale nikdo mu na pomoc nejde. Pak si všiml, že jsem studený. Už není co dělat. Jsem mrtvý a na počínání mého kamarada se dívám z nebe. Aaa, co to bere? Můj mobil? Ano, opravdu, teď už to taky vidím. Zazvonil mi. Odemyká mobil. Čteme teď oba. "Ahoj, ven teda asi nemůžu. A promiň, ale já bych s tebou chtěla zůstat jen kamarádka." Při téhle větě mi bylo zase do breku. Vždyť ji miluji. A teď se budu zase jen trápit. Ale sms pokračovala dál: "nic víc a nic míň. "
Vzbudím se a pomaloučku otevírám oči. Je sobota ráno. Cvrlikají ptáci. Potůček zurčí a za ním projelo auto. Sednu si a vyhřívám se v paprscích slunečního svitu. Vzpomněl jsem si i na to, o čem se mi zdálo. Zajímavý sen, říkám si, nikdy se mi nic podobného nezdálo. Ještě nikdy se mi nezdálo o létání. Jo, uz se mi o ní párkrát zdálo, ale nikdy ne takhle. Možná by stálo za to si to všechno sepsat. Byla by to... ale teď už jsem začal snít. Kam ji pozvu, kam ji vezmu. Co s ní podniknu. Na romantickou večeři při svíčkách. Na kino, chytil bych ji za ruku... Z mých myšlenek mě vytrhne zazvonění telefonu. SMSka. Sáhnu po mobilu. Odemykám ho. Při pohledu na rozzářenou obrazovku mě zamrazí. Okamžitě jsem si vzpomněl na můj sen. Právě mi napsala ona. Zvolím "přečíst zprávu". Mobil se mi zaseknul. Zpráva nechtěla naskočit. Obrazovka ztemněla. Zmáčkl jsem tlačítko pro vypnutí telefonu, zavibroval, obrazovka se rozzářila a objevila se animace před vypnutím. Vypl jsem to. Zapínání proběhlo rychle a já mohl otevřít zprávu. Že by mi napsala, jestli se mnou tedy půjde ven? Hned mi naskočila. Přečetl jsem si to a do očí se mi vloudily slzy. Stálo tam „Ahoj, ven teda asi nemůžu. A promiň, ale já bych s tebou chtěla zůstat jen kamarádka.” V tu chvíli jsem si uvědomil, že ztrácím to, co už jsem měl. Už nikdy ji nebudu moct jen tak chytit za ruku. Už nikdy. Já vím, že milovat má být i na oplátku nic nečekat, ale prostě jsem si nemohl pomoct. Proběhl jsem obývacím pokojem, rozrazil jsem dveře na záchod, sedl si a zamkl za sebou. Teď už jsem dal volný průchod svým emocím a rozbrečel jsem se. Vzpomínal jsem. Jak jsem ji držel za ruku. Když si vzpomenu, jak sem snil a plánoval... a teď je to všechno pryč. Pro malé dítě by to byl jen chumáč čar bez významu. Pro mě to ale ty tři slova měla obrovský význam a s těmi slovy odletělo všechno. Naděje i dobrá nálada, plánování i sebejistota. Odvaha i klid, který zastoupil chaos. Z pohledu fyzického ze mne s těmi slovy odešla sůl a tekutina. Z pohledu psychologie jsem ztratil víru. A z pohledu člověka mi umřela poslední věc, NADĚJE. Jen láska zůstala a dál mě mučila. A já si toaleťákem utřel oči, odemkl jsem dveře. A vyšel na chodbu do nové reality. Do krutého světa plného smutky, zklamání a lítosti.