Andor.cz - Dračí doupě online

Mrtví nemluví

Probudilo ho světlo, nebo si minimálně myslel, že se jedná o světlo. Nebylo to světlo, byla to pouze méně temná temnota. Nejspíše se nacházel v nějaké kobce, slyšel pacičky krys cupitající někde po okolí, slyšel kapky vody dopadající na kamennou podlahu. Pomalu si začínal uvědomovat, že neví, kdo je a ani kde je. V hlavě mu vyvstalo mnoho otázek, přičemž jedna z nich se prodírala na povrch stále dokola a znova. A na tuhle jedinou otázku nemohl najít odpověď, na všechny ostatní si mohl více či méně odpovědět, ale na otázku: „Kdo jsem?“ ne a ne nalézt odpověď. Měl pocit, že ho někdo přetáhl kamenem do hlavy a dost možná se tomu tak skutečně stalo. Pomalu se zvedl ze země, na které ležel, a rukama si ohmatal hlavu. Rozhodně ho někdo praštil, neboť nahmatal své vlasy ulepené od krve. Na sobě měl potrhanou róbu a byl bos. To bylo vše, co zatím mohl o svém vzhledu zjistit, nevzpomínal si ani, jak vypadá. Nezbývalo mu nic jiného než se pomalu vydat nějakým směrem, s rukama před sebou se snažil orientovat a prostě se někam dopotácet. Celé tělo ho bolelo, třeštění hlavy stále neustávalo, nicméně se mu pomalu vracela krev do žil a ztuhlé svaly se probouzely k životu.
Rukama konečně nahmatal stěnu a rozhodl se jí držet, tudíž pravou rukou se neustále dotýkal stěny a putoval kupředu. Jeho cesta naštěstí netrvala dlouho, naštěstí proto, že dostal hlad, hlad jako by celé dny nejedl. Zahlédl světlo na konci tunelu, k jeho smůle byla na konci tunelu zrezivělá mříž. Alespoň věděl, že se nachází v něčem, co postavili lidé. A nebo ne? Vydal se tedy podél druhé zdi na zpět odkud přišel. Zatímco hledal jiný východ, jeho žaludek se začal velmi nahlas dožadovat potravy a jeho mozek se přestal zaobírat otázkou své identity.
Písk!
Krysa! Blesklo mu hlavou, okamžitě pustil zeď a skočil po tom zvuku. Praštil se do hlavy, ale byl odměněn pištící krysou v ruce. Bez váhání jí zlomil vaz a ukousl ocásek. Byla to sice špinavá krysa - chorobonosič, ale to mu bylo jedno, měl v ruce jídlo a nebál se ho sníst. Chutnalo trochu jako kuře, opravdu jen trochu, ale výsledný pocit byl prostě k nezaplacení. Přesto že si nevzpomínal na vůbec nic, tak věděl, že tohle je ta nejlepší věc, která ho za jeho život potkala a možná ho ani žádná lepší nepotká. Poté, co se nabažil oné lahodné krysy, opět nalezl svou stěnu a vydal se podél ní kamsi…
… Cesta byla dlouhá a úmorná, nicméně nakonec úspěšná, jeho oči si samozřejmě přivykly po chvíli tmě a tak se již nemusel držet zdi. Na konci jeho putování dorazil k jakémusi komínu, byl sice dost úzký, nicméně na jeho konci viděl světlo. Právě díky „tloušťce“ komínu byl schopen se vydrápat nahoru. Po úmorném drápání a škrábání se vzhůru byl odměněn rozhledem po okolí, tedy poté, co si jeho oči přivykly na světlo a musel zalapat po dechu. Nacházel se několik metrů nad zemí. Komín, na jehož vrcholku právě seděl, se nacházel v ruinách nějakého města. Kam až oko dohlédlo, viděl pouze trosky domů, ani známky po životě.
Moment!
Něco se tam pohnulo, téměř na hranici jeho viditelnosti. Ano, něco se tam skutečně pohnulo. Ale ať to již bylo cokoli, bude se nejprve muset dostat dolů z toho komína, nakonec to naštěstí nebyl velký problém a spadl až z posledního metru. Nyní si sebe konečně aspoň trochu prohlédl. Na sobě měl černou potrhanou róbu, na zápěstích stopy po provazech a kolem krku měl nějaký řetízek. Cítil, že ho pálí na kůži, proto si ho sundal. Do jeho hlavy v tom okamžiku pronikly podivné myšlenky. Vlastně myšlenky není to správné slovo, spíše pocity někoho jiného. Zaslechl táhlé zakvílení ze směru, kde před chvílí zahlédl ten pohyb. Tam někde před ním se potuluje nešťastná duše. Udělal několik kroků a uvědomil si, že neví, jak přišel na to, že ta duše před ním je nešťastná a že vlastně ani nic neslyšel. Tedy neslyšel to ušima. Slyšel to pouze ve své hlavě. Nad tímto zjištěním se musel pozastavit a opět se vrátit k otázce: „Kdo jsem?“
Setkal se s „nešťastnou duší“, ten pohled ho zamrazil až do morku kostí, ona duše byl velmi zbědovaný člověk, ze kterého místy snad i odpadávalo maso, ale nejhorší byl výraz toho člověka, byl totiž úplně prázdný, jakoby bez života. Zastavili se od sebe asi metr, „nešťastná duše“ mu prázdně hleděla do očí a on nevěděl, co si počít. Stáli a koukali na sebe, slunce se již dostalo na vrchol své dráhy a pálilo je oba do zátylku.
„Kdo jsi?“
Vzmohl se nakonec něco říct, odpovědi se mu však nedostalo. Teprve teď v plném slunečním světle si uvědomil, že vidí kosti toho nebožáka před sebou a co hůř, že on sám nevypadá o moc lépe. Jeho mozek začal rychle pracovat, ale ať přemýšlel, jak chtěl, nedokázal vůbec nic vymyslet. Slunce se mezi tím posunulo po své dráze o kus dál, ani to skoro nepostřehl. „Nešťastná duše“ ho celou dobu mlčky pozorovala a on v ní nalezl jisté sympatie.
„Dobrá… Pojďme.“
Řekl nakonec a vydal se ve směru krátkých stínů; bloudil městem a „nešťastná duše“ ho následovala.
„Jak se jmenuješ?“
„…“
„Dobrá… budu Ti říkat,“ chvíli se zamyslel, „Duše. Souhlasíš?“
„…“
„Má milá Duše, víš kde se teď nacházíme?“
„…“
„Beru to jako ne…“
Povídal si spíše sám se sebou, neboť Duše pouze mlčela, nikdy nic neřekla, nevydala jediného zvuku. Bloudil jsem městem celé hodiny, povídajíc si s Duší. Duše nikdy neodpověděla, já dobloudil do paláce. A co lepšího, paláce s přístavem, všechny lodě se válely na dně, nebo spíš jejich zbytky. Duše mě pouze mlčky pozorovala a já sledoval západ slunce nad přístavem s pár stěžni trčícími ze dna.
„Co si o tom myslíš, má milá Duše? Ach samozřejmě, zase nic… chápu tě, taky nevím, co si mám myslet.“
Otočil jsem se na palác a zamyslel se.
„Pojď Duše, půjdeme do paláce navléct na tebe nějaká krásná roucha, pokud budou.“
„No tak, Duše,“ otočil se na duši, musel už trochu šílet. Duše tupě zírala na západ slunce. A pak se sesunula k zemi, nevěděl proč, ale začaly ho strašně pálit plíce. Jako kdyby právě, jako kdybych; myšlenky mu vířily hlavou, až se ustálily na jednom výsledku – právě umřel. Myšlenka mu jako blesk projela mozkem a celým tělem až do posledního malíčku na levé noze. Na pravé neměl vůbec žádné prsty. Na levé pouze ten poslední malíček, zděsil se do nitra duše, a shledal, že z jeho duše toho moc nezbylo, nevěda, jak na to přišel, se zarazil. Nevzpomínal si, že by lidé dokázali promlouvat se svou duší. Pokusil se si vzpomenout na své dětství. Měl vůbec nějaké dětství? Svlékl si svou róbu a pohlédl na svůj odraz ve vodní hladině. Spatřil starý seschlý obličej, v očních důlcích slabě zářilo žluté světlo, kůže byla doslova natažená přes lebku, jenom trocha zkrvavených vlasů zakrývala jeho prasklinu v lebce, naštěstí měl docela normální krk, dokonce i s kůží, jasně viděl, že rozhodně nemá levou část hrudního koše, ale měl kůži nataženou přes všechna „zranění“, jenom mu sem tam chyběla nějaká důležitá kost, či kloub, ale přesto se pohyboval, jako kdyby je tam skutečně měl. Marně nad tím kýval lebkou a nechápal vůbec nic. Pamatoval si, že po seskoku z toho komína určitě měl všechny prsty, nemohl o ně přece přijít a vůbec si toho nevšimnout. Nechápal to, nerozuměl tomu a prostě zamířil do paláce na přečkání noci. Necítil sice únavu, ale vnitřní pocit ho nutil si najít na noc nějaký přístřešek či úkryt. Nohy mu možná trochu samovolně zamířily do paláce, nebo to možná bylo jeho lidství, nevěděl a ani ho to nezajímalo. Palác byl vskutku skvostný, na zdech ve všech odstínech rudé byly vyobrazeny bitvy mezi mnoha válečníky, obrovské bitvy celých armád proti smečce krvežíznivých zabijáků, pánů noci, unášeči dětí a další hanlivé výrazy pro ty na krvi závislé. Tady se jeho fantazírování nad krvavými cákanci ve vnitřních zdech paláce zastavilo. Pořádně se zamyslel - co se tady asi mohlo stát, všude po zemi se válely meče, některé docela nové, jiné dost staré. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Byly tu zbraně, sem tam nějaké jiné části vybavení běžného žoldnéře, ale žádné zbytky těl, žádné pozůstatky po těch, kteří ty meče drželi a bojovali s nimi. Prostě vůbec nic. Další věc, kterou nedokázal pochopit, a tak jenom kroutil lebkou a pokračoval hlouběji do paláce, prošel hlavním opevněním, prohlédl si pěkně první hradby paláce. Všude zbraně, hromady a hromady zbraní, z těch starých pouze kovové části. Prošel zahradami, nechápal, který idiot dal za první opevnění zahrady a za zahrady druhé opevnění, ale na kroucení lebkou si jeho tělo již docela zvyklo a začalo to dělat spíše samovolně, ani se na to nemusel soustředit a trochu mu to pomáhalo přemýšlet. Nakonec dobloudil do trůnního sálu, samozřejmě, že předtím prošel všechny ložnice, pokladnice, zbrojnice, jídelny, vstupní haly, kuchyně a mnoho dalších místností, které v takovém paláci obvykle naleznete.

Rozrazil vstupní dveře ze svého trůnního sálu, v pravé ruce svíral hlavu toho drzého člověka, v levé ruce třímal obětní hůl. Zuřil, narazil lidskou hlavu na hůl a začal zaříkávat, všude kolem zuřila bitva, jak jeho válečníci bojovali s opovážlivými lidmi a další podobnou havětí, jako byli špičatoušci, nebo kamenožrouti. Hůl hltavě pozřela všechno, co šlo z lidské hlavy vycucnout a dala mu tu moc, kterou chtěl, přinutil celý palác se otřást v základech, všichni, kterým to nedovolil, měli co dělat, aby se udrželi na nohách, zatímco jeho válečníci jich skoro polovinu eliminovali. Otřepal se, jak z něj vyprchávala moc, cítil se slabší a slabší, chtěl ještě. Mnohem víc krve a víc moci. Zařval a jeho dva poskoci vyrazili kupředu, tasili své zubaté meče a za šíleného ječení, kvílení a posléze i chlemtání, rozběhli se chodbou kamsi do útrob paláce. Dal jim dočasnou svobodu, pak si je zase spoutá, až bude po všem. Pokynul rukou na královnu, ach ano, sebral ji tomu ubožákovi, jehož hlavu měl právě na špici své hole.
„Pitomý člověk, dal jsem jí nesmrtelnost, nesmrtelnost její kráse a on se mi takhle odvděčí!“
Praštil holí po nějakém opovážlivci, který chtěl využít jeho otočení zády, zatímco se díval na překrásnou královnu z Tilei. Praskla kost, člověk se sesunul k zemi, takovou ránu rozhodně nečekal, ne od někoho, kdo vypadá jako seschlý stařík. On tasil velký zubatý meč s lebkou na hlavici jílce a rozpáral ho na několik kusů, moc si to užíval. Moc mu zase proudila v žilách a on podlehl jejímu vábení, rozběhl se kupředu, královně dal mentální příkaz, aby ho následovala a dělala to, co on, rozhodl se totiž, že ji nechá ochutnat krev dřív, než původně zamýšlel.

Po tomto podivném snu se probral na trůně v paláci, hlava mu třeštila úplně stejně jako předešlého rána, nebyl si sice jistý, že je ráno, ale zase viděl, že je teprve ve středním věku, v dobré kondici. Žádné rozpadlé tělo jako v té noční můře včera večer. Věděl jistě, že to tu nastražil nějaký záludný čaroděj, aby odstrašil nevítané návštěvníky, mělo-li to však někoho odstrašovat, již to dávno nemělo co chránit. V trůnním sále, kromě trůnu, toho moc nebylo. Trůn samotný stál na trochu vyvýšeném podiu, čtyři schody a kamenný trůn, ne zrovna pohodlný, tři páry hranatých sloupů, jeden sarkofág na každé stěně sloupů. Srovnal si myšlenky v hlavě a vstal, levou rukou hmátl za sebe a sebral svou hůl, opřel se o ni a sešoural se ze schodů dolů, zamířil prozkoumat první sarkofág. Otevřel ho a byl prázdný, otevřel další tři sarkofágy na tom sloupu a všechny byly prázdné. Vzteky do jednoho kopnul a pak ještě pro jistotu přetáhl holí, zakroutil hlavou a šel otevřít další sarkofág.
Vyděsil se, v tom sarkofágu byla Duše, ale vypadala, jako kdyby se setkala s nějakou divokou šelmou, byla rozdrásaná a její stav se celkově zhoršil, padla mu kolem krku hned po otevření dveří, naštěstí jí jeho objetí pomohlo a ona se zase postavila na nohy.
„Co se Ti stalo, Duše?“
Jistě, již docela solidně šílel.
„Ano já vím, ty nemůžeš mluvit.“
„To bude tím, že mrtví nemluví.“
„No tak Duše, my přece nejsme mrtví… moment, Duše?“
Musel jsem se praštit do hlavy, blesklo mu hlavou. Duše na něj jenom tupě zírala svým rozsekaným obličejem. Znovu se opřel o hůl a otevřel zbytek sarkofágů, v žádném z nich už nikdo další nebyl a Duše ho stále následovala, při otevření každého víka mu vždy „koukala“ přes rameno.
„Je to beznadějné, nikdo kromě mě a tebe tu není.“
„…“
„No jasně, zase mlčíš.“
„…“
„Vůbec nechápu co se to tu děje, nerozumím tomu. Nevím ani pořádně, kdo jsem!“
„Mrtví nemluví.“
„Cože?“
Intenzita bolesti hlavy se opět přihlásila ke slovu a on padl na kolena, pustil hůl a pěstmi začal bušit do podlahy. Nepomohlo mu to od bolesti hlavy, ale trochu ho to rozptýlilo, čekal bolavé klouby či něco takového a nic z toho se nestalo. Náhle si uvědomil, že vlastně od vstupu do paláce necítil vůbec nic – neslyšel bít své srdce, neslyšel každý svůj nádech, neslyšel dokonce ani svoje vlastní kroky. Jediné, co vlastně od vstupu do paláce slyšel, byl jeho vlastní monolog. A pak to, co říkala Duše, že mrtví nemluví. Začalo to konečně dávat trochu smysl, bolest hlavy zase na chvíli ustoupila.
„No jasně, já sem zešílel, definitivně sem zešílel! Chodím tady po paláci a povídám si sám se sebou, jistě.“
Mávnul rukou na Duši, ta se uklonila a odešla do pokojů pro služebnictvo. Holí klepal o podlahu, nevěda, proč to vlastně dělá. Přecházel po trůnním sále sem a zase tam, na každou dlaždici přitom poklepal. Všechny proklepal a zarazil se: „Proč to vlastně dělám?“ myšlenka se mu uhnízdila v hlavě. A jak jsem na to vlastně přišel? Už si nepovídal jen tak do větru s Duší, nevěděl, jak ji odeslal pryč, ani jak ji přivolat zpátky. Bude ji prostě nejspíš muset najít někde v paláci. Ale nejdřív si chtěl sednout, chtěl si ještě jednou sednout na ten zpropadenej trůn uprostřed sálu. Nechápal, jaká síla ho k tomu trůnu přitahovala, ale on, nezávisle na jeho vůli, si přesto sedl na trůn. Hůl si položil na kolena a zvedl ruce vzhůru, zavřel oči.

Běžel chodbou a rozséval smrt na každém svém kroku, lépe dvě smrti na každém kroku. Miloval to, ten pocit té svobody, prostě si bere, co chce, a užívá si, co chce. Celé to bylo jeho, nebylo nikoho, kdo by se mu mohl rovnat. Vyběhl z chodby na nádvoří a zarazil se, něco nebylo v pořádku, jeho válečníci na hradbách se váleli všude rozházení. Lebky nejspíš byly za hradbami, proklatci, blesklo mu hlavou a rozhlédl se kolem sebe: postupně se uzavíral kruh vzbouřenců kolem něj, na hradbě zahlédl nějakého proklatého čaroděje, někoho, kdo se opovažoval bojovat s jeho uměním. Roztočil svou hůl nad hlavou a začal zaříkávat slova v prastarém, zlém jazyce. Slova, po nichž válečníkům v doslechu ztuhla krev v žilách, ale to mu stejně nestačilo. Zaříkával dál, vysál z válečníků jejich duše a pozřel je do sebe, ale stejně zaříkával dál, v jeho moci bylo nyní dost smrtelníků na to, aby se stal bohem. Jak bláhoví byli, když si mysleli, že ho mohou porazit v jeho vlastním domě. Ano, porazili sice všechny jeho válečníky, rozmlátili jejich kosti kladivy a hlavy hodili daleko mimo jeho dosah, ale nedošlo jim, že oni se stanou jeho dalšími válečníky. A on zaříkával dál a dál, až je měl všechny v hrsti, kromě toho drzého čaroděje na jeho hradbě. Nebál se ho, neměl důvod, když si na něj vzpomněl, tak prostě skočil z místa kde byl, a čaroděje rozsápal na kusy, vysál všechnu jeho krev a ty zbytky, které zůstaly po jeho těle, hodil přes hradby dolů. Jak se čarodějova krev rozlévala po jeho těle, začínal cítit, že něco není v pořádku. Sám si vrazil svou hůl do hlavy a trhnul, urval si hlavu a díval se na své tělo, jak pokračuje v práci a rozsekává se na cucky. Vyřkl své poslední slovo, než ho – hlavu – jeho vlastní tělo rozštíplo vedví jeho vlastním mečem.

„Prokletá krev!“ vykřikl do nekonečného ticha v paláci.
„Mrtví nemluví.“
„Duše! Ty ses vrátila, kams to vůbec šla?“
Duše místo odpovědi tasila jeho vlastní meč, zděsil se do morku kostí, necítil sice ten pocit, ale pamatoval si, že sem by rozhodně patřil. Duše zaútočila a on se schoval za trůn, tady čekala jeho hůl, jako vždy opřená za trůnem. Seskočil z vyvýšeného trůnu na podlahu a hned se kryl, Duše nelenila a hned ho následovala s prudkým útokem. Instinktivně vykrýval rány proti svému meči, dříve s ním také takto zacházel, nevěděl, kde se v něm ty myšlenky braly, ale neměl moc času je rozebírat. Duše na něj tvrdě dorážela a snažila se ho rozsekat na mnoho a mnoho kousíčků.

Starý pán se pousmál, když dočetl vandrákův příběh.
„To jste jako napsal sám? Dám vám za to půlku zlatky.“
„Děláte si legraci?“
„Ten příběh není dokončený.“
„A proč si myslíte, že spolu mluvíme?“
„Potřebujete peníz…“ výraz starého muže ztuhl hrůzou, vandrák shodil svůj plášť a pach hniloby se roztáhl po místnosti. Stařec moc nekřičel a on z něj vysál tu poslední starou dobrou krev, ze které bude moci další léta v poklidu „žít“. „Žít“ a zabíjet nevinné stopařky, nechávat jejich nemrtvá těla se potulovat po lesích a strašit exhibicionisty v jeho lese na kraji světa.