Andor.cz - Dračí doupě online

Hrdlo ho trochu svíralo žízní a přec on neměl potřebu píti.
Hlad ho trápil a v břiše prázdno, ale kousek sousta by do sebe nenaházel.
Očima teď hleděl do nebe, snad aby tam marně našel sám sebe.
Mysl čistou rád kalil si, aby se snad samou dokonalostí nezbláznil.
Ano byl tak dokonalý, jeho vlasy, tělo, všechno, ladilo to v harmonii pána andělského.
Dokonalost na něm neznala konců a toho anděla vyzbrojila i zbrojí svalů.
Každý měl místo, každý měl účel a každý se teď napjatě vzpouzel.
Křídla svá poté roztáhnul, pírka odrážela sluneční svit, paprsky se lámaly o ně jeden za druhým.

A přec on nebyl spokojen, a chtěl by poznat trochu zmatku, chaosu a nejen tu svou symetričnost…
Jako by ho někdo uslyšel, pak poté před ním vyrostlo zrcadlo.
Viděl v něm sebe a všechno, co je jeho. Avšak nějak se to teď na něj zatvářilo, už to nebyl on ve světlé barvě, nýbrž něco, co se šklebilo.
Rudá krev tomu tekla praménkem z úst a oči podlité krví si ho měřily a tesáky čněly z něčeho, co by jsme snad tlamou nazvaly.
Nyní naklonila se obluda ze zrcadla a tlapou svou ho popadla.
Koukla mu těsně před jeho obličejem do očí, on cítil zápach hniloby, černé duhovky teď na něj civěly a on měl pocit, že mu tím pohledem sahá na duši.
--------------------------------------------------------------------------
Hrom zahřměl, osvětlil pokojík a svým hlukem probudil hocha ze spaní.
Zrychleně si sedl a zhluboka dýchal, pot ho trápil na tváři.
„Edde, copak, zlý sen snad?“ zeptala se jeho matka pak.
Podala mu prášek další a on jej nerad do sebe souká, protože ví, že po nich přijdou hotová muka.
Zapijí ho vodou čistou a vychutnává pocit svlažení hrdla.

Lehá si, a ač nerad, opět poráží ho únava, on do snového světa zase upadá…
--------------------------------------------------------------------------
Pohledy se blízce střetnuly, obluda roztahuje křídla, ve vzduchu je cítit prach.
Popel hravě poletuje a obloha se mění v jeden velký ošklivý mrak.
Mrak temný, černý, uprostřed s dírou vtahuje do sebe zem i s hlínou.
„Teď ukážu ti chaos,“ praví obluda a z hněvu hyzdí andělu tvář.
Pařát zarývá se do tváře a vytváří na ní dlouhý šrám.
Dále pokračuje po těle a krásné svaly nyní také zdobí jizvy,
anděl bolestí a bezmocností do vzduchu náhle křičí.
Rány nehojí se, jak je anděl zvyklý, teď pálí ho a dále ničí.
Křikem zdá se rány prohlubují a pomalu se dostávají ke kosti, jako by už té jeho bolesti nebylo zadosti.

Démon nyní chytá anděla za ramena, zarývá mu nehty do kůže.
Nádherná pírka křídel teď hoří a jedno za druhým na zem padá.
Z anděla teď zbývá jenom pozůstatek bytosti.
Tichým hlasem pronese pak: „Pochopil jsem a jsem smuten, že to musí skončit tak.“
Náhle zrcadlo zarůstá pod zem, obloha se vyjasňuje.
Anděl klečí na koleni, ale živ a zdráv.
Bez ostychu, beze slova zvedne se a odlétá.
Otáčí a usměje se a pak je za svůj život rád…
--------------------------------------------------------------------------
Edd probouzí se do nového rána, postel rozházená a potem celá prosáklá.
Zjistí, že to byl jen sen, ale stále mu v hlavě bloumá.
Nemoc zmizla, zdraví vítá a doufá, že si ho na hodně dlouho opět ponechá…