Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Jdi za svým snemOblíbit

1151019174_izbluegirl4217.jpg

Autor: Hoples

Sekce: Zamyšlení

Publikováno: 04. dubna 2012 16:52

Průměrné hodnocení: 9.5, hodnotilo 8 uživatelů [detaily]

 
Tohle není šťastný příběh. Není to zpověď zamilované dívky. Je to z pláče zrozené přiznání.
 
"Jdi si za svým snem."

Bolelo to. Tak moc to bolelo. Odmítnutí, ignorace, být sama. Opět jsem byla jen ta podivínka, samotná, stojící uprostřed davu, kterému pomáhá najít kontakty. Ale stojící sama, bez života. Jen se slzami smutku.
I přesto jsem se usmívala. Byla šťastná, když ostatní byli. Pomalu to začalo ujídat. Víc jak kdy jindy jsem toužila po objetí. Přátelském slovu. Víc jak kdy dřív mě komplimenty zraňovaly. Jak jen můžou říkat hezká slova někomu jako já? Odporné lidské entitě, co nikdo nikdy nedokáže milovat. Kterou všichni opustí, nechá je jít, protože ví, že s jiným jim bude líp. Jako nikdy jsem nenáviděla tuhle svou povahovou vlastnost. Chtěla jsem být aspoň jednou sobecká, prosit tu jedinou osobu, aby se mnou zůstala. Ze sobeckých důvodů. Že jsem měla až moc ráda.
A přišel čas, kdy jsem nemohla usnout, aniž bych nepromáčela polštář slzami. Kamarádky se mi začaly vzdalovat. Nové mi byly ještě vzdálenější. A má touha po objetí, sobecká touha po přátelském šepotu a hlavně po něžném polibku, každým dnem rostla.
Nebylo dne, abych u počítače nezadržovala slzy, když jsem si psala s kamarádkami. Vzdalovaly se mi. Cítila jsem to. S hodně věcmi jsem začala nesouhlasit. Možná jen, protože jsem byla pyšná, nebo prostě se mi začalo zajídat, jak mě ostatní ignorují. Nechtěla jsem být neviditelná. Už zase ne. Chtěla jsem být někdo, ale byla jsem opomíjená. Zjistila jsem, že nechápu myšlenkové pochody o rok mladších kamarádek, se kterými jsem si kdysi tak rozuměla. Záviděl jsem, jak si rozumí s ostatními. Chtěla jsem taky, aby mě někdy někdo pozval na procházku, ale bydlela jsem moc daleko.
A tak to bolí, vědět, že nikdy nebudu s lidmi, na kterých mi tak moc záleží. Rodina mě potřebuje, nemůžu odejít. Bojím se odejít. Nechci se bát, že přijdu o jediné lidi, co si kdy mysleli, že jsem hodna jejich lásky. Ale jinak to nejde. Stalo se tolik věcí, co mi ublížilo. Zanechalo zlomenou duši, co se bojí lásky, chce ji dát, avšak neví jak. Nikdo ji to nenaučil. Nikdo mě nedokázal milovat.
Proto unikám. Utíkám do snů, jež mi nikdo nedokáže vzít. Do marnivých vzpomínek, co chovám v tajnosti. Nebo prostě škemrám o pozornost, což mě ničí. Ale víc důstojnosti mi to nevezme, tu jsem nikdy neměla. Ne po tom, co se stalo. Ne po tom, co mi udělali.
Jedinou mou útěchou jsou pohledy do budoucna a hláška: „Mohlo by být hůř.“ Já vím, že by mohlo. Nejsem ta rozjařená optimistka, co všichni vidí na povrchu. Ne, já jsem realista. Vím, jak nechutný tenhle svět dokáže být. Kolik snů dokáže zničit. A s každým dalším odmítnutím bolest na hrudi roste a roste.
Nežádám snad tolik? Přátelé, které mi osud bere plnými hrstmi; práci, jíž nemůžu najít; šťastnou rodinu, protože oni si to zaslouží; a lásku… ale té se mi nedostane, protože já si ji nezasloužím.

A proč tohle píši? Kvůli jedné věci. Dnes mi bylo řečeno něco nádherného. Něco co by každou ženu potěšilo. Ale já můžu jen brečet. „Jste krásná a šikovná. A na rozdíl od svých vrstevnic máte charisma,“ byla ta slova, co mi vehnala slzy do očí.
A proč? Protože jim nevěřím. Nemůžu věřit. Bojím se věřit.
Kdo by věřil? Když vím. Že. Jsem. Jen. Děvka?


Mám pár snů. Těžko splnitelných, ale jsou to malé poklady. Střípky a pírka uschované do truhlice a zamčené na deset západů.
Ráda bych si zatančila valčík v rozlehlém sále za zvuku piána a hrací skříňky. Nechala partnera vést křehké tělo po parketě, který by patřil jen a jen nám. Nechala hudbu znít do prostoru, ven otevřenými okny na balkon do temné noci. Cítila vlát látku šatů kolem nohou v ladných vodopádech. A hlavně věděla, že osoba vedoucí mě po parketu mě podrží, bude tam u mě a povede mě.
Jednou bych chtěla vzlétnout. Ne letadlem, na rogalu nebo tak něco, ale svými vlastními křídly. Och, jak často jsem snila o pocitu, že mi pery prolétá vzduch. Máchnutí křídel rozráží oblaka a já jsem volná. Oproštěná od své pozemské tíhy, padající volným pádem, abych mohla zase jediným máchnutím křídel zbrzdit a jen tak si plachtit na studených a teplých proudech. Jak nádherné by to bylo.
Toužím být jednou zařazena jako autorka knih mezi spisovatele. Přinést dětem potěšení ze čtení jako mně přinesl pan Lewis, paní Rowlingová, pan Tolkien a mnoho dalších, jenž dokázali vykreslit svět obyčejnými slovy a zabarvit ho nezměrnými barvami představivosti. Oni mi dali sen, cíl a touhu žít. Bez nich bych už asi dávno našla odvahu a padala bych.
Aspoň jednou bych chtěla se cítit jako bych se mohla vrátit ke skupině lidí, které by zajímal můj názor. Nedělali předsudky vůči mému oblečení, osobnosti. Nedělali si legraci z toho, jak jsem hubená, mého kýchání nebo názorů. Vím, že je tohle sobecké, ale chtěla bych aspoň trochu uznání, nebo je to moje chronická touha ovládat příběh a udávat mu děj? Nevím, ale prostě mám dojem, že jsem jen centrem posměchu. I když to může být jen moje paranoia. Chtěla bych někam patřit. Partu, kde se lidi mají navzájem rádi, nemají předsudky vůči ostatním, někoho, s kým bych mohla mlčet, opřít se o ně a nemusela bych být stále ta veselá, usměvavá. Kdyby jen pochopili, proč někdy pláču a mohla bych jim s důvěrou říct, kdo doopravdy jsem.
Zbožným přáním je mi, abych mohla použít magii. Jednou zamumlat kouzelnou formulku a sledovat, jak se na špičkách prstů tvoří jiskérky magie a kouzel. Jedinkrát použít onu moc k pomoci. Pomoci nám všem, planetě, lidem a všem.
A co bych si přála nejvíce? Být hrdina. Aspoň jednou pro někoho udělat důležitou věc. Pomoci mu, být někdo, na koho bude vzpomínat, ne jen zašedlou vzpomínkou. Ale někdo, koho bude rád, že zase uvidí.

Ale to jsou jen zbožná přání. A není v mé moci, abych se vyhoupla nad to, co jsem. Nad nálepku, kterou s sebou ponesu celý život. A toho se bojím.

Jak ráda bych padala volným pádem.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Am - 08. května 2012 20:26
2u8yz6c511.jpg
Poslední Ocelot - 08. května 2012 19:01
To je krutá realita života... :-/
 
Poslední Ocelot - 08. května 2012 19:01
reaper8809.gif
Po přečtení tohohle díla jsem konečně definitivně shledal, že na světě můžou skutečně existovat lidi, kteří jsou jako já. A protože jsou jako já, proto je nikdy nepotkám... Maximálně minu v davu, oni se svými tajemstvími v hlavě a já se svými; každý jiným směrem a přitom míříme do stejného cíle. Smutné? Směšné? Kdo ví?
 
Ronkar - 08. května 2012 17:21
a6111.jpg
Teď jsi nejsem jist, zda je to osobní zpověď a nebo jen zamyšlení, ale každopádně moc pěkné a moc smutné. Škoda, že po těch vymenovaných snech následuje: Ale to jsou jen zbožná přání. Protože NENÍ :) Jen si to uvědomit.

Mimochodem... máš jeden sen stejný jako já :D A já si ho pomalu ale jistě začínám plnit, ačkoli by to před deseti lety do mě nikdo neřekl ;)
 
Hoples - 08. května 2012 13:19
1151019174_izbluegirl4217.jpg
Perla - 08. května 2012 10:52

Galax - 08. května 2012 12:31
Jsem ráda, za každý komentář. Abych pravdu řekla, tohle dílo ani nemělo být zveřejněno. Ale pak jsem si řekla, proč ne? Už mě štve, že po internetu jsem Happy-go-Lucky osůbka s plochým charakterem.
K dnešnímu datu je hodně věcí už nepravdivých. Práci jsem našla, sice ne takovou nad kterou by člověk skákal radostí, ale ano je. Kamarádi mi na Animefestu ukázali, že nejsem sama a vyřešilo se hodně věcí.
Ale stále je to zpověď člověka, který neumí přijmout upřímně míněnou pochvalu z důvodů, které se staly v minulosti a které velmi zranily. Je to ukázaka jak daleko dokáže dojít uchovávání smutnu v nitru a přetvářka. Zanechá zraněnou a uzavřenou duši, která nikomu nevěří a bojí se kontaktu s okolním světem.
Pokud jste mé dílo přečetli a našli několik náznaků, toho co se dělo, mohlo se dít a možná se i dělo, víte jen zlomek strastí, které skrývá zraněná duše, jenž chce jít za svými sny.

Doufám, že jsem osvětlila několik věcí a berte tohle dílo jako zpověď někoho, kdo neustále ukrývá svá tajemství a bojí se světa. Je to jen malé otevření se ostatním, ale velký krok ke světlu ze tmy samoty.
 
Galax - 08. května 2012 12:31
galax4405.png
Perla - 08. května 2012 10:52
Už jsem se pomalu nadechoval k nějaké nehezké poznamáce jako u jednoho nejmenovaného díla ale pak jsem si ten komentář dočetl do konce a tentokrát ti i musím dát za pravdu... Jen jedna věc - psychika lidí je svině, a tak velká že to ani nejde popsat, a lidé kteří si už zvykli na něco takového, jako že jsou věčně sami, k nim patřím i já, mají pak velmi těžké se někomu otevřít, či říct že někoho potřebují... Potvrdit by ti to mohla skupinka lidí se kterou jsem se teď setkal na AnimeFestu, že člověk jako já, co žije už tolik let víceméně samotářsky, bez nějakého "okolí" má těžké se s někým seznámit a otevřít se jim...
Nechci kritizovat tvůj názor, je dá se říct správný, jen chci říct že tam je tahle trhlina která se ne tak snadno dá spravit...

K dílu nebudu mít moc sáhodlouhé komentáře, moc často nečtu tady na andoru, jak už jsem ostatně hodněkrát zmínil, ale podobné články si čtu skoro pokaždé, je to... Dobré... Jen mě trochu tohle už začíná upřímně štvát, připadám si jako kdybych procházel andor a nacházel něco takovéhoto na každém kroku, už to ani není vtipné, spíš smutné... Nevím, nemám co k tomu říct pořádně...
 
Perla - 08. května 2012 10:52
images6094.jpg
Věř mi, že když jsem byla ještě malá dívčina, měla jsem vět typu "nikdo mě nemá rád" plný deníček. Ale pak jsem pochopila, že tím, jak si tyto sebeublížené věty stále dokola opakuješ, akorát si je vrýváš do podvědomí, kde se velice dobře usadí a pak budou vládnout Tvému osudu. Tyhle pesimistické myšlenky (ano pesimistické - nikoli realistické) pak zapříčiní to, že se Tvůj život nezlepší. Naopak, budeš se v tom utápět stále hlouběji a hlouběji.
Není na světě jediný člověk, který by byl milován všemi, stejně tak není člověk, kterého by neměl rád nikdo.
Větami, že Tě nikdo nemá rád a že jsi všem lhostejná, jen ubližuješ těm lidem, kteří Tě rádi mají!
Vůbec není sobecké říkat, že si přeješ něčí obětí, je velice dobře vědět, jaká jsou Tvá přání a ještě důležitější je, si za nimi jít :) Naopak, sobecké je říkat, že jsi všem ukradená. Otevři oči. Věřím, že je kolem Tebe víc lidí, než si myslíš, kteří Tě mají rádi a rozhodně jim ukradená NEJSI.
Doporučuji přečíst knížky Moc podvědomí od Dr. Murphyho či Tajemství od R.Byrne, jsou to klíče ke splnění Tvých snů. Mě se díky nim podařilo získat ideálního partnera a začít si víc věřit ;)
Protože každý je svýho štěstí strojvůdce. :)
 
Am - 07. května 2012 22:26
2u8yz6c511.jpg
Tak moc mi to niečo pripomína...
 
Yuri-chan - 06. května 2012 19:14
yuri-chan6844.jpg
Myslím že nebudu jediná komu při čtení spadlo z očí pár slz. Věděla jsem že se v tobě perou zlé chvilky ale nevěděla jsem že tolik.

Vím že to bude znít otřepaně ale jsi pro mě výjmečná kamarádka které si vážím a mrzí mě co prožíváš a i když nás dělí poměrně velká vzdálnost ráda bych ti byla oporou alespoň na dálku, když to nejde jinak. Mám své chyby a není jich zrovna málo. Pokud ti někdy ublížím, věř mi, prosím, že to není úmysl. Na dálku nepoznám jak se cítíš, písmenka zkousnou moc a jsou asi lidi na tohle lepší než já, ale i tak přede mnou nemusíš skrývat, že jsi smutná. Vždy tě ráda vyslechnu, od toho tu jsou přátelé a já tě považuji za velice dobrého přítele a jsem velice ráda že tě mám. byla jsi moje sluníčko v temných časech. Je na tvém zvážení do jaké míry mi budeš věřit. Jen ti chci připomenout, že jsem tu, že mi můžeš věřit.

Své sny si chraň a nenech si je vzít. Nikdo na to nemá právo. Jsou tvou součástí a dělají tě výjmečnou. Nejsou jen útěk od reality, spíš i touha po lepším zítřku.
 
PsychoP - 06. května 2012 16:12
falling8927.jpg
Zpověď raněné duše...

Je až s podivem, kolik jich po světě kráčí, aniž by si byly vědomy toho, že nejsou samy. A pak narazí na tebou popsanou skupinu přátel, z nichž každý má v duši nějaký podobný šrám, ví o tom navzájem a respektují to. Proč padat, když můžeš plachtit a odpočívat, nést se světem, vyčkávat a ve vhodném okamžiku máchnout křídly a skutečně letět, přidat se ke svému hejnu a přitom zůstat sama sebou? Stačí jen vytrvat a trpělivě vyčkávat, vyhlížet vhodnou příležitost a nebát se dát další šanci navzdory tomu, jak moc ty předchozí zklamaly. A zas a znova... Každá zkušenost je dobrá v tom, že ti dá vodítko, jak se příště zachovat lépe.

Nech si své dětské sny... Jsou tvým nejkřehčím pokladem, který nemá nikdo právo zničit. Jsou tvé a dělají tě samu sebou, takovou, jaká jsi. Zbav se jich a rány po nich tě budou pronásledovat, dokud je nenahradíš jinými sny. Ale ty mlhavé stínové obrysy a nostalgické vzpomínky přesto zůstanou. Boj se sebou samým nemá vítěze, vždy z něj vyjdeš jako poražená.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.060332059860229 sekund

na začátek stránky