Andor.cz - Dračí doupě online

Ledový a čistě bílý sníh spadl ze srázu. Byl odkopnut nohou, patřící dívce, která byla zabalená do teplého pláště. Panoval zde veliký chlad. Tato země byla ještě neobjevená... nikdo o tomto místě ještě nevěděl. Ale přesto zde stál velký, krásný palác, na střeše zdobený spoustami drahokamů, třpytícími se nekonečným množstvím barev. Palác vypadal tak draze... a zřejmě tam bylo teplo, pomyslela si znechuceně zahalená dívka. „Jsme tady.“ Ozval se za ní hlas. Dívka se ohlédla, nikoli protože by nevěděla, kdo za ní je, ale protože chtěla dotyčnou osobu sledovat. Osoba byla dívka, stejně jako ona. Měla hnědé, po pas dosahující vlasy a na sobě měla pouze halenu a sukni. Na to, jaký tu byl chlad, byla oblečená hodně málo. Jenže ona byla na takovýto chlad zvyklá. Nevadil jí. Na první pohled vypadala jako normální člověk, riskující podchlazení. Ale teď, když byla ve svých zemích, se nemusela skrývat. „Děkuju...“ Zašeptala hnědovláska a posadila se na sráz. Nohy svěsila dolů. Cítila se tak volná... konečně. Bylo na čase. V zemi smrtelníků byla vězněná několik století... Její společnice uslyšela zašustění křídel, který jí připoměl ptáky, jak se odlepovali s žížalou od země. Jenže hnědovláska nebyla pták. Velká, bílá křídla říkala všechno. Byla anděl.
„Takže ty jsi opravdu...“ Začala její společnice, ale hnědovláska jen pokrčila rameny. „Říkala jsem to.“ Skočila jí do řeči. „A kdybych byla smrtelník, už by tu ze mě byla dávno kostka ledu, jak tě sleduju.“ Přejela zrakem její společnici, která byla zahalená od hlavy až k patě. Ale poté se její zrak upřel na ten nádherný palác. Na její domov.
„Byla jsem již tak dlouho pryč...“ Povzdechla si. Nebyla smutná, jen vzpomínala. Vzpomínala na chvíli, kdy ji z paláce vyhnali. Nejen, že je láska slepá, ale také bolí, pokud je neopětovaná. Ona se pro smrtelníka nechala vyhnat z jejího domova a on ji hned nato opustil, když málem zemřela kvůli nehodě. Naštvaně zavrčela. Ale je to jen minulost, opakovala si. Jen minulost.
„Půjdeš?“ Z jejího vzpomínání ji vytrhl hlas. Ohlédla se na svoji společnici. „A ty ne?“ Optala se jí zvědavě. Ona není zrádce. „Nejsem ty. Nejsem anděl. Nemám tu co dělat.“ Pokrčila zahalená dívka rameny. „Pomohla jsi mi a prošla jsi mnoha nebezpečími, jen abys mi pomohla se sem dostat. Málokdo ze smrtelníků se může andělem stát, ale taky málokdo by se pro toto rozhodl. Natož, kdybych pro něj byla jen kamarádka.“ Namítla andělice a mávla křídly. Je tak krásné být volná...
„Ale... co bych tu dělala?“ Další otázka směřující k andělici. „Žila bys s anděly.“ Odpověděla stručně. „Tak pojď.“ Chtěla tento rozhovor ukončit. Už se nemohla dočkat, až uvidí svůj domov. Chytla zahalenou dívku za ruku a otočila se směrem k paláci. „Jenže pokud skočím ze srázu, tak to nepřežiju, ne?“ Další otázka. Tu již andělice nebrala vážně. Usmívala se. Byla tak blízko... „Možná se maximálně skutálíš jak pytel brambor.“ Odpověděla a už nečekala na žádnou otázku. Držíc kamarádku za ruku zamávala křídly a odlepila se od srázu. Letěla. Ona opravdu letěla! Už nemusela být uvězněná v nudné, lidské skořápce. Dosáhla jejího cíle: vrátila se zpět domů... byla zrazena, sražena na kolena a zesměšněna. Ale přesto se dokázala postavit na nohy a ignorovat nebezpečí. Dojít sem. A to jen díky její kamarádce... musela jí to vynahradit. A ona mnohokrát poslouchala, jak by si přála být andělem. A teď by se jí to mohlo podařit. Nemohlo. Muselo.

***

Přistála hladce na zem. Po ní přistála i její společnice, ale ta se už nad zemí pustila její ruky a proto se teď opravdu svalila na zem jako pytel brambor. Ale nevadilo jí to. Ignorovala ledový sníh, který jí pronikal za oděv a vadil jí. Podívala se na andělici, která se nad ní sklonila.
„Tak pojďme.“ Vesele se usmála a nabídla své kamarádce ruku, aby jí pomohla vstát. Jen co se tak stalo, obě dvě zamířily směrem do paláce. Kde je zastavil muž. Smrtelnice netušila, že je to anděl, nýbrž měl šikovně schovaná křídla. Byl na to zvyklý. Ale nebyl zvyklý na nečekané návštěvníky.
„Kdo jste a co tu děláte?" Zeptal se stručně. Andělice zamávala křídly, aby si jich muž všiml. Ten jen povytáhl obočím. Trval na své otázce, ale neopakoval jí.
„Byla jsem před nějakou chvílí vyhnána. Kvůli zradě.“ Vysvětlila stručně andělice a podívala se muži ledově do očí. Na stručnou otázku stručná odpověď.
„Vyhnána?“ Zopakoval nechápavě muž, ale potom se podíval nevěřícně na andělici, která před ním stála. Copak je to ona? Ne, nesmí být! „Raile?“ Oslovil jí opatrně. Andělice k jeho překvapení přikývla. „Jsem to já. Řekli jste mi, že pokud se vrátím, budu opět přijata. Žila jsem a umírala. Nikdo mi nemohl pomoct, dokud jsem se nenarodila jako člověk.“ Snažila se svůj návrat vysvětlit, ale muž stále nechápal. „Raile, lidé jsou sobecká rasa. Nikomu by nepomohli!“ Zaprotestoval. Hnědovláska jen zavrtěla hlavou. „Výjimky se najdou.“ Usmála se a ukázala na zahalenou osobu, která stála vedle ní.
„Vždy si přála stát andělem.“ Dovysvětlila. Muž nakonec pochopil a uvonil andělici i její kamarádce cestu.
„Vítejte.“

***

Raile stála společně s dalšími anděly na kraji střechy paláce. Zde se andělé sejdou pouze tehdy, má-li vejít smrtelník do jejich řad. A to se stává nečekaně jednou za tisíciletí. A tato chvíle měla být dnes. Uprostřed kruhu, kde měl být proveden rituál, stála světlovláska. Měla na sobě pouze džíny a tričko, ale přesto jí nebyla zima. Málokdo by uhodl, že je to přesně ta osoba, která ještě včera nemotorně spadla na zem zahalená v kabátech.
Kolem ní začalo zářit světle modré světlo. Světlovláska se podívala na andělici. Kdosi se dotkl jejího ramene a to ji donutilo se na dotyčného podívat. Byl to jeden z nejstarších andělů. Ten, co měl provést rituál.
„Již brzo...“
Světlovláska se pousmála. Sen, pro mnohé bláznivý a nedosažitelný, se pro ní již stal realitou.
„...vstoupíš mezi nás.“