Andor.cz - Dračí doupě online

Baela nemohla spát. Vystoupala proto na severní věž a zamyšleně pozorovala noční krajinu. Nedávalo to smysl. Co je vlastně Škorpion zač? Takhle duše vraha nevypadá, a přece je ten muž snad nejobávanějším zabijákem císařství. Co měla na mysli Elandâe? Kněžka byla bezradná. Myšlenky jí vířily v hlavě jako včelí roj a ona nebyla schopná je urovnat.
Noc ubíhala a dole v pevnosti se zatím odehrálo mnoho věcí. Baelu vytrhl ze zamyšlení křik a za chvíli začal někdo zvonit na poplach. Dívka se prudce otočila. Z jižní části pevnosti se valil hustý černý dým a vojáci pobíhali sem tam a snažili se dostat ven. Baela stála jako přibitá a nedokázala se pohnout. Požár zatím nabíral na síle a okolí bylo osvětlováno mihotavou rudou září.
Pevnost... Chrám... Nemohla tomu uvěřit. Jak? Jak se to mohlo stát? Co bude s kněžkami? Z šoku ji vytrhl ohlušující rachot, jak se někde propadl ohořelý strop. Musí dolů, uvědomila si. Musí ven, jinak tu zahyne.
Seběhla po schodech, bílá říza za ní vlála a tváře měla pobledlé strachem. Chodby byly naplněné kouřem. Baela se rozkašlala. Zakryla si obličej rukama, ale příliš to nepomáhalo. Sehnula se tedy, zvedla spodní lem svého roucha a utrhla z něj pruh látky, který si přitiskla na nos a ústa. Běžela dál. Čím hlouběji do pevnosti však pronikala, tím byl nespoutaný živel silnější.
„Elandâe, pomoz mi,“ vyděšeně opakovala pořád dokola.

Vypadalo to, že dospěla do samotného epicentra. Vyděšená a kašlající skoro nepoznala, kde se přesně nachází, ale tušila, že když se jí podaří překonat tuhle část, začne se ohni zase vzdalovat. Užuž se chtěla rozběhnout do navazující chodby, když zaslechla z hloubi pevnosti zoufalé volání.
Kdo? Zastavila se. Vydat se tam bylo šílené. Uhoří i s tím nešťastníkem. Ale copak mohla ignorovat volání o pomoc?
Rozhodla se ještě dřív, než o tom vůbec začala přemýšlet. Naposledy se ohlédla ke spásné únikové cestě, a pak se vydala opačným směrem, vstříc plamenům. Proběhla běsnícím živlem, který bez milosti trýznil její jemnou kůži, až měla tváře celé zarudlé a něžné rty popraskané jako kůrku chleba, právě vytaženého z pece. Modré oči se jí horečnatě leskly, když jimi propátrávala okolí a snažila se přijít na to, odkud volání přichází.
A pak ten hlas poznala. Vynořila se před ní známá místnost, kde obvykle sedával žalářník Lancelot a hrával s ostatními vojáky v kostky, když byl zrovna kapitán z dohledu. Teď ji však naplňovala hromada hořící suti a z pootevřených okovaných dveří se nesl zoufalý řev Škorpionův.
Nechali ho tu, uvědomila si s bušícím srdcem. Nechali ho uhořet! Tak kruté jednání jí téměř vyrazilo dech, ale neměla příliš čas nad tím přemýšlet.
Co teď? Co teď? Má snad odejít? Co může dělat? Zoufalé výkřiky ji bodaly do srdce jako dýky.
Nemůže. Nedokáže ho tu nechat. Vždyť tenkrát, v tu jedinou chvíli, kdy měla možnost nahlédnout do hloubi jeho duše, tenkrát neviděla zlo. Neviděla nic, pro co by si ten muž zasloužil zemřít. A přece to byl Černý Škorpion, nejobávanější vrah císařství. To by byla velezrada... Už jen při představě toho slova se zachvěla. Vzpomněla si na slova velekněžky: „Netušíš, s čím si zahráváš. Tohle je politika, Baelo. Přivodíš neštěstí nám všem!“
Vzápětí ale, jako by v hlavě znova uslyšela hřejivý, mateřský hlas Elandâe: „Nezapomeň – důvěřuj tomu, co v hloubi duše cítíš, že je správné.“
„Budu,“ špitla kněžka v odpověď rozpraskanými rty a statečně se rozběhla přes místnost. V místě, kde byla hromada trosek nejužší, se odrazila a skočila přes plameny.