Andor.cz - Dračí doupě online

Kapitola III.

Kněžky se choulily v malém hloučku ke své představené. Několik vojáků se snažilo uklidnit asi desítku koní, které se jim podařilo na poslední chvíli zachránit ze stájí, a kapitán se pokoušel zjednat pořádek a spočítat ztráty.
Všechno mu to připadalo jako ve zlém snu. Nejen, že ze dne na den přišli o střechu nad hlavou a několik dobrých mužů, ale co bylo nejhorší, přišli o Škorpiona. Vůbec nepochyboval, že tohle si šeredně odskáče, jakkoliv to nebyla jeho vina. Jak znal císaře, už se pomalu viděl s hlavou na katově špalku.
„Pane! Chybí Lancelot, Grek a Roland,“ hlásil jeden z vojáků.
„Samael tu taky není,“ ozvalo se z hloučku opodál, kde skupinka mužů právě ošetřovala raněného druha. „Ani Nathan.“
Kapitán se zamračil a volnou rukou si otřel z čela pot. Pět mužů. To nebylo zrovna málo. Stále mu ale nešlo do hlavy, co vlastně požár způsobilo.
„Sheriel, kněžky jsou v pořádku?“ obrátil se na velekněžku.
„Snad ano,“ odpověděla a snažila se v té tmě rozeznat tváře svých svěřenkyň.
„Kde je Baela?“ vykřikla náhle jedna z dívek. V hloučku to zašumělo a kněžky se začaly nervózně rozhlížet.
„Není tady,“ přisvědčila další a za chvíli spustily jedna přes druhou tichý nářek. Velekněžka se je pokoušela utišit, ale sama musela vynaložit nemalé úsilí, aby si udržela svůj obvyklý netečný klid. Ještě se pro jistotu zběžně rozhlédla kolem, jestli přece jen nespatří mezi vojáky záblesk bělostného roucha, ale zázrak se nekonal. Potichu promluvila k nešťastným dívkám:
„Neplačte. Pokud tu Baela s námi není, znamená to, že si bohyně nepřála její záchranu. Nemůžeme se protivit její vůli.“
„Ale to není možné,“ zaprotestovala nejstarší z nich, vysoká černovláska s tmavýma očima a ostře řezanými rysy ve tváři, a vrhla na svou představenou nesouhlasný pohled. „Baela byla bohyni vždycky oddaná!“
Sheriel zmrznul konejšivý úsměv na rtech a v okamžiku jej vystřídal výraz mrazivější než zimní ráno.
„Co a proč bohyně dělá,“ odvětila pomalu a probodávala dívku pohledem, „nám nepřísluší soudit. Chceš snad pochybovat o jejím svrchovaném právu řídit naše životy?“
Tâila, tak se totiž kněžka jmenovala, jen zděšeně zavrtěla hlavou a přála si, aby mohla být na chvíli neviditelná. Velekněžka Sheriel uměla být všem svým svěřenkyním milující matkou, ale kdo někdy okusil její hněv, dobře věděl, že stejně tak se dokáže proměnit v toho nejhoršího nepřítele. Ubohá dívka si pod jejím ledovým pohledem připadala docela malinká a bezvýznamná jako nějaký hmyz, jenž má být v následujících okamžicích zašlapán do země.
„Omlouvám se, matko,“ vypravila ze sebe rozechvělým hlasem.
Sheriel přelétla vyděšené dívky přísným pohledem.
„Dávejte si pozor, aby na vás Elandâe neuvrhla stejnou zkázu, jako na Baelu. Ona slyší vaše rouhání,“ opět spočinula pohledem na Tâile, která teď stěží zadržovala slzy.
„Omlouvám se,“ špitla znovu a propukla v usedavý pláč. Její sestry byly očividně celým výjevem otřesené a nedokázaly ze sebe vydat ani hlásku. Tvrdý výraz jejich představené však brzy roztál a velekněžka už zase byla tou milující matkou jako obvykle. Zatímco však dívky uklidňovala, v hlavě se jí neklidně rojilo množství znepokojivých otázek.
Co ta Baela zase vyváděla? ptala se sama sebe. Proč nebyla s ostatními? Založila snad požár ona? Takovou myšlenku však obratem zavrhla, protože zrovna ona by sotva způsobila něco, čím by ohrozila životy druhých. Alespoň ne úmyslně, pomyslela si nevesele při vzpomínce na její odpolední počínání. Svým sympatizováním se Škorpionem nás všechny dostala do většího nebezpečí, než by to naivní dítě kdy napadlo. Když se to tak vezme... Sheriel se ještě jednou ohlédla na hořící pevnost. Možná je to takhle lepší.

Kapitán, který to celé sledoval, byl zprávou o Baelině pravděpodobné smrti viditelně zasažen. Na tváři válkou ostříleného muže sice nebyly emoce příliš znát, avšak nepřítomný výraz a povislé koutky rtů napovídaly, že i tak tvrdý muž, jako je kapitán Sevrin, má problémy se se ztrátou všemi milované Kindâel vyrovnat. Zůstal tak stát hodnou chvíli, neschopen slova ani myšlenky, ale nakonec přece pevně sevřel ruku v pěst a stiskl rty do úzké čárky. Na kratičký okamžik se v jeho vždy kamenné tváři objevil výraz plný bolesti a snad se i v oku zaleskla slza, ale když se otočil zpět ke svým mužům, nezůstalo po chvilkovém vyvedení z rovnováhy ani památky.
„Darene!“
Vysoký štíhlý mladík naklusal před kapitána a zasalutoval.
„Pane?“
„Vezmi nejrychlejšího koně a jeď do Antalonu. Řekni hraběti, co se stalo, a že jsme na cestě do města a potřebujeme útočiště.“
„Provedu, pane,“ zasalutoval voják znovu a odběhl ke koním. Za chvíli už mizel v lese a zůstal po něm jen oblak zvířeného prachu. Kapitán se za ním ještě chvíli díval a pak se obrátil na velekněžku.
„Nemůžeme čekat do rána. Nemáme s sebou žádné zásoby a přepadnout nás můžou stejně dobře tady, jako za pochodu. Antalon je odsud necelé čtyři hodiny cesty. Mí muži vás povezou na koních. Jste připravené?“
Sheriel přikývla.
„Čím dříve, tím lépe,“ souhlasila.
„Výborně.“ Kapitán několikrát rázně tlesknul. „Vstávejte, připravte se na cestu,“ zavelel. „Vyrážíme do Antalonu! Jezdci povezou kněžky na koních, ranění se budou držet uprostřed! A hlídky dávejte pozor, ať nás nikdo nepřekvapí!“
Celá přeživší posádka se okamžitě pustila do plnění rozkazu. Vojáci se řadili do obranné cestovní formace, jezdci pomáhali kněžkám do sedel a vysvětlovali jim, jak se mají držet. Vystrašené dívky úpěnlivě šeptaly modlitby ke své dobrotivé bohyni a držely se svých jezdců jako klíšťata. Nakonec se sám kapitán vyhoupl na statného hnědáka, posadil za sebe velekněžku a zavelel k odchodu.