Andor.cz - Dračí doupě online

Ne! vykřikl málem a zoufale po ní chňapl. Marně. Vrhl se za ní. Oči měl stále dokořán, ale to mu v okolní tmě nebylo nic platné. Šátral kolem sebe a bojoval se stále zoufalejší potřebou se nadechnout.
Ještě ne! Slíbil jsem... Vtom se prsty otřel o nějaký kus látky. Rychle si ji přitáhl k sobě a nahmatal zmítající se dívčí tělo. Popadl kněžku kolem pasu a ze všech sil plaval k hladině.
V hlavě mu hučelo. Věděl, že už to dál nevydrží. Musel se nadechnout. Naposledy zuřivě máchl rukou a kopl nohama. Zaklonil hlavu ve snaze dostat obličej co nejvýše. Pak už nemohl. Plíce se prudce roztáhly a nasály pořádný lok vzduchu a vodní tříště. Elias se rozkašlal, ale zároveň ho zaplavila vlna úlevy. Dokázal to! Druhou rukou vytáhl nad hladinu i kněžku, teď už bezvládnou, a stále ještě kašlající a prskající zamířil k druhému břehu.
Neměli však zdaleka vyhráno. Proud je každou vteřinu unášel blíž a blíž okraji útesu a temné hučení vodopádu sílilo. Elias se snažil dělat dlouhá a účinná tempa, ale stále rychleji se přibližoval vodopádu, spíše než spásné pevnině.
Ždímal ze sebe poslední špetky sil. Zanedlouho už se nebezpečně blížili ke kamennému mostu, jenž spojoval ostrov s protějším břehem. Mezi pilíři proud vody nabíral na rychlosti a o kus dál už se proti hvězdné obloze rýsoval strašlivý zlom.
Zabiják bojoval doslova o holý život. Skočit z věže pevnosti bylo šílenství, ale existovala alespoň mizivá naděje na úspěch. Vodopád jezera Maruake však měřil bezmála čtvrt míle a Elias nevěřil tomu, že by se podobný pád dal přežít.
Blížili se k mohutnému kamennému pilíři. Elias se pokusil manévrovat tak, aby se ho mohl zachytit, což se mu nakonec podařilo. Přivinul si kněžku pevně k tělu a nechal se těžkou masou vody namáčknout na řasou obalený kámen. Naštěstí byl pilíř dostatečně široký, aby je tlak vody udržel na místě a neodnesl dál. Jenže co teď?
Rozhlížel se kolem a horečně hledal nějaké východisko. Od břehu je dělilo necelých sto stop, od vodopádu pak asi třikrát tolik. Ale stihnou to? Proud už byl docela silný. Nápor řeky zmítající jimi ze strany na stranu však nedával mnoho času na výběr. Prostě to bude muset zkusit.
Nadechl se. Prosím, ať to vyjde. Když už ne kvůli mně, tak aspoň kvůli ní! Čím by si ta nevinná duše zasloužila takový konec?
Byla to modlitba? Kdo ví. Snad byla adresovaná Elandâe, která měla nad svou kněžkou držet ochrannou ruku.
Odrazil se vší silou od kluzkého kamene. Proud mezi pilíři jej okamžitě strhnul a táhl přímou čarou k okraji. Elias s ním bojoval se zuřivostí divoké šelmy. Kopal nohama, v šíleném tempu zabíral volnou rukou a očima úpěnlivě hypnotizoval břeh. Propluli pod mostem a proud se zase rozprostřel do široka.
Padesát stop. Dvacet stop. Elias se ohlédl přes rameno a tušil, že už to nestihnou. Vtom se však před nimi ze tmy vynořila sukovitá větev padlého stromu, který zřejmě dříve rostl na břehu, ale voda ho časem podemlela a vyvrátila z kořenů. Elias na nic nečekal a pevně se jí zachytil. Prsty mu ale sklouzly po slizkém povrchu řasami obrostlé kůry.
Nevzdal to a pokusil se zachytit znova, tentokrát úspěšně. Přitáhl se a opatrně začal ručkovat podél kmene. Konečně pod nohama ucítil dno. Vyškrábal se po kluzkých kamenech z vody a doslova po čtyřech vylezl na břeh.
Položil kněžku vedle sebe do trávy a snažil se popadnout dech mezi zoufalým kašláním.
„Kněžko!“ skláněl se nad ní. Z vlasů mu crčela voda a skrápěla dívčinu tvář.
„Kněžko,“ chraptěl a třásl s jejím bezvládným tělem. K ničemu to však nevedlo. S narůstajícím strachem se nad ní sklonil, jednou rukou jí jemně otevřel ústa a druhou stiskl nos. Zhluboka se nadechl. Přitiskl své rty na ty její a dlouze foukl, až se její útlý hrudník celý nadzvedl.
V té chvíli se divoce rozkašlala a vyprskla pořádný lok vody. Pomohl jí přetočit se na bok a s úlevou se natáhl vedle ní.
„Vítej zpátky,“ vydechl.