Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

ZkázaOblíbit

halt4427.jpg

Autor: Fríďas

Sekce: Povídka

Publikováno: 11. července 2012 17:38

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
Toto je kousek z mé povídky. Za pravopisné chyby se omlouvám a budu rád za kritiku.
 
Utíkal.

Obličej unavený. Už nemohl dál. Musel se jim postavit. Tasil meč. Otočil se směrem ke svým pronásledovatelům. Ze tmy se vyřítil skřet, v ruce připravený krátký meč. Muž se rozmáchl. Čepel projela koženou zbrojí lehkostí pírka a zanechala za sebou šklebící se ránu plnou vytékajících vnitřností. Další skřet dopadl na zem s rozseknutou hlavou. Najednou strnul v pohybu. Do hrudě se mu zabořil šipka. Klesl na kolena, v hrudi přibyla další šipka. „Tak takhle to má všechno skončit? Umučen a rozsekán špínou, která nezažila nic jiného než řev bitvy a lidí umírajících v ní?“

„Kam jsi schoval ten talisman?“ vyrušil muže z rozjímání nad smrtí blížící se skřet. Muž se s plnou pusou krve začal smát „Už je pozdě. Nikdy ho nenajdeš.“ „Myslíš? Tak to mě opravdu asi neznáš, člověče,“ zašklebil se skřet a podřízl mužovo hrdlo. „Najděte ten krám, i kdyby vás to mělo stát váš mrzký život. Jinak zažijete můj hněv a ve srovnání s tím je smrt blahobyt,“ zařval skřet na ostatní. Měl strach, ale navenek nedával nic najevo, jen tak mohl jít svým vojákům příkladem. Co by si o něm ostatní jinak pomysleli? Musel prostě uspět a to za jakoukoliv cenu.



××××××××××××××××××××××



Měl rozcuchané havraní vlasy. Z obličeje se dalo vyčíst, že během života nasbíral cenné zkušenosti, které mu nejednou zachránily život. Přes ramenou měl přehozený luk s tornou a u pasu se mu houpal dlouhý meč.
Někdo ho sledoval. Byl na cestě už tři dny, ale dneska ráno cítil, že se něco změnilo. Byl to povědomý pach, ale nevěděl, kam ho zařadit.
„Vím, že tu jsi. Vylez ven.“

Nic. Jediné, co bylo možné zaslechnout, bylo listí padající na zem. Všudypřítomný klid ho začínal zneklidňovat.
„Vím, že tu jsi, tak už sakra vylez,“ zařval muž na les, ztrácejíc nervy.
„Opravdu?“ zazněl starší hlas a na cestě se objevil stařec s holí, „a jak jsi mě našel?“
„Cítím tvoji magii. Smrdí jak tlupa trolů.“
„Vůbec jsi se nezměnil, Frederiku,“ zasmál se stařec.

„Ty jsi se taky nezměnil, Armesi,“ odpověděl s lehkým úsměvem.

„Co vůbec pohledáváš v těchto končinách? Myslel jsem, že procházky v lesích plných skřetů už tě neberou,“ zeptal se muž starce.

„Ale, pamatuješ na naši poslední výpravu v temných katakombách pod hradem Alzaruth?“ „Jasně, že pamatuji a hlavně si vzpomínám na tvojí podělanou zadnici, která odtamtud utíkala,“ zasmál se z plna hrdla muž. „A ty by jsi neutíkal, kdyby za tebou běžela horda nemrtvých?“ řekl naštvaný stařec, ale hned se vrátil k tomu, co chtěl muži říct. „Jde o ten talisman, který jsme tam našli.“ „Co je s ním?“ zeptal se zvědavě Frederik. „Skřeti o něj začali mít velký zájem. Jde prý o nějaký symbol, který chce jejich pán. A to mě velmi znepokojuje. Nemohu přijít na to, k čemu by ho mohl chtít,“ zachmuřil se Armes.

„Víš,“ zavzpomínal Frederik, „nedávno jsem našel vypálenou vesnici. Všichni byli mrtví, jak dospělí, tak děti. Určitě to byla práce skřetů, kdo jiný by mohl něco tak odporného udělat?“ „Tak tím se vše vysvětluje,“ zauvažoval stařec, „včera jsem v lese našel lidské tělo, bylo rozsekané na kaši a hlava byla nabodnutá na kůlu.“

„Hm… To se mi vůbec nelíbí. Měli bychom zajít do nejbližšího města a říct jim, co se stalo.“

„Máš pravdu, asi den cesty odtud leží město Parwood.“

Toho dne vzpomínali na všechny zážitky, které spolu zažili, a když už se začalo stmívat, utábořili se v blízkosti řeky. Oheň nerozdělávali, aby zbytečně neupoutali pozornost nezvaných hostů.

Ráno bylo chladné. Nad zemí se jako hedvábný závoj vznášela mlha, přes kterou nebylo vidět ani na krok.

„Někdo nás večer pozoroval. Kolem tábora jsem našel stopy. Nebyly lidské, ale skřetům taky nepatřily.“

Armes nechápavě zvedl obočí „Co tím chceš říct? Kdo nás tedy sledoval?“
„Nevím, ale ať to bylo cokoliv, měli bychom se co nejrychleji dostat do města.“

Ten den spolu prohodilo jen málo slov. Když nastalo pozdní odpoledne, spatřili na obzoru město.

„Parwood, město mnoha možností,“ uchechtl se Frederik.

„Spíš město mnoha žen a zlodějů,“ zažertoval Armes, a vydal se sebejistě k městu.

Než nastal večer, procházeli městskou branou, kterou hlídala skupinka strážných. Město se nacházelo v soutěsce, kde severní a východní část byla chráněna skalami. Na jižní a západní straně byla velká planina, která umožňovala zachytit pohyb nepřátel dřív, než by je mohl překvapit nečekaný útok.





××××××××××××××××××××××


„Pane! Vojsko je připraveno k boji a čeká už jen na Vaše rozkazy!“ podal hlášení skřetí důstojník.

„Dobře. Už nemůžeme déle čekat, řekněte vojsku, že vyrážíme.“

„Rozkaz pane!“ zasalutoval důstojník a běžel rozdat rozkazy.
Ano, dneska to všechno začne, zničí to ubohé lidské město a poté se vydají na jih, kde ovládnou celé pobřeží a Jeho Pán na něj bude pyšný, že plní všechny úkoly, jak má.
„Hej ty tam. Jo, ty,“ zvolal velitel k jednomu z vojáků, „už víš, jestli se vrátila výzvědná skupina?“

„Ne pane ještě jsme o nich neslyšeli.“
„Errrrrrrh..... Sakra, kde jenom můžou bejt.“ Už to bylo víc jak týden, co vyslal své zvědy, aby mu našli jednoho, pro Jeho Pána velmi důležitého, člověka. Nechápal, k čemu Jeho Pán potřebuje tak podřadnou špínu, ale když Všemocný něco chtěl, tak to také dostal.

××××××××××××××××××××××

Byla už půlnoc. Stráže na hradbách klimbaly únavou. „Co je to?“ zavolal jeden na skupinku pochrupujících strážníků. „Eh... co, kde?“ zvolal vylekaně jeden z nich. „Támhle na jihu je nějaká záře.“ „Hm… to asi vychází slunce,“ broukl strážce pod vousem. „Jsi blbej? Na jihu aby vycházelo slunce a mimochodem je půlnoc, jestli ti to nevadí, tak kde by se tu kurva vzalo slun…“ to bylo poslední, co strážník stačil říct, než mu z krku trčel šíp.

„Kurva, doprdele poplááách! Útočí na nás,“ začal křičet jeden z probouzejících strážců ohozen krví svého přítele. „Útočííí, vstávejte rychle!“ Na hradbu přibíhali další vojáci a ohromeně zírali na blížící se masu nepřátel. „To není možný, kde se jich tu tolik vzalo?“ zvolal velitel vojska.

„Co je to za rámus?“ zeptal se Frederik Armese. „Nevím, ale ať je to cokoliv, tak to nebude nic příjemného.“ Tu noc oznámili vrchnímu strážci o neznámé skupině skřetů, po které našli vypálenou vesnici a v lese rozsekané neznámé lidské tělo. Poté se ubytovali v hostinci “U Zlatého vlka“, lokál byl plný dělníků, kteří utráceli svoje těžce vydělané peníze.
Vyběhli ven. Na náměstí byl zmatek. Vojáci zakopávali o lidi a lidé se zase pletli do cesty vojákům, kteří se snažili co nejrychleji dostat k hlavní bráně.

„Zdá se mi to, nebo nás někdo zapomněl pozvat na pořádnou zábavu?“ zažertoval Frederik, ale ihned zvážněl a rozeběhl se k hlavní bráně. „Pane na nebi. Toho ta zvědavost bude stát jednou život,“ zabědoval stařec a vydal se k bráně.
 

Komentáře, názory, hodnocení

 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.058419942855835 sekund

na začátek stránky