Andor.cz - Dračí doupě online

"Píp. píp. píp" probudí mne tiché, ale pronikavé pípání. Ležím v posteli ve své ložnici. Je ještě tma a pohled na budík mi říká, že je brzo. Přesněji, že je kolem tři čtvrtě na čtyři. Sakra, co to má být? pomyslím si. Pohled mi padne na malou černou krabičku s jedním tlačítkem. Pager. "Píp. píp. píp," ozývá se čím dál hlasitěji. A zrovna, když není bratr doma. Sakra. Na pager máme zapojený alarm od celého domu. Někdo tu je.



Pomalu se hrabu z postele. Peřina končí na zemi. Chvilku zaváhám, zda si nevzít župan, ale pager mě popohání. Co když mi kradou auto. To ne! Letím z pokoje jen ve spodním prádle a krátké noční košili. Na chodbě nikdo. Ticho jako v hrobě. Slyším jen tlukot svého srdce. To už letím ze schodů dolů do kuchyně. První půlka schodů za mnou. Musím tiše, abych ho nevylekala. Opatrně našlapuji. Vrže pátý, nebo už třetí? Pokaždé to říkám bratrovi, ale teď to sama nevím. Sakra. Sakra. "Vrzzz," aha, takže třetí. Napjatě zastavím. Poslouchám. Nic. Takže musí být v garáži. Moje auto. To ti neprojde. Opatrně dokončuji schodiště. Jakmile se mi nohy dotknou lina, mohu zrychlit. Cestou míjím obývací pokoj a kuchyň. Zastavuji se až v malé chodbičce. Co udělám? To tam jenom tak vletím? Musím si vzít nějakou zbraň. Jakou? Jsem vyděšená. Tolikrát jsem uvažovala, co udělat v téhle situaci, ale teď mne nic nenapadá. Jasně, kuchyně. Otáčím se na patě a uháním zpět. Vedle kuchyňské ostrůvku se zastavím. Co si vzít? Potichu se snažím najít pořádnou zbraň. Na sklokeramickou desku pokládám krátké nože. Ten ne. Ten taky ne. Pak si všimnu dřevěného držátka na lince. To bude ono. Popadnu ho. Po hmatu ještě cítím vlhkost, jak jsem dělala včera řízky. Ve dveřích do chodby zpomaluji. Teď opatrně. Ruku dávám na kliku. Docela se leknu, jak moc je studená. Tady nezamykáme, stačí jen stisknout.



Pomalu tisknu kliku dolů a přitom ji tlačím směrem k sobě. To pak nevrže. Jakmile je dole, pootevřu dveře. Poslouchám. Už slyším víc než sebe. Někdo tu je. Asi na druhé straně auta. Pohled mi padne na týden stará vrata. Jsou pootevřená. Potichu otevřu dveře, tak abych se protáhla dovnitř. Na bosých chodidlech cítím dlažbu. Sakra, to studí. Krčím se za autem a napjatě poslouchám, jestli si zloděj něčeho nevšiml. Zatím ne. Shrbená obcházím auto zadem. Cestou míjím svářečku, kompresor a bedny s nářadím. Pravou ruku mám na autě. Druhou prohledávám cestu, abych do ničeho nevrazila. Jsem za autem, když do něčeho šlápnu. Co to...? Pravou nohu mi něco obalilo. Je to studené. Do háje. Stojím na jedné noze a hlavou se mi honí úvahy, co by tu mohlo být. Musí to být olej. Levou rukou si ověřuji svou teorii, jestli je to v pekáči, pak to bude ono. Rukou nahmatávám zakulacený okraj pekáče. Je to tak. Stojím. Ani se nehnu. Snad nic nezaslechl. Pořád tam štrachá u dveří řidiče. Nehledím na olej a pomalu postupuji. To vyčistím potom. Teď musím vyřešit akutní problém. Vykukuji. Sedí tam a šťourá se v zámku. Chlap, spíš kluk. Černá kožená bunda, rukavice a sepraný džíny. "Cvak." Zámek mého Mustangu povolil. Za tohle zaplatíš. Čekám do chvíle, kdy začne otevírat dveře. On to neví, ale pořádně vržou. Už dobu si říkám, že bych je měla namazat vazelínou. "Vrzz." Docela překvapeně se zastaví. Pak je rychlým pohybem otevírá naplno. Už nejsem za autem. Dva dlouhé kroky a skáču mu na záda. Plnou vahou svých pětapadesáti kilo ho srážím k zemi. Je tak překvapen, že se nebrání. Klečím mu na zádech. Napřahuji paličku. Rána. Při dopadu už jsem na zádech já. On zdrhá k vratům. Do háje, utíká mi.



Sedám si vedle auta a zkoumám zámek. Co s ním provedl? Jak se tam dostal? Za slabého světla, které sem proniká z ulice, vidím čtverhrannou díru. Něco tam vrazil? Prsty přejíždím po pokrouceném chromu a zjišťuji rozsah škod. Přibližně po minutě se ozývá zavrzání. Co to? Zvedám se. Pak už mi někdo svírá krk. Křičím či spíše se snažím křičet. Nejde to. Do pusy mi strká nějaký hadr. Podle čichu v něm rozpoznávám hadr na leštěnku. Svět mi tmavne před očima. V laku auta ho vidím. On se vrátil. Do háje. Jazykem se snažím vystrčit hadr. Nejde to. Mrskne se mnou o zem. Břichem se dotýkám ledově studené podlahy. Ruce mi pouštějí krk. Můj mozek dostává kyslík. Ruce mi kroutí na záda a šněruje mi je nějakým lanem. Že by tažný lano? Cítím, jak se smyčka stahuje. Ruce následují nohy. Co teď? Co mám dělat? Nic mne nenapadá. Začínám se bát nejhoršího. On mě znásilní. Otáčí mě na záda a strká ke stěně. Tak že by ne? Nevím, co si mám myslet. Stojí nade mnou. Od země vypadá i přes svoji malou výšku jako rozhledna. Snažím se tvářit tvrdě. Nejde mi to. Cítím, že začnu brečet. Otáčí se a jde ke dveřím auta. Na půli cesty se otáčí a znovu na mě kouká. Teď už se nesnažím nic hrát. Z očí mi tečou proudy slz. Co se mnou udělá? Co? přemýšlím a má fantazie si neklade morální zábrany. Ne, prosím, jen to ne!



Natahuje ruku a před mým obličejem začne chrastit klíči. Co chce? Nechápu. Pak ukazuje na auto a já začínám chápat. Klíče od Mustanga. Svůj pohled stočím k háčku na stěně. Vezmi si ho, ale nic mi nedělej, prosím! Zpozoroval můj pohled a spatřil klíčky. Usmál se. Natahuje ruku a hladí mě po dlouhých zacuchaných vlasech. Otáčí se na patě a sedá si do auta. Garáží zaburácí šestiválec. Já se znovu dávám do pláče. Snad ho policie najde podle GPS alarmu. Vystrkuje ruku z okénka a mává mi. Za hlubokého vrčení odjíždí. Sedím a brečím. Provaz mi začíná na nohou povolovat. Příliš to nedotáhl.