Andor.cz - Dračí doupě online

Čas smrti

Probral se. Nevěděl, jaký byl den. Už přestal počítat čas, nyní pro něj existovaly pouze stavy bolesti a úlevy. Vstal a rozhlédl se. Kolem byly vysoké borovice, utábořil se na mýtince, která byla jen několik kroků od pěšinky lesem. Složil pokrývky a sebral svou tornu. Už za pár hodin bude moct obětovat bohům. Šel dál. Z nohou mu vystřelovala prudká bolest, hlava jakoby se tříštila o zem a ruce byly ztuhlé a plné modřin. Jeho Mistryně ho vyučovala pomocí bolesti. Nejspíš jí to činilo velké potěšení a skutečnou rozkoš, když se svíjel na zemi v křečích. Z mlhavých vzpomínek, zakrytých rudým povlakem bolesti, si uvědomoval, že jsou i jiné cesty, jak probudit Temná umění.

Zpátky v rodišti Nekromancie

Doklopýtal do velkého kruhu před obětištěm. Netušil, komu obětovat a co. Myšlenky se mu ztrácely, když už si myslel, že je uchopil, vysmýkly se a dále bloudily jeho myslí. Najednou pocítil hněv. Jedna z mála emocí, která v něm zůstala, byla zloba. Spadl na kolena a rukou praštil do kamene. Neměl věřit bohovi temnoty! Zradil ho, podvedl a potrestal. S překvapením si uvědomil, že mu po tváři stéká jedna jediná slza.

Bolest

Naučil se opevnit svou mysl cihlovou zdí, aby nemusel vnímat bolest, která jím pulsovala. Nyní však nechal vztek a hněv rozmetat tyto zábrany a celé jeho tělo se ponořilo do bolesti. Znovu a znovu proklínal Mistryni, temné bohy i celou Nekromancii.
,,Jdi. Víš, co je třeba udělat.“
Celou jeho bytostí proběhla tato slova a vysávala bolest. Nechávala jen hněv. Narůstající, nebezpečný a silný hněv. Otevřel oči a pohlédl na obětiště. Z misky vycházelo rudé světlo. Ozářilo temné sloupy, sochy bohů a tvář Aurela. Vstal. Naplňoval ho ledový klid. Došel k misce. Pohlédl do ní. Ležela v ní černá, diamanty zdobená dýka.
,,Vezmu si to, co je mé!“

Pláně Zatracenců

Věděl, že tu bude. Dnes byla nejnebezpečnější. Byl úplněk. Plání bez jediného stromu se proháněl studený podzimní vítr. Už z dálky slyšel ten vřískot. Nešel. Nechával bohy, aby vedli jeho kroky.
,,Pamatuj na Jazyk.“
A nyní se bohové vytratili. Sevřel dýku. Netušil, co je jazyk. Nechtěl to tušit.
Doklopýtal přímo pod ní. Létala. Na svých černých křídlech se nechala unášet větrem.
Přistála před ním. Od úst jí kapala krev.
,,Přišel jsi? Dobře. Dej mi svou krev!“
Zasmála se. Její tesáky se zatřpytily v záři měsíce.
,,Přišel jsem, abych opravil chybu.“
Vstal a bodl. Čepel zajela do jejího těla. Na tváři se jí objevil úsměv.
,,Tupý člověče! Mě nezabije nějaká stříbrná dýka, nebo dýka z obsidiánu. Já jsem nesmrtelná!“

Slova

Najednou pochopil. Kletby nebyly kouzla. Byl to jazyk. Mocný jazyk. Podíval se do jejích očí a řekl to, co mu bohové předhodili. Vložil do nich všechen svůj vztek. A naději.
,,Arke'ra Saliiny!“
Úsměv mistryně zmrzl. Začala se ztrácet. Kůže zešedla. Oči se vytratily. Začala se měnit v popel. Aurel nikdy neviděl něco tak děsivého. Přesto neodvrátil tvář. Za chvíli už před ním byla jen hromádka popela. A dva bílé upíří tesáky.

Obětiště

Věděl, že to je přání bohů. Donesl tesáky i popel na obětní misku. Poté uchopil dýku rukojetí do předu a napřáhl se.
,,Vracím kletbu,temnotu i oběť.“
Rukojeť dýky dopadla na tesáky a ty se změnily v jemný prach.
Diamanty na dýce zčernaly.
Nad miskou se vznášela na dvou křídlech, přízračná, ale s rudýma očima jeho Mistryně.
,,Opravdu sis myslel, že mě zabiješ?“