Andor.cz - Dračí doupě online

Svět za zrcadlem

Frenklinova 24 – 7:30 24.5.2018

Velmi slabý, ba přímo neslyšný zvuk budíku se prolínal s absolutním tichem. Trvalo dlouho, až příliš dlouho, než se dostal k spáčovým uším. Muž se obrátil na gauči, z jeho úst se vydral slaboučký zvuk… Nebylo poznat, zda jen tiché zívnutí, nebo nějaká nadávka. Bylo však jisté, že z postele se mu moc nechce. Ještě trvalo, než se konečně zvedl. Protáhl se a prohrábl strniště, jež pokrývalo jeho bradu. Každý, kdo ho uviděl, by si musel pomyslet, že by mu možná neuškodila žiletka, ale jeho to, zdá se, netrápilo. Jemný zvuk budíku mezitím utichl.

Spal v obyváku, všude kolem byly plechovky od piva a pytlíky od brambůrek. Šedobílá deka asi dlouho nepraná ležela zmuchlaná na zemi, jak ji tam její majitel nechal a celkově, všude okolo byl děsný binec… Normální člověk by ho považoval prostě za bordeláře, udělal by za tím tečku a dál by se o něj nestaral, ale pokud byste byli pozorní, stačilo se rozhlédnout okolo a sledovat detaily. V takovém případě jste si mohli všimnout hned několika elementů ukazujíce, co je vlastně majitel bytu zač. V pokoji toho moc nebylo, zašedlé stěny zely prázdnotou, ani jediný obraz nezdobil stěnu, v celé místnosti byla jen proleželá pohovka, sešlý stolek a na něm notebook… Nyní vypnutý.

Zdálo se, že to byl svobodný muž… Kolik mu tak mohlo být? 30? 35? Ne, bylo mu 23… Pravda, jak byl neupraven a neoholen, vypadal starší, zašlejší. Proč nemá dívku? Proč žije sám? Možná je to samotář, možná mu to vyhovuje. Nebo neměl štěstí na lásku? Ale počkat, když o tom tak mluvíme, jeden obrázek v pokoji byl. Spíše tedy fotka… Byla na ní krásná dívka. Měl jsem pocit, jako bych ji znal.

Mezitím se muž přesunul do kuchyně. Ta byla zařízena stejně jednoduše jako celý byt. Otevřel lednici, i ta zela prázdnotou. Sem tam nebo dokonce tady byl kus sýra, támhle kus paštiky. Vzal salám, šunkový, ten takový nejlevnější a ještě více chemický, ale on si o zdraví moc starostí nedělal. Hodil to na rohlík a zakousl se, jakoby týden nejedl. Sedl si ke stolu, otevřel krabičku cigaret a jednu vytáhl. Zapálil ji, popotáhl a odložil ji do popelníku. Seděl tam a jen tak nepřítomně zíral z okna ven. Jednou za čas si popotáhl, jakoby z povinnosti a nejednou svěsil hlavu a povzdechl si. Vypadal, jakoby v něm ani nebyl život, jakoby byl člověk, který prožil něco těžkého a snaží se stát strojem bez emocí. Takhle to trvalo ještě pár minut, než zazvonil telefon. Chvíli bez odezvy, jen tiše seděl, poté se pro mobil natáhl. Kdo to jen mohl volat? „Slyším?“

Ze sluchátka se ozývalo hluboké dýchání, jakoby patřilo člověku, který právě uběhl maraton. „Hele… uffff… Co je s tebou kámo? Už dva tejdny se ti nemůžu dovolat… Mám něco úžasnýho, někde se musíme sejít… Kdy se ti to hodí?“ Ruka automaticky sjela do vlasů a rozčepýřila je ještě více, než tomu bylo doposud… Vypadalo to, jakoby právě dostal šok elektrickým proudem. „Čau Broňo… No, dnes mám volno, takže záleží na tobě…“ Chvíli trvalo, než přišla odpověď, ale nakonec se dostavila. „Ok, naše obvyklý místo… V devět… Večer.“ Nato sluchátko ohluchlo a zanechalo místnost tichou.

Hospoda na Starém městě - 21:13 24.5.2018

Třináct minut po deváté a Broňa se stále neukazoval… Jen osamělý muž seděl a pohrával si s táckem od piva, na němž byla reklama na Svijany, jedno z nejlepších českých piv. Kouř z cigarety stoupal od popelníku a mizel v nekonečné prázdnotě. Tahle hospoda byla za svých časů jedna z nejlepších, však dnes… Dnes je z ní pajzl, kam chodí puberťáci, aby jim nalili. Ještě několik málo či více minut trvalo, než se Broňa konečně dostavil a objednal si jedenáctku. „Hele Johny, dneska tě zvu…“ A tak objednal pivo i mě…

Ano, já byl ten neupravený muž… Proč, ptáte se? To je dlouhý příběh, ještě se k tomu dostaneme… „Hej, pamatuješ si na starý dobrý časy? Tys chtěl žít s tou… tamtou… Ani si nepamatuju její jméno, promiň… A já… já chtěl být archeologem… Oba jsme měli velký plány.“ Zvláštně se na mě podíval, jakoby se snažil přečíst mé myšlenky. Loknul si piva, tak, že mu na horním rtu zůstala pěna. Musel jsem se usmát. Po nekonečném měření pohledů ze sebe konečně vysoukal větu „Jak to vlastně s tebou a tou.“ „Myslíš Catty?“ Doplnil jsem ho, aby konečně dovyřkl otázku. Ač jsem věděl, oč půjde. „Jo, jasně, Catty… Jak to s ní dopadlo?“ Ani nemusel slyšet odpověď, ale jakoby si nedokázal podle pohledu domyslet, jak to tedy je… „Aha… A chtěl bys ji?“

Otázka byla vyřčena, odpověď byla jasná, vždyť přeci vždy věděl, co pro mě kdy doopravdy znamenala. Ale přesto jsem si nemohl odpustit tu ironii. „Jo, a ty zařídíš, abychom se dali dohromady, hm?“

Na Broňově tváři se objevil úsměv, jakoby na tuto otázku čekal celou dobu. „Náhodou… Možná bych s tím měl co dělat… Víš, tobě se sen nesplnil, ale ten můj ano, stal jsem se archeologem, jak jsem vždy chtěl… A našel jsem něco opravdu úžasnýho… Stačí, když se mnou poletíš pryč z republiky, do Egypta a já ti slibuji, že nebudeš zklamaný, ať už se nakonec rozhodneš jakkoliv, a zpátky budeš dejme tomu za týden…“

Dohady a přesvědčování pokračovaly dlouho, až příliš dlouho, dostalo mě to vzpomínkami do minulosti, o šest let do minulosti… A to jsem ještě chodil na střední a přesně v ten moment jsem miloval tu dívku. Miloval, ptáte se? Teď si určitě říkáte, co může blb z prváku vědět o lásce? Kdybych věděl, že jsem se všude v životě mýlil, že vše, co jsem udělal, byla chyba, tady vím, že ne… A proč to dopadlo tak, jak to dopadlo? Nepředbíhejme, k tomu se ještě vrátíme…

Nakonec jsem tedy svolil a měl jsem se připravit na odjezd. Měl jsem čas týden. Nevěděl jsem, co si vzít, ale naházel jsem si do batohu několik užitečných věcí pro přežití… Jako bych někdy doopravdy žil…

Kdesi v pustině – 22:32 31.5.2018

Nemohl jsem uvěřit, že jsem na to přistoupil. Bylo to jako… Noční můra, ale pokud to mělo přinést ovoce, tedy Catty, rád jsem to byl ochoten přijmout. Ne, že bych ji bral jako ovoce, ale to se přeci jen tak říká… Všude okolo byl jen samý písek, horko a písek… Občas i kámen, který mi trochu zvedl již tak dosti mizernou náladu.

Netušil jsem, co děláme zrovna na poušti, ale bylo mi to jaksi jedno. Bylo to poprvé, co jsem jel na velbloudovi a poprvé, co jsem měl turban na hlavě. Teprve nyní, když nebyl můj čas v tísni a zatímco se mi v hlavě honily myšlenky, uvědomil jsem si, co mi Broňa ten večer říkal. „A já ti slibuji, že nebudeš zklamaný, ať už se nakonec rozhodneš jakkoliv…“ Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale nedalo mi to a musel jsem se zeptat: „Hele, co mělo znamenat to /Ať už se rozhodneš jakkoliv/?“ Broňa jel dál a chvíli mlčel. „Na tom nezáleží, netrap se tím... Brzo tam budeme“


Cesta trvala celou věčnost, pořád jsem měl žízeň, ale vody bylo překvapivě málo. Ani jídla nebylo moc, ale bylo to poprvé, co jsem svého společníka viděl takhle, byl plný sebevědomí, měl jasný cíl i směr, připomínal mi pouštního válečníka, nomáda, jenž putuje pouští a hledá svou kořist… A tu měl Broňa již vyhlídnutou.

Mě se zas tak skvěle nevedlo… Vždy jsem žil sněním a hudbou… Dvě věci, co mi dodávaly sílu. Na snění nebyl čas, nálada ani síla a muzika?… Měl jsem sice svoji „Em Pé Trojku“, ale ta už byla dávno vybitá a proud tu jaksi nebyl k mání.

Zbývaly mi tedy jen jediné dvě věci… Rozhovory s Jackiem a přemítání nad více či méně praštěnými tématy. Ale abych vám to tak nějak přiblížil, musím vám povědět, kdo je Jackie… A Jackie je kámoš, přítel, se kterým jsem si v životě pokecal snad více než s kýmkoliv jiným. Měl dvě výhody… Byl všude, kde jsem byl já, a mluvil jen anglicky… Dobře, nebyl tak moc skutečný, jak by mohl být, ale aspoň jsem se nikdy sám nenudil a navíc, procvičoval jsem si angličtinu. Díky tomu jsem mluvil vcelku plynule…

Cesta trvala už opravdu dlouho, dokonce jsem zas začal přemýšlet o svých dřívějších nápadech. „Převozit písek ze Sahary? To sem musel bejt ale kretén…“

Pyramida – 5:24 33.5.2018

Už jsem tomu ani nevěřil, konečně jsme dorazili, bylo to jako probuzení z noční můry… Ještě stále máte hrozné vzpomínky, ale vidíte, že už nejsou důležité, protože teď už nejsou ničím než jen písky času. Už zase ten písek, ten nemůžu ani vidět, promiňte, ale slovo písek už ani jednou nepoužiju… „Utáboříme se před pyramidou, půjdeme dovnitř až v poledne… Teď to není bezpečné a navíc si musíme odpočinout.“ Kývl jsem, bylo mi jasné, že má pravdu. Našli jsme tedy stinné místečko, začali odpočívat a čekat na rozednění.

Nebylo to poprvé, co jsem musel uznat, jak vyspěl. I dříve se pral za svoji svobodu, za svoje cíle, za své sny… Ale… Byl docela jako já… Dostal vždy akorát jednu přes držku, jeho návrhy jen smetli ze stolu, ignorovali je… I když byly povětšinou ty nejlepší. Po takovém chování by každý zalezl, zavřel se do sebe a mlčel, dělal, že neexistuje, žil ve svém vlastním světě…. Tak jako já… Ale on ne, on se pral pořád a pořád, nepřestával, nikdy se nevzdával… Vlastně jsme se ani tolik nelišili, jen jsme si každý vybrali jinou cestu.

Pyramida – 12:05 33.5.2018

Vzali jsme vše potřebné, rozsvítili baterky a vydali se vstříc temnotě. Celé se mi to nelíbilo, ale musel jsem jít dál… Měl jsem důvod, který pro mě byl důležitější než strach o zdraví. Jen jsem zkontroloval pásek… Uff, nůž byl na svém místě, dokud mám sílu držet ho, budu se rvát, dokud budu moci dýchat, budu bojovat…

Cesta trvala dlouho, bylo to bludiště, já bych se tu určitě ztratil, ale Broňa ne, ten sveřepě pokračoval dál. Najednou se zastavil, přikrčil se a sledoval pískovcové dlaždice na zemi. „Ustup…“ Chtěl jsem namítat, jak mám obvykle ve zvyku, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Ustoupil jsem o dva kroky zpět. On udělal totéž, šáhl do batohu a vytáhl z něj jakýsi balík. Jakoby jen tak, hodil ho asi pět kroků dopředu. Ozval se hlasitý zvuk, jakoby se nařizovaly hodinky, ale nahlas. Potom svist a řinčení kovu o kámen. Past!!! Já bych do ní vletěl a už bych byl dávno po smrti… Otočil se a znovu jsem uviděl ten jeho úšklebek, jenž jsem viděl pokaždé, když nad někým vyzrál… „Ještěže ho mám s sebou.“

Takhle to pokračovalo pěkných pár chvil, další pasti, další nebezpečí. Konečně jsem si uvědomil, že Broňa opravdu riskuje život a to proto, aby mi přinesl štěstí. Byl to opravdový přítel, nebyl jako většina ostatních, neodsuzoval mě za mé chyby, stál za mnou i tam, kde ostatní šli proti mně. My jsme byli vždycky jiní, nešli jsme s proudem, bořili jsme si cestu proti.

Uběhlo ještě pár minut či hodin, nevím, ztratil jsem pojem o čase, až jsme se dostali před jakousi kamennou bránu. Chvíli trvalo, než se mému společníkovi podařilo bránu otevřít. A když se tak stalo, strnul jsem v úžasu. Uprostřed prostorné místnosti bylo zrcadlo, vyzařovalo z něj jakési světlo, jež ozařovalo celou místnost.

Úžas pokračoval, celá místnost byla podivná, tedy vypadala normálně, ale já z ní cítil obrovskou moc, sílu… Magii? Uslyšel jsem odkašlání a potom tajemně hromový hlas Broni, který se nyní snažil navodit jakousi atmosféru. „Představuji ti zrcadlo osudu, to nejmocnější zrcadlo, jaké kdy bylo vytvořeno… Není obyčejné, jak by taky mohlo být… Toto zrcadlo má možnost vidět minulost, budoucnost a to nejdůležitější, dokáže měnit, co bylo dáno. Jen běž a uzři svůj osud, ale pozor, je jen jedna… Jedna jediná příležitost, kdy můžeš něco změnit, nepromarni to… Rozmysli se dobře.“

Přistoupil jsem k zrcadlu, postavil se před něj a upřeně hleděl na svůj obličej. Čekal jsem… Minutu, dvě, a když už jsem čekal, že se nic nestane, nehybný obličej se začal rozostřovat. V zrcadle se objevil obraz, přistoupil jsem blíž, ani nevím proč, ale dotkl jsem se ho. A v tu chvíli už zrcadlo nebylo obraz, ale skutečnost… Viděl jsem…

Neznámé místo – Neznámý čas

Okolí se ustálilo, stál jsem na neznámém místě. Všude byla tma… Byl jsem uzavřen v temnotě. Ještě pár chvil to pokračovalo, až se pom mýma nohama začal tvořit kruh bílé záře, přibližně metr v průměru. Z něj najednou jakoby vyjela… cesta? Běžela dál, na obě strany… Byla to přímka… A já… stál v jednom bodu… Co to bylo? Podíval jsem se do dáli, konec jsem neviděl, byla dlouhá. Udělal jsem jeden krok, ještě druhý a stál jsem na oné přímce. Uviděl jsem sebe… stát před zrcadlem.

„Aha, tak takhle to asi funguje?“ Další krok a další, život se posouval. Nyní jsem stál před pyramidou. Šel jsem dál… Dál do budoucnosti. Spousta míst byla temná, neviděl jsem nic… Nebo jen odlesky. Šel jsem dál a dál… A najednou jsem se zastavil. Uviděl jsem Catty… Stála před oltářem, v ruce držela kytičku, červené růže, ty které tak miluje… V jejím obličeji byla vidět radost, obrovské štěstí. Stála tam tak, vedle ní stál muž… Nemohl jsem vidět jeho obličej, byl zahalen temnotou…

Napětí v mé mysli stoupalo. Šel jsem dál… Můj krok zrychlil, až jsem se nakonec rozběhl. Zastavil jsem se, když jsem ji uviděl znovu. Seděla tam jen tak, usmívala se. Po chvíli do místnosti, asi obýváku přišel muž. Viděl jsem ho jen zezadu, nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem nic dělat…

Až konečně… Uviděl jsem, co jsem hledal, ale v tu chvíli bych to radši nevěděl. Stál tam před ní, vášnivě jí políbil a ona se na něj znovu usmála. Byl to člověk, který mi v dětství házel klacky pod nohy, neměl jsem ho v lásce… Po letech to zmizelo, ale nepotřeboval jsem s ním navazovat nějaký kontakt. A nyní toto… Skončila opravdu s ním?

Uviděl jsem dost, až příliš… Musel jsem vypadnout. Po tomhle bylo jedno, jaký život budu žít. Můj svět nyní neobsahoval to, co jsem vždy považoval za nejdůležitější… Žít s ní… S Catty, světlem mého života a měsícem mé noci. Nebylo nic, co bych kdy chtěl víc, po čem bych toužil, jen po životě s ní…

„Budoucnost smrdí, nechci tu zůstat ani o vteřinu déle.“ Polohlasem jsem vyřkl svoji myšlenku. V tu chvíli jsem se zas objevil na onom kruhu, jenž ukazoval přítomnost. Nepohnul se ani o píď. Zas a znova jsem se vydal na cestu, tentokrát však na druhou stranu… Tu, jež ukazovala minulost. Šel jsem zpět, nebo snad dále? Jakoby se páska u videokazety začala přetáčet, sledoval jsem, jak vstupuji do pyramidy, jak sedím s Broňou v hospodě a minulost se přetáčela dále a dále. První jsem chtěl vidět ten den, ten razník, který mé emoce odemkl a vypustil z truhly.

Zastavil jsem se. Obraz byl jakoby zmražen, sem tam se něco pohnulo, ale jen tak naoko, jakoby z povinnosti. Stál jsem na mostu, odevzdaně zíral dolů.

Byl jsem tenkrát v devítce, měl jsem právě jet na týden z města, ba dokonce z republiky. A jakoby náhodou, ona, Catty… Jela taky… Inu, byl to nějaký školní výjezd či co… Koho to zajímá? Urychlil jsem čas. Byl tu den odjezdu. Seděl jsem uvnitř, ona vešla do autobusu, prošla okolo mě, ani mě nepozdravila…

Ani já jsem tak tedy neučinil. Pořád jsem měl dost cti, hrdosti, nebo pýchy, abych za ní nedolézal… Avšak zranilo mě to… Dokonce i dnes, po letech vidím svůj výraz. Docela mi to zkazilo náladu, celou cestu busem jsem na to myslel… Neexistoval jsem pro ni? A v tu chvíli mě to napadlo, rozhodl jsem se pomstít, přehrávat své „balení“. A tak se také stalo… Den co den jsem ji balil a „balil“. Byla pro mě hanba, jak jsem se měl chovat, ale už jsem se rozhodl.

A nyní jsem upadl do vlny nostalgie, nesledoval jsem, co se stalo, nebylo potřeba. Viděl jsem to před očima… Nejsilnější vzpomínky vedly na výtah… Nebyl to ledajaký výtah. Vešli jsme do nějaké věže, rozhledny. Čekali jsme zatím dole, než přijede výtah a vyveze nás nahoru. Dole jsem za Catty pořád šel, nespustil jsem z ní oko. Na jednu stranu to bylo přehrávané, ale ve skutečnosti jsem byl rád, že jsem vedle ní…

Výtah byl tu, byl jen pro určitý počet lidí… Vše mi bylo jedno, jen jedno jsem věděl… Musím být ve stejném výtahu jako ona… Ať už díky své herecké roli, tak hlavně protože jsem prostě chtěl. Tam nahoře jsem blbnul, až přišel okamžik, kdy se na mě zvláštně podívala… „Zatraceně… ten pohled, poznala to?“ Radši jsem se na chvíli zdekoval pryč…

Edgar Extezzy – byt, kdy jsem přebýval

Se spolužákem jsme přebývali v bytě s Edgarem Extezzym, jak si nechával říkat. Co k tomu říci? Byl jsem docela rád, že zrovna u něj… Byla s ním sranda, byl to ten takový týpek, s kterým se dalo docela dobře bavit. Přišel za mnou a řekl, že se líbím holkám z jejich školy. Docela jsem se tomu musel zasmát. Přeci nebyl jsem nejošklivější, ale u nás jsem nebyl ani ten nejhezčí. Dělali jsme si navzájem naschvály po celou dobu pobytu, ať už petardy, prdící polštářky a útoky nějakého ptáka (papoušek), netušil jsem, že by si ze mě utahoval i takhle…

Později jsem zjistil tedy, že to byla pravda, ale to není důležité. Večer jsme si povídali se spolužákem, on se na mě podíval a řekl: „Líbí se ti, co?“ Moje odpověď byla bleskurychlá „Tak trochu to hraju…“ „Jo…Jo… Tak trochu… Hele, poznám to na tobě a to ani nemusíš hrát a provokovat…“ Podíval jsem se do stropu a chvíli mlčel. „Hm… Neříkej jí to prosím.“ „Dobře, ale ty bys měl, proč jí to neřekneš?“ Znovu jsem v sobě přemáhal nutkání jí to říct, až ji uvidím… „Nedělalo by to dobrotu.“ Tím náš rozhovor skončil.

Neznámá cesta – Neznámé město

Asi jsem zašel moc daleko, pomyslel jsem si… Nyní jsem šel vedle ní, oba jsme mlčeli. Takhle to dobrou chvíli pokračovalo. „Cítíš ke mně něco, nebo ne?“ Tahle otázka byla ta, kterou jsem chtěl slyšet ze všech nejmíň. Teď by bylo právě to nejlehčí říci jo… Ne, nemohl jsem… Prostě ne… Ale zas nemůžu říct, že ne… „Možná jo, možná ne, ať tak či tak, nic se na tom nezmění…“ V tu chvíli na mě dívala až příliš zoufale. Začal jsem přemýšlet, jestli si to nalhávám, nebo jí nejsem tak ukraden, jak jsem si myslel. „A jak víš, že se na tom nic nezmění?“

A už jsem cítil, že chce říct, že by se to možná změnilo… Sám jsem to věděl, že by to mohlo být jinak, ne, to si jen nalhávám… Musel jsem být silný. „Prostě vím, nevím proč to tak chceš slyšet…“

Tuto větu jsem si zapamatoval, použil jsem ji ještě mnohokrát, ale nikdy jsem nezapomněl, proč byla vyřčena. „Protože… Nejistota je ubíjející…“

Nyní se mi vážně klepaly ruce a chvěl hlas… Neřekl jsem nic, odešel jsem… Pryč, co nejdál od ní.

Chvíle, zda delší, či kratší, nevím sám… Již mé vzpomínky zamlžil čas… Vstupovali jsme do trolejbusu, autobusu, nevím, něčeho jezdícího. Sedl jsem si na sedadlo, ona stála přede mnou. Nebylo, kam si sednout… Už, už jsem ji chtěl pustit sednout, když mě to napadlo. Pár minut poté už seděla na klíně. Teď už jsem nemohl věřit, že by to mohlo být jen tak…


DiScO – poslední noc

Večer před odjezdem, lidi od nás a od nich se sešli ve škole a pořádali tam takovou malou diskotéku. Já seděl na židli a pozoroval ostatní z povzdálí… To mi vždy šlo, pozorovat a vyhodnocovat situace. Přišla ke mně Catty… Mohl bys mi pohlídat mobil? Dala mi ho do ruky a mně se v hlavě zrodil plán.

Edgar Extezzy – byt, kde jsem přebýval

Znovu přišel večer, já a spolužák jsme leželi na svých matracích a znovu si povídali. „Stejně myslím, že bys jí to měl říct…“ Trochu jsem se usmál… „No… Teoreticky jsem jí to napsal, má to v mobilu.“ On se usmál a já hned musel zastavit jeho nekalé plány… „Ani nemysli, abys jí to řekl, musí to přečíst až po skončení roku… Teda toho školního…“


Autobus – cesta zpět

Co mě to napadlo? Co když to přečte dřív? Musím to smazat. Sedl jsem si k ní, do poslední řady, kde bylo pět sedaček. Nikdo jiný tam neseděl. Jen já a ona. „Můžeš mi půjčit mobil?“ Podala mi ho, netrvalo dlouho a našel jsem to. Klik a bylo to smazáno. Ale… Pozdě… „Já to četla, on mi o tom řekl…“ V tu chvíli se mi honily jen dvě myšlenky. Jak ho zabiju a kam teď uteču. Ten den jsme se dohodli, že až budeme starší, zkusíme to spolu… Nicméně, naše hranice se posunuly. Drželi jsme se za ruce, občas jsme se políbili. Ale vše skončilo na konci devátého ročníku, kdy se naše cesty rozdělily.

V minulosti

Probral jsem se z nostalgie a zjistil, že jsem se posunul zase o kus dál. Psal jsem „deník“. Spíše bych to napsal zápisníkem nápadů, zápisků, skic, mouder a bláznivin, co jsem kdy vymyslel. A zrovna jsem psal… jednu stránku. Musel jsem ji přečíst. Nemohl jsem si na ni vzpomenout.

Text v deníku:

Nazdar budoucí já, jsem rád, že to čteš, nevšímej si těch keců okolo, jsou to samý hovadiny, nejdůležitější je tohle… Znám tě, takže vím, co od tebe čekat… Jestli to otvíráš, tak sis zase šel zavzpomínat na starý dobrý či špatný časy, záleží, jaká ta budoucnost je… Pošli mi pohled… No nevadí, teď to hlavní… Nevěř politikům, až se budeš oblékat do hrdinskýho obleku, ať je černej… Nebuď jak ty buzny (superman a spiderman)… Vždy za každých okolností buď svůj, neboj se jít proti ostatním. Nemaj vždy pravdu a sou to sráči… A když ne, tak se taky nebojej jít proti proudu… Nebuď zas jak vůl, měj svý hranice… Jo, a víš v čem je kouzlo života? Já ne, ale snad na to brzo přijdu!!!

„V pomíjivosti okamžiku…“ To se mi honilo hlavou, teď a tady… Věděl jsem, že pomíjivost je to největší kouzlo… A i když jsem chtěl Catty tak moc, až docela pozdě jsem si uvědomil, co bylo správný…

A už nebylo co řešit… Nechtěl jsem to udělat, nechtěl jsem měnit její osud… Vždyť si tak vybrala, vždyť byla šťastná, nebylo to přeci to, co jsem vždy dřív chtěl? Usmál jsem se a obraz se rozplynul… Stál jsem před zrcadlem, vedle mě stál Broňa… „Co je? Co se stalo?“ Podíval jsem se na něj s úsměvem, který mi na tváři zůstal ještě delší chvíli. „Inu, nikdo by neměl mít tu moc měnit dějiny.“

Broňa na mě hleděl, kýval hlavou. Šel až ke mně, zastavil se vedle. „Dospěl jsi… Aspoň trochu… Ale co si taky trochu zablbnout a udělat správnou věc? Pamatuješ, jak jsme rozbili to okno? V prváku?“ Jen jsem se na něj podíval. „Don't be such a pussy…“ Usmáli jsme se... Nejčastější hláška v roce 1012… Rozběhly jsme se a oba skočili na zrcadlo, to se rozpadlo na desítky a stovky kousků. Zvedali jsme se ze země a Broňa zas vystřelil jednu ze svých hlášek… „Co myslíš, budeme mít sedm let smůly, když jsme rozbili takový velký zrcadlo?“ Já i Broňa jsme byli trochu pořezaní, ale to, co se stalo, to nás oba vyvedlo z míry. Skleněné kusy se začaly drobit na prach a ten začal létat okolo nás dvou. Okolní svět zmizel. Viděl jsem jen prázdnotu, nedokážu ji popsat…


Deset minut později - O sedm let dříve

Kdo jsem, co tu dělám, kde to jsem? Prach se rozestřel a já stál na mostě… Nic jsem si nepamatoval… Naposled devátou třídu. Vytáhl jsem mobil, abych se podíval, kolik je hodin, jaké je datum. Už první pohled na černou obrazovku mi připomněl, kdo jsem… Jsem Chenda, chodím do devítky, na most jsem přišel, abych zde načerpal sílu… Abych se uklidnil… Kolikátýho je? Aha… Hele, vždyť zítra jedu pryč… Z ČR… Proč mi jen tak připadá, že budu mít sedm let smůlu?

Seděl jsem v autobuse, sledoval přicházející postavu… Luci, prošla okolo, ani mě nepozdravila… Hned mě napadla taková hovadina, co může napadnout jen mě… “Co kdybych ji začal „balit“?“