Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Sen, který se nesplnilOblíbit

for andor2322.jpg

Autor: Ryuume

Sekce: Povídka

Publikováno: 12. listopadu 2012 14:54

Průměrné hodnocení: 8.7, hodnotilo 3 uživatelů [detaily]

 
Tak... čím začít? Že je to moje vůbec první dílo, které jsem se odhodlala poslat vstříc chřtánu nelítostné kritiky? :)
Ještě dodám, že povídku jsem napsala před necelými dvěma lety a byla to jedna z mých asi úplně prvních povídek... myslím. Už je to dávno.
Tak ať se vám líbí...
 
Pod zády jsem cítila měkkou trávu a vlasy mi čechral jemný letní větřík. Oči jsem nechávala zavřené a jen jsem si představovala, jak mi na obličeji tančí sluneční paprsky a vykreslují teplé cestičky.
Jak je to krásné, pomyslela jsem si, jen tak ležet a nad ničím nepřemýšlet. Vydaná trávě, letnímu vánku a slunci.
Byl to instinkt. Nic než instinkt, zjevil se tam naprosto neslyšně. Ale já jsem najednou věděla, že tam je. Ještě chvíli jsem oddalovala ten okamžik, než otevřu oči a pohlédnu do těch jeho.
Na zápěstí jsem ucítila lehký dotek. Pootočila jsem hlavu a konečně jsem otevřela víčka. A samozřejmě jsem se utopila v onyxové černi jeho očí. Bylo to jako klec, ze které není úniku. Ale já utíkat nechtěla. Chtěla jsem tam zůstat uvězněná navěky.
"Chyběl jsi mi." zašeptala jsem. Vytáhl pravý koutek úst v úsměvu. Milovala jsem ten úsměv. Přejel mi prsty ze zápěstí po ruce až k rameni a na kůži mi po jeho doteku zůstávaly žhavé cestičky. Tiše jsem vzdychla. Naklonil se nade mě a na chvilku zkameněl a hleděl mi zblízka upřeně do očí. Já mu pohled stejnou silou oplácela. Potom se naklonil ještě kousek, zavřel oči a opřel si své čelo o mé.
"Miluju tě. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak, jako tebe..." tiše jsem zašeptala.
Ještě tišeji odpověděl: "Já vím." A znovu se usmál.


Záblesk. Jasné, zářivé bílé světlo. A bolest. Bolí mě hlava. Jaktože klečím na čtyřech? A proč kolem mě už není ta pohodlná měkká tráva? Kam zmizela blankytná modř oblohy? A především... Kde je on?
Pokusila jsem se vstát. Nohy mě neposlouchaly, ale přece jen se mi to podařilo. Rozhlédla jsem se kolem sebe, a ztuhla jsem.
Několik metrů ode mě stál. On. Ale vůbec nebyl takový, jako tam. Onyxová čerň jeho očí byla mnohem hlubší než obvykle. Hrozila, že mě stáhne a utopí. Podívala jsem se na svoje ruce. Na mnoha místech byly hluboké rány a škrábance. Nohy na tom nebyly o moc lépe.
Nic jsem nechápala. Co se děje?
"Blouzníš," ozval se známý hlas. Hlas, který jsem tolik milovala. Hlas, za kterým bych šla třeba za smrtí... Také se změnil. Teď měl tvrdý, cizí tón. "Ukončíme to," řekl a s těmi slovy se vydal pomalým krokem ke mě.

"Už tě nepustím," řekla jsem žertovným tónem, ale myslela jsem to vážně. "Nemusíš," pořád se usmíval. Teď bych chtěla zastavit čas a zůstat tak navěky... Chytil mě oběma rukama za ramena a jemně mě přitlačil k trávě. Byla měkká... Rukama jsem přejela po trávě kolem mě. Tak měkká...
Najednou jsem necítila ten měkký dotek. Začal se rozplývat. Zamračila jsem se a přitlačila pravou dlaň ještě o trochu víc. Už jsem necítila skoro nic.


Další záblesk. Před očima mi jiskřily hvězdičky. Prudce jsem se nadechla a přelila se přese mne nová vlna bolesti. Jakoby do mě zabodli deset nožů.
Tři kroky. Dva. Jeden... Došel až ke mě. Zblízka se mi podíval do očí. Teď jsem dýchala mělce. Každý nádech bolel. Chvilku jsem mu pohled oplácela, ale pak mě bolest srazila na kolena. Podlomily se mi nohy a já jsem klekla do spadaného listí. Sklonil se nade mě a přiblížil svůj obličej k mému. Dívala jsem se mu hluboko do očí... A v tom momentu se mi vrátila pamět.
Zklamala jsem. Nebyla jsem dost silná, abych ho porazila. Ale mnohem horší, než všechna ta fyzická bolest, bylo klečet tady na tom místě, pár centimetrů od něj a vědět, že i ta poslední naděje padla. Nikdy, nikdy jsem ji neztratila... Když totiž člověk žije pro jednu věc, nikdy nepřestává doufat, byť jsou šance sebemenší. Ale já tu svoji právě ztratila. Hroutila se každou vteřinou, s každým pohledem jeho tvrdých očí. S každým dalším tvrdým slovem.

Zase jsem mu hleděla do očí. Tráva byla pořád pode mnou. "Na co čekáš?" zeptala jsem se. Pořád se na mě díval. Pomalu natáhl ruku a za ucho mi zastrčil pramínek vlasů. Pokračoval v pohybu a prsty mi sjel až pod bradu. Jemným tlakem mě přinutil, abych ji o zlomek zvedla. A pak zavřel oči a přiblížil své rty k mým...


Další bolestivé zalapání po dechu. Ztratila jsem mnoho krve. Měl pravdu - blouznila jsem, ztrácela jsem vědomí. Už to dlouho nevydržím. "Na co čekáš?" trhaně jsem vydechla. Bolest byla nesnesitelná. Usmál se a v očích se mu zablesklo. Natáhl ruku a překonal těch pár centimetrů mezi námi. Chytil mě za rameno a přitáhl si mě. Zatnula jsem zuby. Vydržím až do konce. Ale nemůžu se dívat. Nevydržím to. Zavřela jsem oči a po tváři mi stekla jedna slza bolesti. Ale nebyla to bolest všech těch hlubokých ran, z kterých mi prýštila krev. Byla to bolest zlomeného, rozdrceného srdce. Jakoby mi ho někdo vytrhl z těla, rozbil na tisíc kousků. Čekala jsem na konec.

Konečně jsem na svých rtech ucítila ty jeho. Přitiskl je jenom jemně, jako dotek okvětního lístku, pomalu se snášejícího na hladinu. Rukou mi zabloudil do vlasů.

Uslyšela jsem praskání. Pevně jsem sevřela víčka a čekala jsem na bolest. Tohle bude poslední vlna. Pak už... budu volná. Ale bolest stále nepřicházela. Otevřela jsem oči. Skláněl se kousíček nade mnou, obličej sotva pár centimetrů od toho mého. Hleděla jsem mu do očí a nemohla jsem na nic myslet. Jak hluboké... Pohled se mi zamlžoval. Ale přesto jsem si všimla, že onyxová studeň v jeho očích už není tak hluboká. Neproniknutelná. Tvrdá.
Sklonil se ještě o kousek a přitiskl své rty na mé. Zalapala jsem po dechu. Polibek by tvrdý a horký.
Najednou se objevil jasný modrý záblesk. Nestihla jsem nic udělat, bolest mě zasáhla jako rozbouřené vlny na moři.
Naposled jsem otevřela oči a pohlédla na něj. Jeho oči byly stejné, jako jsem je znávala. Možná... Možná, že ho výčitky obrátí na správnou cestu. Pokud tomu tak bude... Zemřela jsem ráda.
Černé. Černé jako onyx, přinesly mi poslední poselství. Ten polibek byl poslední dárek pro mě.

Ruce jsem mu dala kolem krku a stáhla ho víc na sebe. Chtěla jsem, aby už nás nikdy nic nerozdělilo.

Čerň jeho očí se ke mně přibližovala, vplouvala jsem do ní a zase vyplouvala. Už tam chci zůstat...
"Christiane," zašeptala jsem. Tohle slovo mě stálo obrovské množství vůle. "Miluju... tě," vydechla jsem. Víc jsem nedokázala. Život mi naposled ukázal pohled na jeho obličej a pak mě pohltila čerň jeho očí.

Takový klid. Jakto, že je tu všude takové ticho? Chtěla bych tu zůstat. Navěky. Chci zůstat... s ním. Navždy.


Stál na pasece pokryté spadaným listím. Sám. V náručí držel dívku. Z jejích očí vymizel život. Stál a na její obličej dopadaly jeho horké slzy. "Odpusť," tiše řekl. "Odpusť." Odrhnul jí z očí pramínek vlasů a položil ji na zem. Sundal si ze zad svůj plášť a přikryl ji. Naposledy pohlédl do jejích zelených očí. Pak se otočil a bez ohlédnutí zmizel mezi stromy.

Zůstala na tom krásném místě. Dlouho seděla na měkké trávě, koukala na oblohu a přemýšlela o životě a o smrti. Protože když někdo miluje víc než život, ani smrt tu lásku neukončí. S posledním výdechem zemřela ve svém životě... Ve svém nenaplněném snu. A pak se dívala, jak odcházel. Víc jí nebylo dovoleno. A tak zůstala na tom místě s měkkou trávou a blankytnou oblohou a čekala, až se její sen naplní. Věřila, že ten den přijde.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Poslední Ocelot - 18. prosince 2012 13:46
reaper8809.gif
Hezky napsaný. Asi sem to úplně nepochopil, ale posvícení nemůže bejt každej den.
 
Ryuume - 10. prosince 2012 19:27
for andor2322.jpg
Tak koukám, že jsem kritice zdárně unikla 3:)
Nebo aspoň té vyslovené...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.076189994812012 sekund

na začátek stránky