„Po proudu“ (16. století; Atlantický oceán)

Zlato, šperky, drahokamy, hedvábí i samet. Nádherné šaty a velkolepé lodě. To všechno chtěla mít. To všechno chtěla vlastnit, mít ve svém majetku.
Nikdo ji nedokázal zastavit. Věděla to o sobě a nezastírala to.

Slavná Annaleen Startree, vládkyně moří. Je jí předurčeno být tou nejúžasnější na zemi i na vodě. Aspoň to o sobě často říkávala. A nikdo, nikdo se jí neodvážil odporovat. Proč? Proč se jí nikdo nepodíval do očí a neřekl, že je jen ubohou rozmazlenou holkou, která si mylně myslí, že smí všechno? Jednoduchý důvod – protože se jí báli. Báli se jí jako mořské obludy. Báli se jí jako nesmrtelného krakena.

„Změnit kurz na jihovýchod! Zaberte těmi vesly pořádně, chásko nezvedená!“
Muži poslušně plnili rozkazy té dívky, ze které se neznámým způsobem před dvěma roky stala jejich nová kapitánka. Všichni na lodi z ní měli strach. Nikdo se jí neodvážit odporovat. Ne poté, co viděli, jak si mozek jejich minulého kapitána, opečený s cibulkou, dala na oběd. Ale jakmile zmizela, pravděpodobně do podpalubí seřvat zbylé námořníky za jejich pomalé veslování, hned nasadili ten těžko skrývatelný, smutný pohled.

„Bývala to taková roztomilá dívenka, když ji sem kapitán poprvé přivedl…“.
„Taková… malinkatá. Pamatujete si na ty její copánky?“
„Připomínala mi moji mrtvou dcerku.“

Ta osoba se za nimi objevila jako bouře na obzoru. „Pánové, nerada ruším vaši konverzaci, ale nemáte čirou náhodou nějakou práci?“ Po arogantní tváři se jí roztáhl široký úšklebek.
Muži sebou prudce trhli. „P… paní…“ čela jim orosil studený pot, „my… mysleli jsme si, že jste v podpalubí.“
„A to, že bych byla v podpalubí, je důvod k volné zábavě a k řečem příliš nehezkým na to, aby mohly být říkány o mně?“ Tvář jí stále zdobil ten úšklebek, ten děsivý úsměv, kvůli kterému námořníci sami od sebe skákali do moře, vstříc žralokům a mořským pannám.
„N… ne, paní. My… my jen mysleli…“
„Jeden myslel a dostal ho kraken,“ odfrkla si a zalupala klouby, „víte… mám docela hlad,“ ušklíbla se, „máme ještě cibulku? Dala bych si opečený mozeček.“
Muži zbledli a okamžitě se svezli na kolena: „Om… omlouváme se, kapitáne Startree!“
Žena, dívka, se na ně posměšně podívala, otočila se na podpatku a odkráčela za svou oblíbenou zábavu – seřvat kormidelníka a zmrskat otroky. Muži si úlevně oddechli. Krakena Startree není radno provokovat, to věděli všichni.


„Kapitáne! Kapitáne Startree!!!“
Dívka zhluboka zívla a rukou si promnula slepené oko: „Co je? Vždyť víte, že mě nikdy, nikdy nemáte budit.“
„Madam, ale tohle je výjimečná situace!“
Annaleenina pusa strnula v pohybu k dalšímu táhlému zívnutí. Během mžiku měla kapitánský klobouk naražený na hlavě tak, aby zakryl její rozcuchané vlasy. „Někdo útočí?!“
„Ne, kapitáne, ale…“
Annaleen prudce zacukalo obočí: „Tak… proč… mě… proboha… BUDÍŠ?!“
Natáhla ruku k tomu, aby vrazila plavčíkovi takovou facku, že bude mít tvář modrou ještě hodně dlouho, ale plavčík okamžitě zvedl ruce nad hlavu v obraném gestu.
„Pluje k nám nějaká malinká kocábka. A na ní je člověk s bílou vlajkou.“
Dívka se zarazila: „A… aha…“
Položila klobouk na postel, vyhrabala z kované truhly nějaké oblečení a bez studu se před plavčíkem začala převlékat. Ten se na ni díval jako na ducha, jen slina mu tiše tekla z koutku úst.
„Co zíráš?“ zavrčela na něho kapitánka a kopla ho do holeně. Prošla kolem úpícího plavčíka jakoby nic, nevěnovala mu třebas jediný pohled.


Na palubu vkročila jako královna do svého zámku. Její muži toho chlapa už dávno vytáhli na palubu, už dávno ho obklopili ze všech stran. Kocábka už dávno odjela někam v dál, pro svou vlastní bezpečnost, daleko od Annaleeniny lodi „Night Butterfly“.
Pohrdavě se usmála: „Budu hádat, Španěl? Nebo snad nějaký zavšivený Francouz?“
„Ne,“ muž se ušklíbl a podíval se jí přímo do očí, „vyslali mě jako neutrální stranu.“
Annaleen se zarazila. Ty oči… ty oči nejsou normální. Z dálky to nebylo moc dobře vidět… ale rozhodně to nebyla běžná barva.
Na první pohled ale nedala znát ani trochu nervozity. Zatvářila se jako paní světa a zastrčila si pramen bronzově rezavých vlasů za ucho.
„A co ode mě chceš, ty… neutrální strano.“
„Zastavení útoků na francouzské a španělské lodě, nic víc.“
„Cože?“ Kapitánčina kamenná, pohrdavá tvář se až překvapivě rychle rozdrolila. Vyprskla smíchy, až se okolním pirátům orosila čela. „Mám zastavit útoky?! JÁ mám zastavit útoky?!“

Smích zmizel stejně, jako předtím ona kamenná tvář. Pusa se jí zkřivila do naštvané linky: „No to si ze mě snad děláš legraci, ne?! Já, úžasná Annaleen Startree, paní vln i moří, mám přestat útočit na ty rajčatomilné Španěly a žabožroutské Francouze?!“ Ušklíbla se: „Řekni mi jediný důvod, proč bych tě místo hození žralokům měla poslechnout?“
Muž mladé pirátce opětoval úšklebek: „Protože ty, celá oslněna moji úžasností, uposlechneš hned a bez váhání.“
„… hahaha, vážně vtipné, pane Neutrální Strano,“ zamračila se dívka a otočila se k odchodu. „Klidně si tu zůstaň, jestli chceš, ale v nejbližším přístavu tě vykopnu pěkně na pevninu, zemská kryso.“
„Ale jistě, madam. Jen doufám, že kuchař není Angličan,“ ušklíbl se muž, „nechci být otráven dřív, než to bude nutné.“

Otočila se zpátky a přešla blíž k neznámému muži: „Ty…“ Když teď jeho oči uviděla zblízka, čelo se orosilo tentokrát jí. „Ty… rudooká, bílá kryso.“ Sebrala poslední zbytky povýšenosti a odplivla si bokem.
Poté, co odkráčela jako nějaká bohyně na druhou stranu paluby, piráti muže probodli nedůvěřivým pohledem.
„… nechala tě žít.“
Muž se jen zazubil: „Asi neměla zrovna chuť na mozeček s cibulkou.“
„Ehem… to se to o ní ví až na pevnině?“
„Kraken Startree je světoznámá.“
„Ani se není čemu divit.“
„Ne, to není.“
Piráti si jeden po druhém podali s mužem ruku.
„Teď to tu budeš muset s námi i s ní vydržet, chlape,“ jeden z pirátů se na muže usmál, „možná by to ale bylo oboustranně lehčí, kdybys řekl svoje jméno.“
Muž pokrčil rameny: „Gilbert Schwertsmith. Jen obyčejná… ehm… pozemská krysa.“
„To… nezní moc španělsky. Ani francouzsky, když už jsme u toho.“
Gilbert se uchechtl: „Vždyť jsem říkal, že nejsem ani Španěl, ani Francouz.“
„A Brit asi taky nebudeš, co?“
„… ne, to rozhodně ne.“
Annaleen Startree, opřená o stěžeň, se ušklíbla: „…tak Gilbert, jo?“ Posunula si klobouk víc do čela a pomalu odkráčela do své kajuty: „Divné jméno, divný chlap.“


Plna pochybností se dívala na mapy, rozvěšené na zdech ve své kajutě. Celkově byla v podivném rozpoložení. „Proč vlastně nad žádostí toho chlapa… té rudooké pevninské krysy… vůbec přemýšlím, pro Boha?“ ucedila naštvaně a smetla plán cesty rukou ze stolu. Nechápala to. Vždyť tohle přece není možné! Tohle se Krakenovi Startree, tohle se slavné Annaleen – Paní moří, nestává!

„Neměla jsem ho nechat žít,“ roztrpčeně si povzdechla. Nedokázal ji utěšit ani pohled na šperky, ani na drahokamy. Dokonce ani na nové, hedvábné šaty s paličkovanými krajkami, ukradené… ehem, vypůjčené… od poslední obchodní španělské lodi, která jí zkřížila na mořských vlnách cestu.
„Co se to s tebou děje, Startree?“ Opřela se zády o dřevěné obložení kajuty.
„Ten muž přinesl žádost o mou kapitulaci.“ Povzdechla si: „Jako správný pirátský kapitán bych mu měla vykuchat střeva zaživa, nehty mu po jednom vytrhat. Měla bych mu vypálit oči, měla bych ho vykastrovat. Měla bych ho pomaličku, bolestivě mučit. A to už jen za to, že se odvážil vkročit na MOU loď, na MOU palubu.“ Rozechvělými prsty pohladila jílec dýky na svém opasku. Měla by ho zabít, za tu opovážlivost, za tu aroganci, se kterou se na ni díval. Měla by ho zabít, ale… ale chce ho zabít? Chce vidět jeho krev tryskat v proudech, chce vidět, jak jeho krev smáčí její milovanou loď? Opravdu to chce?

Ty oči… Ty rudé, prokleté oči… A ten arogantní pohled, jako by si byl na sto procent jistý, že ho zabít nemůže… Ten arogantní pohled, který ji chytil za tu černou, hlubokou díru, kterou má místo srdce.
„Proklínám tě, Gilberte Schwertsmithe. Proklínám tě.“


Ta noc byla krásná, čirá, plna hvězd. Na palubě nebylo ani živáčka… až na tu tajemnou, rudovlasou dívku, opírající se o kormidlo. Všechny piráty vyhnala do kajut, kormidelníka, i ty, kteří měli mít hlídku. Potřebovala být sama. Sama, jen v přítomnosti hvězd na obloze.
Hvězdy… její jediní přátelé. Někdy měla pocit, jako by ji hlídaly, jako by k ní promlouvaly.
Zoufale upřela svůj pohled na noční oblohu: „Hvězdy… řekněte, co mám dělat?“
„Co takhle naslouchat svému srdci?“
„…ztichni, kryso. Nemysli si, že o tobě nevím.“
Stíny se pohnuly. Za velkého ticha z nich vystoupil ten… ten chlap.

„Co tu chceš, kryso?“
„Znát tvé rozhodnutí.“
„…tse.“

Gilbert si sedl vedle Annaleen. „Proč jsi takováhle?“
„Jaká?“
„Taková… Jako bys ani nebyla dívka.“
„Takové řeči si, laskavě, nech pro sebe,“ odfrkla si pirátka a uraženě se podívala bokem.

„Prosím, Annaleen, aspoň o naší prosbě přemýšlej.“
Dívka se na něho nepřátelsky podívala: „To si snad děláš legraci, ne? Vážně si myslíš, že jen tak nechám toho všeho jen proto, JEN PROTO, že o to žádáš, ty Neutrální Strano?!“
Gibertovy rudé oči se smutně podívaly do těch jejích, zelenkavých: „Prosím, Annaleen.“
Štvalo ji to. Ano, opravdu ji to štvalo. Štvalo ji, že nad jeho slovy vůbec přemýšlí.
Její prsty jemně sevřely jílec dýky. Ruka jí vystřelila dřív, než vůbec stačila zamyslet se nad tím, co vlastně dělá. Krev, rudá stejně jako oči dotyčného muže, vytryskla na dřevěnou palubu. Zbarvila do červena vše, co jí stálo v cestě. Všechno, včetně Annaleeniny kůže. Kapky té karmínové, životodárné tekutiny jí ulpěly na tváři. Na tváři s vyděšeným, nevěřícným výrazem.
„Ty jsi vážně stvůra, víš o tom?“ ušklíbl se Gilbert.
Annaleen vystrašeně sledovala, jak se ten muž zvedá, jak si stoupá na nohy. Jak se mu krev samovolně vrací zpět do těla, jak se kůže kolem rány stahuje. Jak rána rychle, převelice rychle mizí.
„Co jsi zač…?“ Kolena se jí třepala, ruce se jí třásly. Ten muž… ten muž nemůže být člověk. To prostě nejde!!!
„Jenom obyčejná, pozemská krysa, Gilbert Schwertsmith, pamatuješ, kapitáne Startree?“
Pokud Annaleen někdy aspoň na chvilku zauvažovala o přijmutí Gilbertova návrhu, teď veškeré úvahy hodila přes palubu. Vyskočila na nohy, jako by ji do zadnice žahla medúza.
„Jsi monstrum!!! Kreatura!!! Uměle vytvořený člověk, vytvořený pro to, aby zničil úžasnou Annaleen Startree!!!“ Vystrašeně na něho ukazovala napřaženým, třesoucím se prstem. Tělo měla jako ze sulcu.
„Uměle vytvořený nejsem, ale to ostatní nepopírám.“ Gilbert si jen otřepal neviditelná smítka z kabátu. Všechna krev byla pryč, zůstaly jen ty malé kapky na obličeji Annaleen.
Když pirátka nic neříkala a dál jen vyděšeně zírala, odkašlal si.
„Mám rozkazy tě zabít, pokud návrh nepřijmeš.“
Annaleen polkla. Její sebedůvěra, její arogance, její víra ve vlastní síly, se vytratila jako pára nad hrncem. Už tu nestála ona slavná, sadistická, pirátská kapitánka Kraken Startree. Teď tu hvězdy svítily na Annaleen, malou holku hrající si na pirátku. Její klobouk, bez kterého prakticky nevycházela z kajuty, na ní najednou vypadal zbytečně velký. Její oči, jindy tak jedovatě zelené, teď byly jako oči vyplašené laně.

„Zabít… mě?“ Už ani nemrkala. Jen se dívala na toho podivného, rudookého chlapa. Teď už si nebyla tak jistá svou úžasností. Teď už si nebyla jista ničím, protože věděla, že tohoto chlapa zabít rozhodně nebude jen tak lehké.
„Řekni, Annaleen Startree, vzdáš se pirátství?“ Gilbertův výraz byl vážný, vážnější, než kdy předtím, „Francie i Španělsko ti za to nabízí šlechtické tituly, ohromné bohatství, honosná sídla.“
„Šlechtický titul jsem zdědila po otci, budiž mu země lehká.“ Annaleen pevně semkla rty. Bohatství, sídla – to všechno už má. Víc majetku nepotřebuje.
„Nestojím o majetek, nestojím o tituly. Nemůžeš mě přinutit se vzdát své lodi!“ Konečně sebrala zpět ztracenou důvěru v sama sebe. „Nevzdám se pirátství, je to můj život!“
Zuřivě se na něj podívala: „Zabij mě, pokud to dokážeš! Zabij mě!“ Plna naštvání rozpřáhla ruce, vystavila své tělo jakémukoliv vnějšímu vlivu. „Tak mě zabij! Měj navždy černé svědomí, kvůli tomu, že jsi zabil nevinnou dívku!“

„… Nevinnou dívku?“ Gilbert se ušklíbl. Vzal ze zábradlí u kormidla pochodeň a hodil ji Annaleen k nohám. „Spíš odpornou, špinavou děvku.“
Skočil do moře dřív, než se oheň stačil rozšířit dál po palubě. Plaval, s lodí v plamenech za zády. Hvězdy mu zářily nad hlavou jemným, stříbřitým jasem. Bylo mu jedno, jak moc daleko pevnina je. Věděl, že se neutopí, že mu energie nedojde. Vždyť přece jeho země zatím stále žije.
V hlavě mu stále zněla ta věta, kterou Annaleen pronesla s tak sebevědomým odhodláním, až to nebylo k situaci příhodné.
„Černé svědomí?“ vyprskl z pusy vodu, která se mu tam nahrnula najednou zesíleným proudem. Uvědomoval si, že ta holka trefila do černého.


„Gilberte Schwertsmithe.“
Zarazil se. Ten hlas… Zvedl hlavu, aby se mohl podívat do očí té přízračné, průhledné ženy. Když si uvědomil, co právě asi spáchal, jako by se v něm krve nedořezalo.
„To snad ne. Už zase?“
„Ano, zase. Kolikáté Laiyno převtělení to bylo? Počítáš to vůbec?“
Ne, nepočítal to. Všechny Laiy mu splývaly do jedné, stejně, jako jeho prožité roky.
„Začínám s tebou ztrácet trpělivost, Ocejchovaný.“ Žena si povzdechla a přísně se na něj podívala.
Nakonec splynula s vodou. Nechala tam Gilberta se dál propadat do temných, neprostupných, slaných mořských proudů, s myšlenkami zdrcenými a sebeobviňujícími.