Andor.cz - Dračí doupě online

Tři trpaslíci

,,Tak už nás nenapínej Ragnolfe! Co jste dělali poté?“
Ragnolf, mohutný trpaslík, se napil své medoviny a zahleděl se do plamenů.
,,Neměli jsme v šachtě šanci, tak jsme...“

...vběhli do Skladu. Zde se setkávaly všechny šachty a měnily se v Hlavní cestu, která vedla až do Mar'Awru. Zabouchli jsme za sebou a zastrčili závoru. Garnich a já jsme běželi k dalším dveřím a zamykali je. Skřeti se blížili odevšud. Hlavní cesta, naše jediná naděje, byla zablokovaná sesuvem.
Všichni si nešťastně sedli a Garnich začal obvazovat rány Rolfovi, který byl těžce zraněn od skřetích šípů. Nyní nás bylo pět. Já, Garnich, Dornak, Arwyk a Rolf. Dva z nás, Arwyk a Rolf, však byli zraněni a s Rolfem to vypadalo velmi špatně. Slyšeli jsme, jak na dveře buší skřeti. Všichni mí kamarádi se otočili ke mně s otázkou na rtech...
,,Co teď?“ Byl jsem pánem situace. Koneckonců já byl Šachtmistr.
Podíval jsem se na ně a vytáhl sekeru.
,,Připravíme past.“
Dvě velké dvoubřité sekery se začaly zarážet do tvrdých důlních trámů. Po několika minutách jsme byli hotovi.
,,Nezapomeňte! Ve třetí šachtě je tenká zeď, kterou se můžete probourat.“ Loučil jsem se.
Arwyk a Dornak nesoucí Rolfa jen přikývli a rozeběhli se.
,,Sbohem a při Gorlagových vousech, pobijte je!“ Zakřičel ještě Dornak, než se ztratili v sítích trpasličích chodeb.
Potěžkal jsem sekeru.
,,Tak to rozjedem!“
Garnich rozrazil závoru a uskočil. Ze šachty se začali hrnout skřeti.
To už jsem měl roh u pusy a dolem se rozléhalo dunění. Poškozené sloupy se začaly řítit. Desítky skřetů byly uvězněny nebo zabity. S těmi několika, kteří přežili, jsem si já a Garnich hravě poradili. Nakonec jsme se vydali po stopách svých druhů. Po třech hodinách jsme narazili na Hlavní cestu a na ní nosítka s Rolfem. A tak jsem zapečetil Třináctou šachtu a uzavřel přepadové cesty skřetů!

Ragnolf se znovu napil a oba jeho druzi zajásali. Teď však promluvil Gyrwan.
,,Jak víte, přátelé, já jsem Tavič. Nehnu se od pecí a moc toho nezažiju. Ale i já jsem si u svých přátel získal pověst hrdiny! To víte. Stál jsem u pecí a všude byl klid. Uslyšeli jsme nějaký zvuk a...“

,,Marnwyre, Orgalne a Darniku! Jděte to zkontrolovat.“
Tři mí pomocníci se vydali na průzkum. Vrátil jsem se k práci, když jsem to uslyšel znovu. Takové jakoby chrčení. A dunění. Darknak, můj čtvrtý učedník se rozběhl pro hlídku. Nechápal jsem, proč tak panikaří, ale sám jsem cítil jakýsi neklid. Všude bylo ticho. Uběhla minuta, tři, deset, dvacet a nikdo se nevracel. Odložil jsem kleště a v té chvíli mi zemětřas podtrhl nohy. Když jsem se vzpamatoval, tak jsem našel původ toho chrčivého zvuku. Díval jsem se na tělo Blátismrtě! Důlního Červa! Prokletí Šachet! A ta zrůda se ke mně blížila. Na nic jsem nečekal, popadl sekeru a začal máchat kolem sebe, abych usekal chapadla, kterými mě chtěl dostat. To na tu zrůdu nestačilo. Zarazil jsem do hnusného bledého masa sekeru a sáhl po kleštích. Blátismrť je možná zrůda, co pobije rotu válečníků, ale jak víte, nikdo se nevyrovná Taviči s kleštěmi! Napřáhl jsem se a zarazil kleště do masa. Když jsem stiskl, zrůda pekelně zařvala a začala mi obmotávat nohy. Já na ni nedbal a prudce jsem švihl rukama. Kus masa té zrůdy jsem vyrval z toho odporného bílo-růžového těla. Začal jsem sebou škubat a pošlapával jsem chapadla. Pak jsem znovu uchopil zakrvácené kleště. Chytl jsem jedno z nejtlustších chapadel a vrazil ho pomocí kleští rovnou do pece! Držel jsem ho tam, dokud mnou ta potvora nemrskla o zem. Nohama jsem přiskřípl to chapadlo v peci, zvedl jsem se a utíkal jsem co mi síly stačily ke zbraním. Popadl jsem jeden z luků a toulec. Utrhl jsem kus své tuniky a obmotal jím šíp. Musel jsem pracovat rychle, protože zrůda se už osvobozovala. Namočil jsem to do korbele nejsilnějšího piva a zapálil. Šíp chytl modrým plamenem a já ho střelil té potvoře rovnou do oka! Zrůda se začala svíjet, ale já nepřestával a střílel jsem šípy, které měnily Blátosmrtě v cedník. Potvora ochabla, já se svalil na kámen a zapil to dobrodružství korbelem piva. Když přiběhla stráž, už jsem chrápal. Po levici luk, na zádech šípy, po pravici pivo a přede mnou mrtvá zrůda.

,,Řeknu vám, že na tenhle tavičskej boj nikdy nezapomenu.“ Gyrwan pokýval hlavou.
,,Tak za tuhle příhodu před tebou smekám. Ale nemáš na to, co se stalo mně!“ Vykřikl Dürma
,,Jsem sekerník a můj úkol je čistit šachty od skřetů bojem a taky tohle není příhoda o boji, ale o tajemnu, které obklopuje naše doly. Byl jsem poslán do temných kobek na patnáctém podlaží. Dorazil jsem a...“

Všude tam byly pavučiny a zchátralá zařízení. Ničeho se nemusíš bát, říkal jsem si v duchu, ale ten pocit, který říkal: Tady něco nehraje! Mou odvahu nahlodával. Opřel jsem se o zeď a hlídal vchod, jak mi Šachtmistři řekli. Po pár minutách jsem zaslechl nějaký šelest. Měl jsem nervy napnuté k prasknutí, tak jsem vyskočil a začal se otáček kolem sebe. Šelest se měnil v šepot.
Umřeš zde, trpaslíku... nikdo tě nenajde... poslali tě na smrt... dveře se mohou zaseknout... chodba se může zřítit... už nikdy nepozvedneš svou sekeru... trpaslíku... zemřeš pomalou smrtí...
Myslí se mi honily představy, točila se mi hlava. Zatřásl jsem sebou a sáhl po medovině. Jen co jsem ucítil její lahodnou chuť, hlasy zmizely. Podíval jsem se na dveře. Vše... se... zdálo tak pomalé... tak vzdálené. Udělal jsem krok ke dveřím. Bylo to jako brodit se medem.
To... lik... jsem... to... ho... snad... ne... vy... pil...
I myšlenky se zpomalily. Hlemýždí rychlostí jsem znovu sáhl po medovině. Zvedal jsem měch, cítil jsem tu vůni. Měch se však ztratil, vše zmizelo. Stál jsem v temnotě. Kolem mne tváře mrtvých, obviňující, kárající. Neviděl jsem měch ani svou ruku, ale nacvičený pohybem jsem přiložil měch k puse a napil se. Medovina se začala rozlévat jako řeka celým mým tělem, popadl jsem sekeru a začal si prosekávat cestu skrz ty tváře ke dveřím. Poslední tvář mě zarazila. Moje tvář stála mezi dveřmi a mnou. Popadl jsem měch s medovinou a...

,,Co to bylo?“ Zeptal se Gyrwan.
,,Nepřerušuj!“ Napomenul ho Ragnolf.
,,Ne! Slyším skřety!“
Všichni tři trpaslíci se postavili. Kvůli příběhům se nechali obklíčit třicítkou skřetů! Vzali si příklad z Dürnovy příhody a vyklopili do sebe svoje černé pivo.
,,Jár jar! Za Gorlagovy vousy a sekeru!“

Al'tamír a jeho družina elfů prohlížela les. Brzy začnou zimní slavnosti a všichni elfové opustí lesy, aby uctili klid přírody. Nejdřív ale chtěl Al'tamír zkontrolovat se svou družinou celý les. Všichni elfové cítili pach krve. Šli po něm už celé odpoledne. Nyní stopa sílila. Všichni došli na malou mýtinu. Uprostřed hromady mrtvých skřetů leželi tři trpaslíci. Žádný se nehýbal. U nich pohozené sekery a zbraně. Elfové ztichli. Možná nemají rádi trpaslíky, ale každý mrtvý je ztráta pro přírodu. Al'tamír se sklonil k prvnímu z nich, mohutnému sekerníkovi. Elfové se rozpačitě a lítostivě podívali na svého vůdce. Ticho prořízl Al'tamírův zvonivý smích. Elfové znepokojeně zvedli hlavy.
,,Pryč s tím smutkem, bratři!“ vykřikl Al'tamír.
,,Jsou opilí, jak jejich zákon káže!“