Andor.cz - Dračí doupě online

Jednoho slunečného dne vylezl trpaslík Raegor ze svého drobného domku v lesíku a přemýšlel, jak by mohl strávit celý ten krásný den jinak, než sezením doma u prázdného krbu, čtením již několikrát dočtené knihy a popíjením šálku horkého čaje, který by tak maximálně mohl způsobit trpaslíkovi přehřátí. Nakonec se rozhodl, že nejlépe strávený čas si užije, když bude prodávat po domácku vyrobené předměty.
Sbalil vše, co se dalo, do zeleně zdobeného pytle, zabouchl dveře u chalupy a kamenitou cestičkou se vydal přímo do města na všude známý Räkkský trh.
Raegor měl dnes úspěšný den - prodal toho víc než dost a s plnou kapsou zlat'áků se opět vydal na cestu domů. Trpaslík ani nebyl moc znavený, ono to celé šlo vlastně takřka samo.
Pozitivní myšlenky se mu jako lusknutím prstu ztratily ve chvíli, kdy v dáli zahlédl svou chaloupku, jak propadá síle žhavých plamenů, jež obléhaly dřevěné zdi a slaměnou stříšku. S bušícím srdcem upustil Raegor pytel s neprodaným zbožím a rozeběhl se domku vstříc, aby zjistil, co se stalo. Spatřil dvojici lidských vojáků držících v ruce čerstvě zapálenou louč. V jejich očích byla vidět zloba a radost z "dobře" vykonané práce. Na tváři se jim objevil škodolibý úsměv, který dával jasně najevo, že utrpení bezmocných obyvatelů Tor'monu jim dělá víc než dobře.
"Lidé..." vydechl v záchvatu vzteku Raegor, napřáhl svou chlupatou pěst a vší silou udeřil jednoho ze žhářů do zad. Vojákovo silné brnění však úder zmírnilo a jemu to spíše připadalo, jako by ho někdo přátelsky poplácal po rameni. Překvapeně se otočil, a když spatřil drobného, zuřícího človíčka, popadl ho nezastavitelný záchvat smíchu. "Člověče," vyprskl jeden na toho druhého, "co tohle po nás chce?"
Trpaslík, který už doopravdy nevydržel výsměch té lidské havěti, padl v slzách na kolena a začal plakat. Plakal úpěnlivě, dlouho a bez zastavení. Snad by si mohl i myslet, že ho bude lidem líto, ale omyl. Smáli se více, pošklebovali se a měli stále větší a větší radost z jeho smutku.
Nakonec se ale jen otočili a rychlými kroky odešli pryč. Raegor stále ještě chvíli slyšel jemu odporný smích, jenž se s odcházejícími vzdaloval, až nakonec bylo slyšet jen praskání plamenů, které pomalu ale jistě pokládaly jeho jediný domov k zemi.