Andor.cz - Dračí doupě online

„Odcházíš?“

Její hlas zazněl do tmy trochu nervózněji, než doufala. Seděla v obývacím pokoji za tlumené záře svíček, před sebou perfektně vyskládaný čajový servis, ve vázičce několik růží a vedle sebe zavřenou knihu. Možná tak seděla už několik hodin, jako každý den. Doufal, že když opustí svůj pokoj dostatečně tiše, nevšimne si ho, ale jako obvykle se mýlil.

„Ano... Mami.“

Kontroloval se, nezněl ani netrpělivě, ani podrážděně. Ale nevěděl, jak dlouho mu to vydrží. Chvíli bylo ticho, jako kdyby nevěděla, co má odpovědět.
Ve skutečnosti ale dobře věděl, že zvažuje, jestli ho vůbec pustí ven.

„Prosím, ovládej se. Nechoď k řece. Zakryl sis značku?“

„Jo,“ odvětil, skopnul napolo nazuté černé plátěnky a natáhl se na poličku v koupelně pro několik černých gumiček. Při tom letmo zachytil svůj odraz v zrcadle. Dívaly se na něj tiché modré oči plné zvláštní melancholie, zasazené v obličeji s výraznými lícními kostmi orámovaném dlouhými sestřihanými rezavými vlasy. Stáhl si je gumičkou do volného ohonu a podmračeně se na sebe zadíval. Pak se vrátil do předsíně, znovu se obul, přehodil přes sebe černý kabát a vyšel ze dveří.
„Dej na sebe pozor,“ ozvalo se z pokoje.
Dělal, že ji neslyšel.



Když se opřel o zábradlí u řeky, naprosto automaticky se uvolnil. Byla to přirozená reakce. Vnímal její pomalé plynutí a majestátní klid, splýval s ní, pomaleji dýchal a třídil si myšlenky.
Zanedlouho se rozsvítila lampa. Ušklíbl se.


Williamovi bylo dvacet dva let a mnoho věcí na něm bylo velmi zvláštních. Chodil oblečený výhradně v černé a byl velmi tichou osobou. V sedmnácti se odstěhoval od svých velmi slušně zaopatřených rodičů do bytu v úplně jiné části Londýna, přestože jeho matka ho velmi často navštěvovala.
To, co ho činilo tak izolovaným od okolního světa, bylo zároveň to, co ho všude obklopovalo. Elektrická energie. Jeho rodina konkrétně vlastnila obrovskou prosperující společnost vlastnící několik elektráren.
To, co Will věděl, věděli jen zasvěcení a děti, kterým se to ovšem později vymlátilo z hlavy pečlivě vybranými logickými vědomostmi ve škole. Will totiž věděl, že elektrická energie je magie.

Čarodějové se toulali po světě od pradávna. Každý z nich byl schopen ovládat jeden ze čtyř základních živlů nebo jeden speciální – čistou energii, které dnes zpravidla říkáme elektrická. Čarodějové přírodních živlů byli častí a dobře se uživili, zato vládcům energie se příliš nedařilo. Pro jejich schopnost na zemi dlouho nebylo využití, lidé ji neznali a protože ji narozdíl od ostatních neviděli kolem sebe, předpokládali, že neexistuje a její náhodné vstupy do jejich života považovali za temné čáry nebo zásahy od Boha.
Jak šel čas, kouzelníci byli z lidské společnosti vytlačeni, jejich schopnosti byly označeny za pohádkové a přežívaly jen v báchorkách a legendách. V tom lepším případě. V tom horším byli prohlášeni za kacíře a upáleni nebo umučeni. Tenkrát pochopitelně počet čarodějů rapidně klesl a přeživší pomalu vymírali v ústraní.
Moderní doba ovšem přinesla jeden zlomový zvrat. Objev „elektřiny“.

Prostě vzali mýtus a zabalili ho do logiky, takže se stal nezvratnou pravdou.

Od toho zlomového okamžiku se začali čarodějové energie množit jako krysy. Žárovky, pece, elektrické ploty, zásuvky, toustovače, stroje, vytápění... Počítače, radary... Všechno a všechno je ovládáno magií. Pokud se běžného člověka zeptáte na elektřinu, možná vám vysvětlí něco s elektrárnami a atomovou energií. Jenže nikdo nikdy vám přesně nepoví, odkud se to bere. A pokud poví, tak je to pečlivě zkontrolovaná a schválená verze prověřená samotnými čaroději. Pochopitelně, do specializovaných oborů se nabírají jen mladí kouzelníci. Ostatnímu minimu uchazečů je řečeno, že jejich znalosti bohužel nejsou pro studium dostačující.
Zatímco se tedy mágové energie mají jako prasata v žitě, ostatní živly ostrouhaly. Jejich následovníků zbylo zatraceně málo. Na celém světě čítají jen několik tisíc. Jeden živel na tom zůstal ještě hůře než ostatní, a to voda. Nikdo si nepamatoval, proč zrovna ona, ale už celé roky se narodilo jen několik vodních mágů.
Zemním, ohnivým a vzdušným kouzelníkům se ovšem také nežilo nejlíp. Pokud jste se narodili se značkou na pravém zápěstí, měli jste jen dvě možnosti. Buď žít dál v normální společnosti, potlačovat a nerozvíjet svoje schopnosti a vést nudný lidský život, nebo se odstřihnout od svojí rodiny, stáhnout se do ústraní s trochou štěstí k sobě podobným, trénovat, rozvíjet se, studovat a vylepšovat svoje nadání.
Mladí čarodějové čtyř přírodních živlů se kdysi dávno rozčleňovali do týmů, aby pochopili svoje schopnosti a dokázali je správně rozvíjet s ohledem na ostatní a harmonii v přírodě.

To všechno William věděl. Četl to. Učil se to. Ale fakt, že se narodil v rodině čarodějů energie, nebyl zdaleka jeho největší problém.

William byl totiž čaroděj vody. Jeden ze dvou v Británii a jeden z deseti na celém světě. Jeho matka nemohla uvěřit tomu, že se narodil právě jí. V jedné rodině se téměř vždy dědilo to samé magické nadání, pokud se vůbec dědilo – mohlo časem prořídnout nebo z nějaké rodiny vymizet úplně. Pokud se narodilo dítě rodičům, z nichž každý ovládal jiný živel (což se ovšem nestávalo moc často, protože rozdílné živly se... Ne přímo odpuzovaly, ale rozhodně ne přitahovaly), vždy zdědil nadání po matce.
Proto byla Williamova matka na svého prostředního syna fixovaná mnohem víc než na kteréhokoli z jeho sourozenců. Od mala byla stále s ním, starala se o jeho výchovu a stále dokola mu kladla na srdce, aby se nikdy neprozradil. Přes její úpornou snahu, Williamova síla rostla ze dne na den. Naštěstí jeden z hlavních poznávacích znaků čarodějů vody byl stoický klid. Na druhou stranu to ovšem znamenalo, že když jste je proti sobě poštvali a podařilo se vám je vyvést z míry, mohli jste počítat s tou nejhorší odplatou.

Veškeré Willovo studium magie bylo od čtyř let teoretické. Alespoň to si myslela jeho matka. Pravdou bylo, že kdykoli si pro sebe našel volnou chvilku a jakýkoli prázdný kout – opuštěné skladiště, kanál, cokoli – trénoval.
Nikdy v životě se nesetkal s čarodějem jiného živlu. Svoji rodinu ovládající energii nepočítal mezi čaroděje. Vlastně je nepočítal ani jako rodinu. Ačkoli by si to nikdy nepřiznal, tři ostatní živly a trénink v týmu mu chyběl teď jako ještě nikdy předtím.


Na Londýn se snesla noc spojená s mlžným oparem. Matně vnímal, že se o zábradlí vedle něj někdo opřel. Zašátral v kapse, nahmatal krabičku cigaret a jednu vytáhl. Vzápětí si uvědomil, že doma nechal zapalovač.
Pootočil hlavu a prohlédl si osobu vedle něj. Byl to kluk jen o něco málo mladší než on, s polodlouhými černými vlasy sestříhanými dost zajímavým způsobem, který Will nedokázal dost dobře popsat. Výrazná na něm byla ofina, zastřižená našikmo a nabarvená na červeno-oranžovo-bílou. Měl na sobě jen černé tílko, plátěné kalhoty a vysoké černé martensky. Nevypadal, že by se ho chlad kolem nějak týkal.

„Nemáš oheň?“ zeptal se William tiše a dál zíral dolů do řeky.
„Mám,“ odvětil mladík po chvilce, jako kdyby si až po několika minutách uvědomil, že na něj někdo mluvil. Natáhl k zrzkovi dva zapálené prsty a připálil mu. Will vydechl kouř a zadíval se před sebe do mlhy.

Uplynula minuta.

A pak jim oběma naráz došlo, co se vlastně stalo.

„Do p****e,“ ulevil si černovlasý a máchnutím ruky poslal na zrzka ohnivou stěnu. Ten ji naprosto automaticky zastavil menší vlnou, která útok jeho protivníka zastavila stejně snadno jako nasliněný prst žhavou hlavičku sirky a pokračovala dál, dokud překvapeného mladíka nezlila od hlavy až k patě.

Chvíli bylo ticho.

„Ty. Ty ovládáš vodu,“ dostal ze sebe zmáchaný čaroděj šokovaně a dál na Williama zíral.
„Jo. Zjevně,“ opáčil nejistě Will a podezřívavě si černovlasého prohlížel. „A ty oheň.“ I tak to bylo víc mezilidského kontaktu než obvykle podnikl za celý týden.
Šokovaný výraz na tváři ohniváka vystřídal grimasa čistého nadšení. „Ale... To je... Můžeš k nám... Budeme kompletní...“ breptal si pro sebe a prohlížel si Willa jako obzvlášť velký vánoční dárek.
„K vám?“ zopakoval zrzek opatrně.
„K nám! Do našeho týmu! S tebou se definitivně budeme moct zúčastnit Arény a vsadím fénixe na to, že i vyhrajeme!“
„Uhm... Fajn... Ehm... Jak se vlastně jmenuješ?“
„Kael. Jenom Kael,“ opáčil černovlasý, zářivě se usmál a podal Willovi ruku.
„William,“ řekl na to čaroděj vody a ruku mu krátce stiskl. Teprve teď si všiml, že ta zvláštně nabarvená ohnivákova ofina připomíná plamen.
„No a teď pojď, vezmu tě k nám do štábu, musíš poznat ostatní a všechno se dozvědět! Nemáš nic důležitějšího na práci, že ne?“
William naposledy vydechl kouř, zamáčkl cigaretu o vlhký kov zábradlí a pousmál se. „Ne.“
„Výborně, v tom případě buď tak laskav a následuj mě!“
„Fajn,“ opáčil Will prostě. „A... Proč jsi na mě vlastně zaútočil?“ zeptal se po chvíli váhání.
„Likvidace svědků,“ zazubil se Kael, otočil se a zmizel v mlze.

William chvíli počkal a pak se vydal za ním. Nepotřeboval ho vidět, vlhká mlha ho vedla za jemnou spálenou vůní ohnivé energie, jako kdyby mu červeně značila cestu. Nevěděl, co bude dál, ale měl pocit, že jeho život se celkově může už jen zlepšit.

Po několika minutách zavřel oči. Nechával se vést poslepu a postupně odfiltrovával ze své mysli i všechny rušivé okolní zvuky, dokud nekráčel sám, v naprosté tmě a tichu.

„Nemůžeš mi ji vzít! Je poslední, nesmí se jí nic stát!“ zoufalý křik nějaké ženy se rozléhal od kamenných stěn.
„Je to sice tvoje dcera, ale nepatří ti.“
„Prosím!“ zalykala se slzami a bezmocně se cukala v sevření dvou strážců. Naproti ní stál vysoký muž, tvář odvrácenou opačným směrem. V náručí držel malý plakající uzlíček.
„Neslyšela jsi mě? Už se tě netýká, co se s ní bude dít teď.“
Žena se zhroutila k zemi. Strážci ji nezachytili, místo toho od ní od krok odstoupili a jeden z nich vytáhl dýku s čepelí, která vypadala jako stříbrná, až na slabé světélkování.
Muž přešel ke schodům vedoucím vzhůru a žena vzhlédla. Byla vlastně docela mladá.
V očích se jí objevil záblesk pochopení. „Jestli jí ublížíš, stihne tě věčné zatracení. A já na něj osobně dohlédnu,“ pronesla tiše.
Muž neodpověděl. Pak na tázavý pohled strážce s dýkou kývl hlavou a vyšel z místnosti.
Ozvalo se tiché zasvištění a potom zvuk těla, které se skácelo na zem. Tmavě rudá krev se rozběhla uličkami v kamenné podlaze...

„Vnímáš mě?“
Will zatřepal hlavou a zaostřil na Kaela, který si ho se zájmem prohlížel.
„Promiň, co?“
„Už jsme tady,“ opáčil ohnivák pobaveně a ukázal na pěkný domek se zahradou, před jehož brankou stáli.
„Nevypadá to špatně,“ zhodnotil William a pak si lépe prohlédl vrátka. „Zdá se mi to, nebo nemají zámek?“
„Žil jsi v zámku ze skla, nebo co?“ rozesmál se Kael, zamumlal nějaké slovo a dotkl se branky v místě, kde byl z kovu vyvedený plamen. „Takhle se to dělá u nás.“
Pokračovali cestičkou lemovanou růžovými keři a zastavili se před vchodovými dveřmi, taktéž bez zámku či kliky.
„A co tady?“ zeptal se opatrně William a prohlížel si dveře.
„Technika,“ pokrčil rameny Kael a bleskově vyťukal na stříbrné destičce vedle vrátek číselný kód.
„Dobrý den, vítá vá-“ ozval se úřední ženský hlas, který Kael okamžitě přerušil s nekompromisním: „Drž hubu.“
„Přístup do budovy vám byl odepřen.“
„Ale sakra!“ Kael si otráveně povzdechl, pak se opřel o vrata a spustil.
„Slíbili jsme Pánu, že nebudeme vlky, kteří rozkrádají jeho stáda, ale pastýři shánějící ztracené ovečky na správnou cestu. Zemřeli jsme mnohokrát, ale to nám nezabránilo otevřít oči a vidět. Viděli jsme světlušku, která shořela v poledním žáru a nekřtěné dítě, které zemřelo v prvním roce života. Slíbili jsme a slib plníme ve jménu Ducha Svatého. Bůh z Boha, Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s otcem, skrze něho všechno je stvořeno.“
„Děkuji. Přidejte prosím své osobní informace.“
„Jsem ten, který shořel a přesto zůstal naživu. Víra mě srazila k zemi, ale fénix seslaný anděly mi ukázal správnou cestu. Nejsem beze strachu, ale spálil jsem svou pýchu a pochopil, že cíl je silnější než strach.“
„Děkuji. Co nenávidíte?“
„Nepřátele mých přátel.“
„Děkuji. Co nenávidí ta, která sklonila svou mysl k zemi?“
„Pocit, že nestačí na svůj život.“
„Děkuji. Co nenávidí ten, jenž zkrotil vítr?“
„Arašídy.“
„Děkuji. Přeji hezký den.“
Dveře se otevřely a Kael pozval Willa dovnitř s lehkou úklonou.
„Arašídy? Vážně?“ otočil se na něj zrzek nevěřícně a šokovaně se ohlédl po šedivé destičce.
„Je na ně alergický,“ pokrčil rameny černovlásek a zavřel dveře.
Ocitli se v pěkně zařízené předsíni, dobře udržované. Will cítil, že jsou v domě přítomní ještě dva další čarodějové, ale nedokázal určit jejich schopnosti. Nemusel se ovšem dlouho namáhat, protože jeden z nich se vzápětí objevil ve dveřích do kuchyně. Byl to plavovlasý mladíček světlých béžových očí a romantického vzezření anděla, který se náhodou dostal na zem a někde zapomněl křídla. Působil křehce, něžně a pateticky, nicméně tento dojem setrvával jen do okamžiku, než promluvil. „Koho jsi to sem do prdele zase přitáhl?“ otázal se znuděně a oblízl vařečku, kterou něco míchal v keramické míse.
„Zapoj pro jednou mozek a zkus si to odvodit,“ odtušil Kael. „Právě pro tebe by to mělo být nejjednodušší.“
„Nechce se mi... Hm... COŽE?! VODA?! VODA?! VODAAA!!!“ zařval z ničeho nic, blaženě se rozesmál a vyřítil se k Willovi. Ten se poněkud nejistě nechal obejmout, ale necítil se schopen odpovídat bloňdákovi na stovku otázek, kterou na něj vychrlil. „Verneal, mimochodem,“ zazubil se na něj čaroděj vzduchu a v místnosti se znatelně oteplilo.
Na schodech do prvního patra se objevila drobná hnědovlasá dívka a dívala se na celou scénu s podivně prázdným výrazem. Když si jí William všiml, jemně se usmála a špitla: „Vítám tě.“
„Sil, copak to nechápeš?“ vrhl se k ní Verneal a začal s ní nadšeně cloumat. „On je čaroděj vody! Máme kompletní tým!“
„Chápu,“ protestovala chabě a trochu se zapotácela. „Cítím to,“ dodala potom tiše. Sešla ze schodů a vydala se k Williamovi. Pohybovala se v prostoru zvláštním způsobem někoho, kdo ví, kde má co být, ale není si jistý, zda to tam skutečně bude. Zastavila se těsně před čarodějem vody a vypadala, že ho zkoumá, přestože se dívala stále před sebe. „Jsem Sila, Sila Darg, ale můžeš mi říkat prostě Sil,“ řekla po chvilce. „Těší mě, Wille.“
„Jak víš...?“ zeptal se zaraženě a Sil se znovu jemně usmála.
„Cítím to. Ovládám zemi, jak už ti asi došlo.“
William si všiml, že se na Sil Kael i Verneal dívají se zvláštním ochranitelským výrazem.
„Bez ní bych byla ztracená,“ dodala ještě, jako by si nebyla jistá vzniklým tichem. Na potvrzení jejích slov se k ní Verneal přiblížil a zdvihl ji do náruče. Tvář se jí zkřivila nejistým strachem, i přesto, že jí ze široce otevřených očí nezmizel zasněný výraz. Rukama zahrabala naprázdno ve vzduchu a pak zakňučela: „Verne, dolů... Prosím!“
Verneal ji opatrně postavil na zem. Bylo vidět, jak se při kontaktu se zemí uklidnila.

A William pochopil. Sil byla slepá.