„Stín černé orlice“ (1. slezská válka)

Krev. To ji ta krev bude stále pronásledovat? Stále ji bude vídávat ve snách, jako temnou předzvěst nadcházejících událostí?
Bála se. Bála se a měla čeho i koho. Slýchávala to kolem sebe dennodenně: „Něco se stane. Něco se určitě, určitě stane.“
Měli pravdu, něco se opravdu stane. To věděla v prvním okamžiku, kdy zahlédla tu děsivou standartu. To věděla v prvním okamžiku, kdy uviděla tu bílou vlajku s orlicí černou, jako ta nejtemnější noc.
„Jaká to ironie…“ prolétlo jí hlavou v okamžik, kdy ji ti vojáci našli, schovanou pod maliním: „Na nevinném, bílém pozadí taková ponurá obluda.“

„Pánové, jen se podívejte na náš nejnovější úlovek!“
Dívka zvedla oči. Ty chtivé pohledy ji propalovaly jako šelmy svou kořist.
„Neblázněte, jestli se o tom dozví Starý Fritz, nebo, ještě hůř, On, tak budeme mít problémy. A to takové, že pořádné.“
Ostatní si ale toho jediného rozumného nevšímali. Pomalu, jako hyeny, se přibližovali k dívce.

„N… nechte mě jít!“
Vyděšeně si zakryla oči...
„Co se to tady děje?!“
Dívka si roztřeseně sejmula dlaně z očí. Vděčně se usmála na svého zachránce… a strnula.
První slovo, které ji napadlo při pohledu na něho, bylo: Obluda. Obluda, monstrum, kreatura.
Muž se na ni podíval „Neudělali ti něco?“
Dívčin výraz byl ztvrdlý v oné smíšenině děsu a úžasu. Muž se ušklíbl „Děsím tě?“ obešel ji a naklonil se blíž k ní, „děsí tě mé oči?“
„Ty… jsi ďábel?“
„Ne… jsem jen ocejchovaný.“ Mužovu tvář stále zdobil úšklebek. Ale byl to smutný úšklebek. Úšklebek lva, kterému sebrali hřívu. Úšklebek lva, kterému sebrali korunu a poslali ho do vyhnanství.
Dívka se to radši ani nesnažila pochopit. Spíš se snažila zastavit ten neustálý proud myšlenek, který jí proudil hlavou. V tom proudě, který se strhl jako lavina, se stále a stále objevovaly její nejtemnější noční můry, které ji děsily noc co noc. Můry o krvi, ohni a karmínových očích. Karmínových očí, přesně takových, jako má tenhle chlap.

Chtěla utéct. Chtěla se rozeběhnout pryč, pryč. Pryč od té kreatury. Chtěla domů… Ale něco ji drželo. Něco tak pevného, že se to pouhou myšlenkou přetrhnout nedalo.
„Co jsi zač…?“ Silou vůle se pokoušela zastavit třes. Silou vůle se pokoušela sama sebe přinutit mu pohlédnout do těch znetvořených, rudých očí.
„Já?“ úšklebek se mu prohloubil, „já jsem jen obyčejný pruský voják, který chce, stejně jako všichni ostatní Prusové, to vaše úžasné Slezsko.“
Viděl, že dívku neošidil. Zachechtal se: „No tak dobře, nejsem jen obyčejný pruský voják. Já,“ věnoval jí úsměv plný arogance a sebevědomí, „já jsem prokletý pruský voják.“
Dívka si potácivě stoupla „Ty… máš stříbrné vlasy.“
Bezmyšlenkovitě vztáhla ruku k pramenům jeho vlasů, jako by jeho předchozí slova vůbec neslyšela.
„Hmm… máš postřeh, děvče,“ ironicky se ušklíbl ten muž.
Jeho tvář ji… děsila a zároveň fascinovala. Ty vlasy v kontrastu s očima, takové protiklady. Vlasy, bílé jako právě padlý sníh. Bílé, jako nevinné malé jehňátko, které se pokouší postavit se na své vratké nožky. Bílé, jako vykvetlá sedmikráska. Bílá, barva nevinnosti.
A přitom ty oči. Tak stvůrné, tak rudé. Jako krev stékající po čisté, jemné kůži. Jako růže se smrtelnými trny. Jako oči monstra, a přitom tak milé a plny porozumění.

Ten muž pod silou jejího pohledu znervóznil. Bylo na něm vidět, že je celý nesvůj. Nesnášel, když se na něj někdo takhle díval. Nesnášel to z celého srdce.
Prudce se otočil: „Odveďte tu holku! Nemůžu ji ani vidět!“
„H... hej!!!“ dívka vytřeštila oči. Ta podivná, melancholická nálada z ní velice rychle vyprchala. „Co jsem ti udělala, sakra?! Nech mě jít!“
„Nějak rychle jsi získala zpátky sebedůvěru, děvče,“ odfrkl si a luskl prsty. Vojáci, kteří doteď jako schlíplí psi dřepěli na zemi, dívku okamžitě pevně uchopili a vlekli ji směrem dál do budovy.
„Nechte mě jít! Nechte… mě… jít!!!“ Dívce se v očích zablesklo. Pohodila svými dlouhými, černými vlasy, natočila nohu do správného úhlu… a kopla. Noha jasně zasáhla zamýšlený cíl. Jeden z vojáků se zhroutil na zemi: „Ty svině!“

Dívka hmátla po pohozené pánvičce, na které ještě stále byly zbytky přiškvařených vajíček.
„Já myslela, že Germáni jsou čistotní,“ napřáhla pánvičku a přeblikávala pohledem z jednoho vojáka na druhého.
„Prusové původně pocházeli od Baltského moře,“ odtušil jeden ze zbývajících dvou vojáků, „a doporučuji ti položit tu pánev, nebo tě to bude hodně, hodně bolet.“
„Kašlu na vás, vy zvířata! Ani tu pánvičku si po sobě uklidit neumíte!“
„Ticho! Polož tu pánev!“
„Kašlu na vás! Kašlu!“

Najednou se jí na krk přitiskla pevná ruka. Ta druhá jí z ruky vykloubila pánvičku, kterou následně zahodila někam v dál.
„Kdo vlastně jsi ty?“
„To tě nemusí zajímat, pruský pse!“
„Ptal jsem se tě, drahoušku,“ muž se nadechl, zřejmě se pokoušel zůstat v klidu, „ptal jsem se tě, KDO JSI?!“
„Ka… Karina.“ Mužova ruka ji pomalu, ale jistě začala velice pečlivě přiškrcovat. „Karina.“
„To je… děsné jméno.“
„Buď ticho.“ Dívka, Karina, už jen stěží popadala dech: „Buď ticho, vrahu!!!“
Mužova ruka jako by zkameněla. „Cos… cos to řekla?“ Najednou stisk posílil: „Cos to řekla, ty špinavá slovanská couro?!“
„Táhni do pekla, nestvůro! Nech mě, naši vesnici, i naši zemi na pokoji!“
Muž s dívkou hodil o zem: „Co si to dovoluješ, ty…“
Karina na něj vrhla ničím nezlomený pohled, i když bylo vidět, že ji náraz o zem bolel: „A co ty jsi ve skutečnosti zač, rudooká kreaturo?!“
„Jmenuji se… Gilbert. Gilbert Schwertsmith,“ přejel si dlaní po obličeji, „a ty oči jsou mým cejchem, spolu s vlasy.“
Když viděl Karininy snahy o znovuuchopení pánvičky, uchechtl se: „Nemůžeš mě zabít, i kdybys chtěla.“
„Já tě nechci zabít, nejsem žádný vrah,“ usmála se Karina a pozvedla pánev, „já chci jen žít, nic víc. Žít a bránit své blízké.“
Gilbert pevně semknul rty. Tyhle řeči znal. Slýchával je i kdysi, kdysi dávno. Kdysi dávno, z úst dívky, kterou to pak stálo život.
Nikdo, nikdo neměl právo říkat ty samé věci, které se kdysi linuly z úst jeho Laiy. Nikdo na to neměl právo. Ani tahle podivná Slovanka ne.
Přivřel oči, které teď zářily jako oči ďábla: „Nemáš právo na život.“
„Každý má právo na život,“ Karina se na něj mile usmála, „ty nejsi špatný, nejsi zlý, to já poznám.“ Naivně položila pánvičku a napřáhla k němu otevřenou dlaň: „Zastav svou armádu, vyvrať Friedrichovi jeho názor. Copak tam to,“ ukázala na odznaky na jeho uniformě, „copak tam to neznamená, že máš nějakou vysokou hodnost?“
„Jsi divná,“ Gilbertův výraz byl nečitelný, jako z kamene, „měníš náladu a slova jako aprílové počasí. Chvilku říkáš to, chvilku zase ono. Na moment fňukáš, další moment útočíš a teď mi skládáš komplimenty.“ Odmlčel se. „Jsi jako ona…“


Mladá dívka s vlasy barvy medu se točila kolem své vlastní osy. Jakmile zahlédla příchozí postavu, nadšeně se usmála. „Gilberte! Gilberte, ty jsi zpátky!“ vrhla se k němu a skočila mu kolem krku. „Už do žádných válek nepůjdeš, že ne? Kdo má pak umývat tu tvoji zakrvavenou uniformu.“ Muž se usmál: „No ty rozhodně ne, Laiy. Vždyť ty bys nejradši nechala na sluzích i zavazování svých bot, lenochu jeden.“ Dívka se nafoukla: „A to zas ne.“
Najednou se její výraz změnil na vážný: „Prosím, nech válčení. Odnášejí to nevinní lidé.“
„Už zase měníš nálady jako jarní nebe,“ muž s úsměvem vjel rukou Laie do vlasů a pořádně ji rozcuchal, „hlavní je, že se máme dobře, ne?“
Laia na něho vrhla vážný pohled: „Ne, Gilberte, to není hlavní.“


„Jasná hvězda, v dlani širé, muže s okem zeleným, řekni, hvězdo, řekni muži, zdali je tvým souzeným…“ Ta slova se mu, bůh ví proč, rozezněla v hlavě, jako by je slyšel teprve včera. Gilbert se nenávistně podíval na Karinu „…Zemři.“
Rukou smetl ze stolu svícen se svíčkami, jejichž plameny hořely rudým, nepřátelským ohněm. Rudým, jako Gilbertovy oči.
Ohnivé jazyky vyšlehly vzhůru. Pruští vojáci začali panikařit, běhali dokolečka a chovali se tak, jak by se to Friedrichovi der Große rozhodně nelíbilo. Jen Gilbert si uchoval svůj chladný, arogantní pohled. Prošel rychle se šířícími plameny bez ohledu na žár, bez ohledu na své pálící se maso.

„Pane! Pane, vezměte nás s sebou!“ volali zoufalí vojáci, ale Gilbert na jejich prosby nedbal.
„Chtěli jste si své zvrhlé choutky ukojit na nevinné dívce. A to já trestám.“
„Zvrhlé choutky…“ zasípal z posledních sil jeden z vojáků, „my si možná chtěli ukojit své zvrhlé choutky ale vy, vy jste ji zabil. Kdo je tu pak horší?!“
„Já, samozřejmě,“ ušklíbl se Gilbert, „já, ocejchovaný.“

Jiskřičky se mu roztančily před očima. Ty známé, zářící jiskřičky.
Ušklíbl se: „Hej, Paní Hvězd, já vím, že tu jste.“
Žena se před ním postupně zjevila: „Víš ty vůbec, koho jsi právě zabil?“
„Karinu s divným příjmením,“ odsekl Gilbert a strčil si ruce do kapes.
„Ne, Ocejchovaný,“ žena ho propálila pohledem, „opět jsi zabil převtělení své Laiy.“
„…aha,“ Gilbertův výraz se nijak nezměnil, „možná je mi vážně předurčeno být vrahem svého srdce.“
„Začínám s tebou ztrácet trpělivost, Ocejchovaný.“ Žena si povzdechla a přísně se na něj podívala.
„Vážně si myslíš, že se budou převtělení Vyslankyně Hvězd objevovat do nekonečna?“
Gilbert na to neřekl nic. Přesně tahle otázka ho totiž užírala už nějakou tu desítku let.

Žena se otočila a vzdala hold poslednímu místu odpočinku své dcery. Pak se rozplynula stejně, jako se objevila. Gilbertovi po tváři stekla jasná, jiskrná slza. Otočil se a odešel směrem, kterým ležel tábor pruských vojáků. Někdo se musí postavit do jejich čela, někdo se musí postavit po Friedrichově boku.