Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Vlčí zasvěceníOblíbit

iko8294.jpg

Autor: Alexandra Alex Gary

Sekce: Povídka

Publikováno: 01. ledna 2013 11:27

Průměrné hodnocení: 9.5, hodnotilo 2 uživatelů [detaily]

 
Můj první výtvor na téma vlkodlaků. Pro jejich zastánce musím říct, že se jedná o jednu smečku v Kanadě, která jede podle svých pravidel.

Za názory děkuji...
Psychop - snažila jsem sebe ohlídat a nepsat "mi" tam, kde nemá být... :)

---
Před dějem povídky se stalo to, že se holka zakoukala do vlkodlaka a ten si ji hned na prvním rande podal (kousl) :D
 
Dneska je můj velký den. Dneska se to má stát a já vůbec nevím. zda na to mám... Copak to jde, jen tak zabít člověka? ptám se sama sebe. Den zasvěcení do smečky obnáší pár mrtvých. Moji bratři a sestry. Opravdu to jsou moji sourozenci? Chci, aby jimi byli? Všichni tímto dnem, touto oslavou prošli. A teď to čeká mě. Já je neprosila, aby ze mě udělali vlkodlaka. Já to nechtěla... Nikdo však na mé námitky nehleděl a já musela dát za pravdu mé opravdové mamce, že nebylo nejrozumnější se stýkat s Jackem.

„Hej ty, malá, půjdeš dneska první!“ ozval se jeden z vlkodlaků ze stráže Alfy. Pohlédnu na něho, je to silný a děsně vysoký chlap. Určitě se ničeho nebojí, jenže on byl v minulosti nájemným vrahem, kdežto já, já byla studentka vyšší střední školy... Nebo jsem?

Se skloněnou hlavou se vydávám na cestu temnými chodbami podzemí. Mířím k šatně, abych se převlékla do předepsaného oblečení na slavnost. Poprvé od mého „probuzení“ uvidím slavnost, ale vůbec se tam netěším... Při dvou slavnostech jsem byla v domě a jediné, co bylo mimo závěrečného vytí slyšet, byl zoufalý křik lidí, který následně zanikl v radostném halasu vlků. V šatně otevírám skřínku s nápisem „slavnost“ a vytahuji jeden v igelitu zavařený balíček s číslem mé velikosti. Je celkem malý a je až podivně lehký... napadne mě. V ruce s balíčkem se přesunu do kabinky. Podle prachu na židli jsem taky jedna po hodně dlouhé době. Z rozervaného igelitu vytahuji dlouhé černé šaty. Na omak jsou něčím podivné, snad jako by byly potažené tenkou vrstvou gumy, možná igelitu. Roztáhnu je před sebou a kriticky se na ně podívám. Jsou dlouhé až k zemi s dlouhými rukávy, jak z horroru. Z pytlíku ještě vytahuji černé prádlo a zdá se, že je potažené stejnou vrstvou. To tam budou opravdu taková jatka? děsím se dopředu. Svlékám se a strojím se do požadovaného oblečení, bránit se stejně nemůžu a můj názor tu nic neznamená. Oblečena v černém vyjdu z šatny. Nevím, kam mám jít teď, a tak čekám na ostatní.

No nazdar, zrovna tyhle jsem tu nepotřebovala. Z poza rohu vyšla další skupinka mladých vlků, mých vrstevníků, jak z lidského pohledu, tak z vlčího. Mláďata. „Ahoj,“ pozdravím je nuceně a raději se vydám hledat cestu sama. Nakonec narážím na dospělé vlkodlaky, přímo na ochranku alfy. „Kampak jdeš, maličká?“ ptá se mě a já vysvětluji, že jsem se ztratila, že nevím, kde je sál poslední naděje. „Tak půjdeš s námi, chvilku tu počkej...“ řekne a nechá mě tu stát samotnou. O pár minut později přichází celá skupina. „Tak jdeme, dneska je tvůj velký den,“ řekl nahlas Alfa a přitáhl si mě k sobě. Cítím jeho ruku na svých žebrech a nemám z toho nejlepší pocit. Pravým bokem se skoro dotýkáme, ráda bych šla dál od něho, ale čím víc se bráním, tím blíž si mě přitahuje. „Chovej se jako vlk, ať tě nemusím přinutit!“ šeptne mi do ucha rozkaz. Jako vlčice bych mu měla dopřát všechno, o co si řekne...

Zamrazí mě v zádech, ale to už líbá na krku. Měla jsem ho nechat, ať mě vede, jak chtěl. Teď si bude chtít dokázat, že on může vše... Abych se náhodou nemohla bránit, drží mě svojí vlčí silou a nenechává mi ani kousek místa volného. Přestávám se bránit, stejně to nemá smysl. „Ehh, pane... Myslím, že není vhodná chvíle. Slavnost by měla okamžikem začít...“ tiše naznačil jeden z ochranky. Alfa si mě přitiskl na hruď a dal mi svůj poslední, o to delší, polibek. Fůůůj! „Na, tady ji máš, postarej se, ať příště poslouchá...“ a strčí mé tělo do jeho náruče. Jako bych byla hračka... „Díky...“ špitnu, zachránil mě od ponížení. Pravda, tady se tomu říká pocta...

„Neděkuj, není zač. Když mi otec dal tu možnost, určitě ji využiji,“ řekl se smíchem a sevřel mě v náručí. To jsem si příliš nepomohla... Cítím, že se snaží svýma rukama dostat pod šaty, když ho vyruší zavolání mého jména. Nikdy jsem ho neslyšela radši. Naposledy sevřel rukou můj zadek a popostrčil mě ke dveřím. „Neboj, počkám na tebe po představení...“ Zasmál se a otevřel dveře. „Vítej v poslední naději. Doufám, že to nezkazíš, protože to už by na mě nedošlo...“

Pomalým krokem vejdu dovnitř. Přímo před Alfu a jeho nejbližší. Jeden ze strážců ke mně přistoupí a podává meč. Nechápavě se na něho podívám a on jen němě naznačí, abych si ho vzala. Meč je těžší, než se zdál. „Kdybys přišla včas, věděla bys, co je tvým úkolem. Copak jsi dělala, maličká, že jsi nás musela nechat čekat?“ ozval se, jakoby to nevěděl sám, Alfa. Kdesi za mnou bouchly dveře a kolem mě prošel „můj“ strážný. „Teď už je mi to jasné, doufám, že to bude prospěšné pro nás všechny...“ zasměje se společně s ostatními. „Vidíš tamty lidi?“ zeptá se mě vážným tónem a ukáže k zadní stěně. Teprve teď si jich všímám. Deset lidí. Od starých, až po sotva čtyřleté děti. Všichni mají na rukou okovy a ty propojuje dlouhý řetěz. Polknu. Tohle je zkouška? Pozabíjet lidi? „Vyber si a zab!“ dolehne k mým uším hodně vzdálený hlas. Polknu znovu. Popojdu k těm chudákům. Odsaď se živí nedostanou. Ze všech sil zvedám meč nad hlavu. Já nebo oni... přesvědčuji se. Meč padá.

Nemohu. Nedokáži to. Padám na kolena. Brečím. Slyším za sebou naštvané hlasy. Teď mě zabijí, zničí za moji slabost. Dělejte, už na to čekám... prosím je aspoň myšlenkami. „Tak tohle nebylo nejchytřejší,“ ozve se u mého ucha. Cítím, jak mě kdosi bere za ruce. Pak si mé tělo přehazuje přes rameno a odnáší pryč. Pak... Pak přestávám vnímat.


Probouzím se v maličké kleci. Rozměry přibližně sto-dvacet na sto-dvacet centimetrů. Na sobě mám pořád ty šaty, jen trochu zmuchlané a mokré. Celá jsem mokrá, zpocená. Ta gumová vrstva má i opačný efekt, než je držet vodu a jiné látky na vnější straně. Hřbetem ruky utřu oči a rozhlédnu se. Tady to neznám... podivím se. Vím, že sídlo smečky je veliké, ale že tu je takhle velká místnost, to jsem nevěděla. Místnost je jak hangár pro dopravní letadla. Celý sklad je plný klecí. Prázdných je slabá polovina, v těch zbylých jsou lidi, nazí lidi. Asi jsem ve zdejším skladu zábavy... Hned v kleci vedle mé leží nějaká holka. Nevypadá vůbec v pořádku. Krev u uší a u nosu. Krvavé prsty svědčí o tom, že se bránila. Chudák malá...

„Tomu říkám překvapení. Děvče, to, co jsi udělala, bylo ohromující. To jak jsi tam přišla pozdě. Jak jsi vzala ten meč a pak se rozbrečela. To bylo senzační,“ snese se na mě chvála ode dveří. Pohled mi potvrdí to, co jsem si myslela. Je to on. Je to ten strážný a jde si pro mě. „Já... Já chci zemřít...“ šeptnu potichu. „To já taky...“ ozve se tichý hlas z vedlejší klece. Ona žije?! podivím se, ale víc se tím nezaobírám. „Tak pojď, ať si užijeme před tvou smrtí...“ řekne strážný a otevře malá dvířka.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Eridos - 08. února 2013 16:28
eridos929.jpg
Při přečtení anotace jsem si řekl "Ach jo další Twillight kravina...", ale nakonec...

Překvapení. Příjemné počtení a opravdu příjemné překvapení narozdíl od různých parodií na vlkodlaky. ;)
Ještě bych uvítal trochu víc událostí, které předcházely situaci do které se hlavní hrdinka dostala. (jak se sešli, seznámili, jak vyhledávají vlkodlaci další následovníky...)

Dále musím pochválit pěknou hirearchickou myšlenku ve stavu muž x žena.
Určitě mě zajímá pokračování. ;)

PS: Občas pozor na míchání přítomného a minulého času :P
 
PsychoP - 04. února 2013 19:13
falling8927.jpg
A skoro se ti to i povedlo, i když tady patřilo skoro všude :-D
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.066705942153931 sekund

na začátek stránky