Andor.cz - Dračí doupě online

Kde začít náš příběh?
Všechno možná začalo v roce 1900. Slavilo se nové století a já byl pozván, abych ho strávil v carském Rusku. Pro mě, Američana, to byla exotická podívaná, kterou jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít.
Můj kamarád Alexandr Sysalovič Sloskij byl skvělý průvodce a tak jsme se nakonec ocitli o půlnoci na dnešním Rudém náměstí.
Tady začala hlavní část mého příběhu. Po propité noci jsem se probral na bytě vedle Sysla. V puse pachuť po včerejším tahu a v hlavě neuvěřitelná kocovina. Dohrabal jsem se k zrcadlu, kde jsem se musel pomalu představit.
Větší šok však nastal, když jsem se dohrabal ke kalendáři. Místo 1. ledna ukazoval čtvrtý. Museli jsme být v lihu minimálně 3 dny. To by vysvětlovalo aspoň můj stav. Probudil jsem Sysla. Měl z toho všeho srandu, ale mně se to úplně nelíbilo. Nebyl jsem rád, když jsem měl taková okna.
Občas jsem je míval i bez alkoholu, ale nebyly horší než dvě tři hodiny. Tohle bylo divné, ale nakonec v průběhu času zapomenuto.
Strávil jsem v Rusku čas do dalšího Silvestra, ale další rok už začal být moc krušný a tak jsem se raději zdekoval i se Syslem do USA. Nemohl jsem ho odmítnout, když mě vlastně hostil celý rok.
Nevěděl jsem, že s námi přicestoval ještě někdo. Tehdy jsem nevěděl nic.
Po roce jsme se uchytili jako překupníci mezi Kanadou a USA. Levný alkohol z Kanady do USA a z USA zase peníze, které se daly mnohem lépe uplatnit v Kanadě.
Byl to dobrodružný život a nám přálo štěstí. Tedy, aspoň jsem si myslel, že je to štěstí.
Světová válka nám překazila celkem rychle obchody a nám nezbývalo, než se živit mnohem méně lákavou činností: Válkou. Ne překupničením, ne obchod, ale smradlavé zákopy, které začaly pohřbívat spoustu známých. Nám jako by se neštěstí vyhýbalo.
Až do okamžiku, kdy nás zajali. Bylo to na území Francie a odtáhli nás do zajateckého tábora v Polsku. Tady nás drželi přes rok. Velmi záhy jsme zjistili, že nám něco chybí. Něco, co jsme nedokázali popsat. Teď už vím, že to byla krev.
V táboře nás poslali na hranici smrti hladem, prací a… a… a to nebylo všechno. Jednoho dne se prostě nevystřídaly stráže ráno, ale v noci. Tichá a plíživá smrt se vkradla do tábora a mělo začít ještě větší peklo, než jsme si mysleli. Nářek vězňů a dozorců se nesl mezi budovami. Několik z nás se pokusilo utéct, ale byli jsme pochytáni. Bylo to, jakoby jsme byli zrazeni přírodou samotnou.
Zase nás zavřeli a nechali nás kopat podzemní tunely. Nechápali jsme proč, ale byl to způsob, jak přežít.
Dny se protáhly v týdny a ty v měsíce. Křik utichl a zůstalo jen ticho. Ticho jako v hrobě. Mysleli jsme si, že tohle bude náš hrob, ale nestalo se to. Já a Sysel jsme byli jedni z těch, kteří přežili a měli jsme se dostat ještě dál.
Představili nám Mistra. Víc se nepředstavil a já ani nemyslel, že to bylo potřeba. Velmi rychle jsme zjistili, proč se mu říkalo mistr. Donutil nás dělat věci, které jsme netušili, že by jsme byli schopni dělat. Bylo to, jakoby jsme byli jen loutky. Tedy většina. My se Syslem jsme z nějakého důvodu odolávali. Musel hledat hodně hluboko, aby ho našel.
Oba jsme byli Ghůlové, sice bez krve, ale stále ghůlové. To bylo pro mistra zajímavé. Nesetkával se často s někým, kdo byl tak dlouho bez svého pána. Tehdy jsme slyšeli pojem Ghůl poprvé, když se z nás snažil vytáhnout, kdo je naším pánem. Sami jsme to nevěděli.
Rozhodl si z nás udělat svoje otroky. Odmítali jsme, ale na jeho straně byl čas a na naší straně byl jen hlad a touha, aby tohle všechno skončilo.
Největší peklo ovšem mělo teprve přijít. Mistr si z nás krom otroků udělal i pokusné králíky a svoje vykonavatele. Jeho krev byla prostě silnější než my.
Nakonec, když utichla vřava války, byli jsme vypuštěni jako jeho loutky do světa. Jeho úpravy nás bolely, ale ještě více nás bolel hlad, který jsme měli, když jsme byli déle než měsíc od něj. Nemohli jsme utéct, ani když jsme chtěli.
Nastala druhá světová a to byl ráj pro našeho mistra. Jako podhoubí se jeho sídlo prohlubovalo do země. Postupně jsme jako otrokáři vodili víc a víc lidí k němu.
Nakonec se jednoho dne neprobral. Zůstal ležet ve své rakvi a nás nechal jako hlídku, abychom odstraňovali případné nebezpečí a plnili jeho bezedný žaludek.
Samozřejmě jsme se pokusili utéct, ale hlad nás donutil se vrátit. Nevěděli jsme o žádném jiném rodném a tak jsme ho hlídali. Nechtěli jsme umřít, když už jsme to všechno přežili.
Změna nastala v roce 1951, kdy nás vykopali jiní… Rodní. Proti jejich síle jsme neměli šanci.
Nakonec nás vykopali a dotáhli k ženě… No ženě, asi to byla žena. Do dnes si nejsem úplně jist jak ji pojmenovat. Popravdě, zkuste pojmenovat tmu.
Dnes už vím, že to byla žena, která se nám táhla v patách. Byla to jedna ze starších Malkavských kněžek Sabbatu a naše donorka, která se na nás přichytila už před několika desítkami let v Rusku a rozhodla se rozehrát tu největší hru, kterou byla schopna sehrát. Chtěla chytit našeho Mistra. Uprchlíka Sabbatu, který se zakopal někde v Polsku. Postupně manipulovala naše kroky, aby se ujistila, že mu padneme do sítí. Usoudila správně, že Mistr prostě takové šanci, jako byla válka, neodolá.
Dostali jsme na výběr. Zůstat u Mistra a následovat jeho osud, nebo následovat ji. Nabídla nám pomyslné světlo místo temných žalářů podzemí.
Oba jsme přijali. Nechtěli jsme tu zůstat, dokud nás nestráví náš hlad. Neměli jsme možnost sladkého torporu.
Pak už to šlo celkem rychle. Stali jsme se ghouly pro sabbat. Naše velitelka s námi byla potěšená. Náš výcvik strážce krypty se hodil.
Nebyli jsme ovšem až tak poslušní. Její krev byla slabší než mistrova a jeho znalosti a chuť v nás stále zůstávaly, třebaže jeho tělo už nebylo.
Byli jsme vysíláni čím dál častěji do světa a věděli jsme, že její Stín je stále někde v dosahu. Nevěděli jsme, jak to dělá, ale drželo nás to v dostatečném poklusu, abychom se moc neškubali. S naší pomocí se dostala zpět do Kanady, kde byla její základna. Postupně si nenápadnou manipulací podmanila celé Kamloops, kde se opevnila.
Roku 1969 nás poslala do války ve Vietnamu, prohlédnout nová uzemí. Zde konečně nastal zlom, který změnil náš pohled na svět. Sysel byl zraněn, opravdu zraněn, že mu ani upíří krev nemohla pomoci. Kontaktoval jsem naši spojku do Soulu, která nás na příkaz její matky Stínu přijala mezi rodné.
Dlouho jsme si ovšem tento stav neužili, neboť hned po přijetí nás zakolíkovali a poslali do USA v zapečetěné rakvi. Zde nás čekala naše velitelka a malá temná krypta, která měla rozhodnout, kdo z nás půjde dál a koho příběh už skončil.
S minimem krve jsme byli necháni na pospas našemu hladu. Snažili jsme se to vydržet, byly jsme přátelé přeci jen už víc než 70 let. Nakonec nás hlad dostal. Jeho dřív a zaútočil. Můj útok byl však mnohem ničivější. Zjevně jsem si od našeho bývalého mistra odnesl mnohem více než on.
Nenáviděl jsem, že nás k tomu donutili. Rozhodl jsem se, že na Sysla nezapomenu, dokud nezapomene on na mne.

Tak takhle jsem byl přijat. Popravdě víc času jsem strávil jako ghůl než jako rodný. Měl jsem ovšem jednu výhodu, o které nikdo nevěděl. Při našem souboji jsem Sysla vzal do sebe, nemohli mi v tom zabránit.

Jméno postavy: Jack ´Smiling Jack´ Faster
Klan: Malkavian anarch
Generace: 10
Haven: Kamloops (Kanada)


STR:X X O O APC: X O O O INT: X X O O
DEX: X O O O MAN: X X O OWIT: X O O O
STA:X X O O CHR: O O O O PER: X O O O

Disciplíny
Auspex X O O O O
Dementation O O O O O
Obfuscate X X X X O
Vicisstude X X O O O

Diablerie: 1x (Malkavian)
Porucha: Münchhausenův syndrom (Těžce definovatelný syndrom: Postižený si myslí, že má nějakou poruchu a přitom nemá. Porucha spočívá v tom, že je zde silné nutkání mít nějakou poruchu. V mém případě se jedná o Autismus, kdy jsem si „vymyslel“ svého přítele. Ve skutečnosti je to Sysel. Rozdíl v tom je, že já mu dokážu říct, aby mlčel. Což u klasického Autismu nejde.)
------------------------------------------
Sir: Paní Stínů (Stín)
Generace: 8
Klan: Malkavian anarch
Věk: 418 let

Disciplíny:
Auspex: 3
Dementation: 3
Obfuscate: 4
Obtenebration: 4
Nekromancy: Cesta hrobky: 1

Diablerie: 4x (Lasombra 2x, vlastní sir 1x (zvedla generaci o +1), Giovani: 1x)
Porucha: Myslí si, že je žena. (Je to muž.)
--------------------------------------------

Jak funguje naše malá anarchie?

No jednoduše jde říci, že jsme lovci nepohodlných rodných nebo průzkumníci nového území.
Naše Sirka je přirozené Oraculum a tak mívá občas záblesky budoucnosti.
Všichni máme krevní pouto k ní, i když jsme byli vytvořeni někým jiným.
Vesměs se jedná pouze o malkavy a nebo Caittify.
----------------------------------------------------------

Další dovednosti a ability:

Jazyková abilita:
Angličtina (rodná), ruština, polština, francouština

Dovednostní ability:
Zacházení s většinou palných zbraní, které jdou unést v ruce.
Základní taktická abilita.
Odborník na alkohol.
Jezdectví na koni
Plavba na lodi a jachting
Řízení motorových vozidel (motorky a auta)
Medicínské ošetření na solidní úrovni
Kobudo-hanbo (v okamžiku, kdy zjistil, jak se to jmenuje, tak se mu ten název líbil)
Muay Thai (Thaibox)
Box (sport gentlemanů)
K počítačům přičichl na uživatelské úrovni

Koníčkové ability:
Šachy
Sex
------------------------------------------------------------------------------------

Zvláštnosti v anatomii:

Jelikož jsem byl poměrně dlouho pokusným králíkem našeho mistra, udělal na mě několik úchyláren.
1. Břišní kapsa: Umožňuje schovat do břicha předmět o velikosti pomeranče. Má vlastní svaly a na první pohled to prostě vypadá jako pupík.
2. Ostré loketní kosti: Jedná se o autodestrukční obraný prostředek. Když někoho udeřím hranou ruky, je celkem vysoká šance, že se kosti proseknou přes maso a dotyčného říznou. Dokud jsem byl ghoulem, bylo to nepříjemné. Teď už je to lepší.

----------------------------------------------------------------

Charakter:

Jack je tak trochu divný pavouk, který má rád svoji práci. Každý rodný si našel svůj cíl pro svoji existenci. Jeho cíl je mít rád svoji práci. Do všeho se vrhá s přesvědčením.
Přesto… Když ho to popadne, je schopen zalézt na několik týdnů někam do soukromí a mluvit se Syslem. Ven ho většinou vyžene hlad.
Nedělá si moc vrásky ohledně diablerie. Ví, že je to prostě skutečnost, která se stává.
Jedinou zábranou, co má, je že by nikdy nevytvořil ghúla a nebo rodného. V prvním případě nechce nikoho vystavit takovému utrpení a v druhém případě nechce konkurenci.

---------------------------------------------------------------------------------