Andor.cz - Dračí doupě online

Ležím a zhluboka dýchám. Co se mnou bude teď? přemýšlím. Zábavou jsem již byla, že bych se teď stala hračkou? Otevřu oči. Celé tělo mi pulzuje bolestí a některé části vůbec necítím. Ležím na stole a dívám se do stropu. Co to bude obnášet být hračkou, netuším. Nějaké dveře se s tichým klapnutím otevřely. Asi to brzy zjistím. uvědomím si a nechávám víčka opět klesnout. Na tohle se nemusím dívat. Hlas vlka má však jiné přání. „Vstaň!“ ozve se rozkaz. „Vím, že jsi vzhůru, a dvakrát to opakovat nebudu,“ zdůrazní během sekundy rozkaz panovačný hlas Alfy. Chtě, nechtě musím poslechnout. Vydechnu a začnu se zvedat. Dostávám ránu do břicha. „Řekl jsem, abys vstala,“ zahřímal a doprovodil druhou ránou z boku. Jau... bolest se dostává k mozku. Místo na zádech už ležím na břichu. Třetí rána na sebe nenechává dlouho čekat. Dostávám ji do žeber. Jedno praskne. Další bolest. S mžitkami před očima se vzpřímím na rukách. Vstávám. Další rána a jsem tam, co předtím. Chce si hrát... uvědomím si. O další pohyb se nepokouším. Rána. Letím ze stolu na zem. Studenou nohu ucítím na svém břichu. „Už to skonči, prosím,“ šeptnu tiše s bolestmi. Stojí nade mnou. „To bys chtěla, co?“ řekne se smíchem v hlase. Zvedá mě na stůl. Bere dřevěné kolíky a temně se směje...

Nevidím. Necítím. Neslyším. Vše už splynulo v jedinou věc. V bolest. Po krutém představení jsem ztratila vědomí. Kde jsem, je má nejméně důležitá otázka. Lepší a hlavně zajímavější otázka je, kdy zemřu. Doufám, že brzo. Netuším, jak dlouho už ležím, ale něco překvapivě slyším. Něco jiného než tlukot vlastního srdce. Slyším hlasy. Jsou někde daleko. Možná za stěnou. Baví se o nějaké plánované akci. Lyžování? Párty v horách? Přemýšlím zda už otevřu oči. Snažím se. Nejde to. Pokusím se pohnout prsty. Ucítím jen bodavou bolest. Nechávám chabých pokusů, které jsou k ničemu. Poslouchám tiše hrající rádio za stěnou a vzpomínám na svůj život.

Byla jsem naivní, když jsem si dala ten inzerát v seznamce na internetu.
„Hledám fajn kluka, se kterým bude sranda.“ Jo sranda s ním byla. První potkání – restaurace. Druhé – výlet do kopců. Třetí – kousnutí. Hlavně třetí akce byla opravdu povedená. vzpomínám na romantiku. Po tom třetím mě dovlekl do dodávky. Další, na co si pamatuji, byla až ta prokletá sebranka vlků. Nesnáším je. Nechtěla jsem se jím stát. Je to zlo... zvuk rádia utichá a já usínám.

Probouzí mě křeče v noze. Bez zaváhání otevírám oči a snažím se nohu sevřít rukou. Jen to první se mi povede. Ruce bolí. Navíc zjišťuji, že jsem přivázaná. Se zvednutou hlavou pozoruji své tělo. Opravdu je mé? jistá si být nemohu. Celé je v obvazech a jediné, co je vidět, jsou prsty u nohou. Zahýbu palcem. Jde to! Aspoň něco. V puse cítím sraženou krev. Ta ostatně drží slepené i moje vlasy a kůži na obličeji. Tahá to, škrábe to. Nenávidím to tady!

Další den, měsíc, rok? Nevím. Pro mě jen další probuzení. Dostavuje se první šok. Už nemám obvazy. Mé děsně pohublé tělo je „jen“ od zaschlé krve. Překvapivě ani nebolí. Rozhlédnu se po místnosti. Pevné provazy na rukách a nohách nezmizely, naopak mi přibyl jeden v pase. Zacloumám sebou. Jsou dobře utažené. Někde za hlavou zaslechnu ránu. Dveře. „Už ses probrala? Jaké to je být holkou na všechno?“ zeptá se mě mužský hlas. Neodpovídám a dívám se do stropu. Nahota mi nevadí, na to jsem byla příliš dlouho hračkou. Tady mě už stejně všichni viděli. Jsem méně než omega. Jsem vyvrženec. Žrádlo. Nepovedený parchant.

„Nic?“ zeptá se zklamaně. „Je škoda, že o tak hezké tělo přijdeme, ale co můžeme dělat proti rozhodnutí Alfy,“ říká tajemně. Že by konečně smrt? Střela do hlavy? zadoufám. „Kdy?“ zeptám se potichu s chrapotem. „To bys ráda věděla, co?“ zeptá se se smíchem a pak dodá, „dva dny...“ Teprve poté vejde do mého zorného pole. Je to on. Je to ten grázl. Ten jeden prevít, parchant, čuně či sajrajt. Nejraději bych na něho plivla, ale to bych se teď jen poprskala. Jde k nohám postele a prstem jede po těle. naskakuje mi z něho husí kůže. U chodidel zastavuje. Něco drží v ruce. Co? překvapuje mě vlastní zvědavost. Pak to ucítím. „Cítíš to?“ optá se, abych věděla, co myslí, přitlačil. Bodavá bolest se rozšíří celou nohou. Škubám sebou. „Takže cítíš. Zajímavé...“ podrbe se na bradě a zase mi zmizí z očí. Bouchnutí. Ticho. Usínám.

Vidím růžové králíčky, jak skáčou po hlavách krokodýlů. Jeden dokonce stojí na polštáři a tlapkami pádluje. Sedím na kraji a dívám se na tu šílenou věc. Typická otázka mě napadne i zde: „Kde to jsem?“ „Tam, co předtím,“ uslyším z velké vzdálenosti hlas. Kdo je to? nedá mi to a otočím se. Bolest. Otevírám oči a koukám přímo do podlahy. Zvednu ruku a sáhnu si na nos. Krev. Do háje! Rozhlédnu se a rukou držím ucpaný nos. Oblečena, celkem překvapivě, sedím ve své známé kleci. Dokonce za mřížemi uvidím tu téměř mrtvou holku. Teď vypadá líp. Aspoň o chlup líp. Možná jenom o chloupek. Vidím, že nervózní. „Co je?“ ptám se zvědavě a bojím se nejhoršího. Že za mnou stojí Alfa? Otáčím se, ale nic nevidím. „Nic...“ snaží se to zamluvit. „Tak co?“ nedávám jí jinou možnost. „No... Měla jsi vždycky... ehh... Jedno oko červené?“ vymáčkne ze sebe a přesune se přitom na druhou stranu své klece. Červené oko? zarazím se. To určitě neměla... Po přeměně mé krásně hnědé oči vybledly a změnily se na světle šedou. „Neměla, ale... To nic...“ odpovím a zavřu problematické oči.

„Holky!“ ozve se radostný hlas. Už zase? Nanovo? pomyslím si a ani se nehnu. Já už nechci... „Připravte se na let. Letíte s námi na hory.“ oznámí nám překvapivou novinku. Na hory? opakuji pro sebe a podívám se na dívčinu vedle. Zábava na cesty? napadne mě jeden důvod. Zarachotí vysokozdvižný vozík a naše klece jsou přesouvány k letadlu. Chlad z venku v okamžiku profoukne mé bílé, téměř průhledné šaty. Husí kůže na sebe nenechává čekat. Rukami obejmu kolena. To se již dívám do černého otvoru.

„Ahoj zlatko, dlouho jsme se neviděli!“ ozve se s hurónským smíchem kdosi zevnitř. Otáčím se k nim zády. Snažím se být duchem jinde. „Zajímalo by mě, jaký by to s tebou bylo, jako se zmrzlinou!“ ozve se druhý. „To jo no. Škoda, že to už neuvidíme,“ ozve se zklamaně třetí. Rozbrečím se. Klec se trochu pohne a letadlo je ve vzduchu. Blížím se ke svému konci. Za mými zády se ozývají nejrůznější hlášky. Dokonce si někteří vypravují, co se mnou zažili. Zakrývám své uši dlaněmi a snažím se neposlouchat. Nenávidím je! Nenávidím vlky.

„Jsme nad místem určení,“ ozve se křaplavý hlas z reproduktorku. Nevnímám, co se děje. Vnímám až škubnutí klace a otevíranou díru před sebou. Tak tohle má být můj konec? podivím se při pohledu na zasněžené kopce. „Teď!“ ozve se rázný povel. Pak už jen vidím, jak se bílý sníh přibližuje. Zavírám oči. Rána. Dopad. Sesunu se na spodní stranu. Tak tady končím... uvědomuji si. Zírám na světlou oblohu a čekám na zázrak. Peklo nebo nebe? Jak bude vypadat brána? Budu vůbec mít soud? Bílou pustinu najednou kazí dva, tři, ne hned čtyři černé body. Vlci na snowboardech. Projedou kopcem nad klecí a mizí na druhé straně. Nejdou po mě. Země se zachvěje a já cítím, že se hýbu. Lavina. Bílou střídá černá. Pak už je jen tma. Jsem zasypaná sněhem. Klec vytvořila malé Iglů, ale tma ukazuje, že nejsem nikde blízko povrchu. Stejně, jak by ses chtěla dostat ven? ptám se sama sebe. Ležím a klepu se zimou. Mokré šaty mrznou stejně jako já. Poslední, co vnímám, je ostré světlo do očí a černý bod v něm.