Andor.cz - Dračí doupě online

Došel jsem k seržantovi pro svůj žold. Příjemná váha cinkajícího měšce v ruce mi připomněla, že bych si konečně mohl nechat vyprat uniformu a zašít klobouk. O chvilku později jsem, už jen v bílé košili a nohavicích, seděl u ohně. Postavil jsem malý kotlík nad ohniště, přidal listy máty a čekal, až se bude vařit. Ve vzduchu byl cítit pach střelného prachu a slyšet steny raněných. Kolem našeho stanového kruhu se stále ještě táhly davy vojáků, jak se vraceli ze zteče hradu. Téměř každý měl nějaké zranění. Nakonec nesli ty nejhůře raněné a úplně nakonec, v sedlech vraných koní, se nesli hodnostáři Řádu v drahých zlacených zbrojích. Jediné, co jsem zaslechl bylo „Ano, Svatopluk chce mír, ale Arlon je náš a nedáme ho.“ „Chcete ten mír podepsat? Víte přece, že jsou to pohané.“
Dál už jsem se nestaral a došel jsem si pro kyrys do stanu. Pohled mi sjel na mladého Kašpara, který tam ležel v horečce. Černá krev mu prosakovala obvazem na hrudi a dýchal mělce. Doufám, že to přežije. Pobral jsem, pro co jsem přišel, a sedl jsem si zase k ohni. Nalil jsem si mátový čaj, začal jsem čistit narezlou zbroj a přemýšlel nad dnešním dnem, kdy jsem zase hrál vabank s životem.
* * *
Pomalu jsem se posunul vpřed a vklouzl jsem dveřmi do polorozbořeného měšťanského domu. Sedl jsem si na zbytek židle a čekal na ostatní. Po chvilce byl ve dveřích Matias. Jako vždy voněl mýdlem a jeho oblečení zářilo čistotou. Nakráčel dovnitř jako by mu to tu patřilo, arkebuzu v ruce a sedl si na jednu z nezničených židlí. Samozřejmě až potom, co ji důkladně očistil. Po chvíli čekání jsme slyšeli klení a nadávky. Bylo mi jasné, že sem jde i zbytek. Kalar a Kašpar, oba ještě mladíci bez zkušeností propadli dveřmi a dopadli mi k nohám. „No konečně jsme všichni.“
Oba mladíci sebou trhli, jakmile mě uviděli. Mnoho let tvrdých bojů a nedávné obléhání udělalo své. Moje uniforma už jen málo připomínala ty jejich nedávno ušité. Tvář, přes kterou se táhla nepěkná jizva z čela napříč obličejem na líc. Několikrát zlomený nos, který špatně srostl, tvrdé šedé oči a krátké hnědé vlasy plné špíny a prachu. „Plán je jasný. Projdem skrz domy až k hradbám na jižní straně, odpálíme je soudkem prachu, co nese Kalar a necháme oddíl vojáků, ať udělá v pevnosti rozruch. Je to jasné?“
Nečekal jsem na odpověď, vyrazil jsem a už jsem slyšel, jak Matias srovnává mladíky do laťe. Prošli jsme asi dva tucty ulic, než jsme narazili na velký dům, který podle nápisu patřil Severní hanze. Oba mladíci si něco povídali, ale poměrně nahlas. Chápu, že je to tu nudí, ale úkol je to důležitý a nemůžeme se prozradit. „Buďte zticha. Nechcete jim snad prozradit že tu jsme, ne?“ pošeptal jim Matias důrazně.
„Támdle v tom domě si odpočineme.“
Prohlásil jsem a ukázal na honosnou hanzovní budovu. Kašpar se radostně rozběhl a otevřel dveře. Než jsem stačil zareagovat, ležel už v tratolišti krve a nad ním voják v prošívanici s mečem, který jistě někde ukradl. S vytaseným mečem a štítem v rukou jsem vyrazil. Krok, druhý a narazil jsem do něj tělem. Na to nebyl připravený. Proletěli jsme až ke druhé stěně. Výstřel Matiasovy arkebuzy. Kalarovo zaklení. Pustil jsem meč, tasil dýku a než se chlap vzpamatoval bodl jsem. A znovu. Páral jsem jeho břicho. Proud horké rudé krve se směsicí vnitřností mi stékal po rukách. Otočil jsem se. U okna chroptil další, který měl krk na kaši. Vedle Kalar pustil pytel a nechal protivníka navázat sekem na pravý bok. Hravě sek vykryl, použil jílec jako páku a druhou rukou vypáčil vojákovi tesák z ruky. „Milost!“ zakřičel v prosbě. Kalar ustrnul. Přišel jsem k vojákovi a podřízl mu hrdlo. Ani nepozvedl ruce k obraně. Teď už mi mazlavá krev stékala po obličeji i kabátci. Cítil jsem i její železitý pach. „Proč jsi ho zabil?!“ zeptal se bledý Kalar.
„Nemůžeme si dovolit zajatce. Kdybych ho nezabil, udělal by to samé nám. Pamatuj chlapče, nebojuješ za ideály, nebo za víru, ale za tu nejmocnější věc na světě. Za peníze.“ Otočil jsem se na Matiase
„Jak je Kašparovi?“
„Je to zlé, ale snad přežije.“
„S sebou ho vzít nemůžeme a oslabit skupinu nepřipadá v úvahu. Necháme ho tu. Nahoře jsou pokoje a pak se pro něj vrátíme.“
O nějakou dobu později jsem se stále snažil umýt si aspoň ruce a obličej ve džberu studené vody. Na schodech seděl Kalar, stále bledý jako stěna a pozoroval mě s odporem. Úplně jsem cítil, jak se to v něm láme. Skoro jsem s ním soucítil, vždyť jsem byl taky takový. Bojovat za ideály a čest. Taková kravina.
Matias scházel ze schodů, čistý jako vždy, na mé tázavě zvednuté obočí prohodil „Je v posteli. Postaral jsem se o něj, jak jsem uměl. Snad to vydrží, než se pro něj vrátíme.“ Kalar se na něj podíval s hrůzou nad tou samozřejmostí, s jakou to prohlásil.
Cesta k místu, kde měl být průlom nebyla už nijak těžká, ani dlouhá. Dokonce tam byla i kumpanie našeho regimentu. Nadutý posel mi předal zprávu, že velím útoku do průlomu v hradbě a oficiálně jsem dopplesoldner. „Kurva.“ Matiase jsem jmenoval jako velitele střelců a šel jsem se připravit.
Stál jsem před těmi muži, více či méně oblečenými v černé. Prohlédl jsem tváře veteránů i nováčků. „Nebojujeme za vznešené ideály, za naše rodiny, či zem, ale za zlato. Ať je za co žrát. VPŘED!“