Andor.cz - Dračí doupě online

Eh.. Zvláštní.

Tato diskuze nám je opravdu malá. :) Udělal jsem si spoustu poznámek, které by rozhodně stály za hlubší prozkoumání. Jak jsem slíbil, tak nebudu diskuzi dále rozvádět. To potřebné padlo. A kdo ví; třeba někdy dostaneme příležitost k setkání. Budeme tak moci filosofovat staromódním způsobem - hlava, tužka a papír. :)

Jen si neodpustím malinkou poznámku (a tím snad i ukážu, kdo je u mne skutečný filosof :)). Takový už opravdu offtopic. Narazím do příkladu Egona Bondyho (Zbyňka Fišera). Ten je zatraceně kontroverzní. Bavíme-li se striktně o jeho filosofii. Jako básník a prozaik má patrně své kouzlo. Ale - musím říci, že jsem dosud přesvědčen, že kdyby nebylo Jiřího Machovce, tak by Bondy neznal víc než marxistickou doktrínu, anarchii a bohémský způsob života. O mrtvých jen dobře, ale jeho smrt byla příhodná jeho životu. I to, že navenek kritizuje poúnorové události, přičemž se nebrání spolupráci se Státní bezpečností. Heh. Asi je to u mne i otázka etiky. Já si vážím filosofů, jako byl Jan Patočka (zakladatel a duše Charty. Zemřel po dvanáctihodinovém výslechu na StB). V záznamech výslechu je otázka jednoho z policistů: "Proč to vlastně děláte? Stojí Vám to za to, pane profesore?" A on odpověděl větou, která mne donutila k hluboké pokoře a úctě. Řekl: "Když ne já, tak kdo?"

Je docela problém hajit filosofii, když ji srovnáváte třeba s medicínou. I technické obory se nám vysmívají, když slyší jak diskutujeme o tom, zda je svetr modrý (mé první setkání s profesorem filosofie ještě na škole). :) Filosofie vlastně není nějaká analytická disciplína zkoumající pouze cizí názory. Není to rétorické cvičení s účelem porazit soupeře. A není to ani abstraktní dobrodrůžo. Filosofie je snad nejstarší vědní obor, který se zavázal k hledání pravdy. Filosofie utváří lidské názory a rozhled. Nevěříte? :) Vyberte si toho nejznámějšího filosofa, kterého znáte a podívejte se na jeho práci. (Sókrates byl propraven. Bojoval za lidská práva, když ještě lidé nevěděli, že nějaké mohou požadovat. Aristotelés novým vymezením filosofie položil základy moderním vědám. Platón... ale však jste filosofové... najdete jich spoustu.) :)

Vše. Hezký den a díky za diskuzi. Vážím si toho. ;)

Ano, je to určitá nevýhoda, vždyť čeština patří do jiné jazykovědné větve a rodiny než čínština či japonština. A samotná kaligrafie má vyšší estetickou úroveň než latinka (podle subjektivního hodnocení), i proto neříkám, že jde o čistou orientální poezii, nýbrž modifikovanou. Také se nestydím skromně podotknout, že jde o kompromis ve více rovinách. Ale časem tu třeba vložím vlastní báseň v čínštině a pohrejte si případně s překladem. Pak budeme možná udiveni, kolik příspěvků a komentářů bude v diskuzi.

Mě hlavně příjde že.. řekněme tento "typ" poezie se špatně komponuje v jazyce, pro který nebyl vytvořen a navíc je nešťastné jej oddělit od té kaligrafické části....

No nic, když už jsem to rozpsal, tak to sem vložím:

Když už jsme u toho filosofování, tak největší věci pocházejí právě z těch nejmenších. Ne nadarmo se říká, že z komára uděláme velblouda, že přemýšlíme nad nesmrtelností chrousta a nebo to, že hledáme jehlu v kupce sena. Takových příkladů by se podle mne dalo nalézt mnoho a spousta je jich obsažena v lidské historii, která si sebou ty největší nese. Nehledíc na národnostní rozdíly v lingvistické části. Lidé dokáží spoustu vjemů vnímat podobně, ne-li stejně. Diferenci pak hraje prostředí (příroda) a společnost ve které se nachází.

Spoustu z těch věcí člověk zapomene a na spoustu z nich se naopak rozpomene. Určitě existovala slovní spojení mezi básněmi a úvahami již od prvopočátků, kdy se pračlověk podíval na některou z věcí a řekl si jistě, že tohle mu něco připomíná. Mohl se zahledět na květ a to mu připomnělo něco pěkného a krásného. Zasnil se. A začal malovat skalní malby. Mohl se podívat na lebku či kost a to mu mohlo připomenout naopak něco špatného či děsivého. Přeběhl mu mráz po zádech. Začal mít respekt k zesnulým a budoval pohřebiště.
Jakmile tyto věci začal člověk chápat ve vyšších souvislostech a vjemy se kupily jeden na druhý, tak vznikal nekonečný kolotoč vizí a pohledů, který se neustále zrychloval a zrychloval a jak pokročila společnost a civilizace změnil se úplně. Téměř k nepoznání. Pak už ani nebyla možnost zastavit se, jít na začátek a začít jednoduchým způsobem. V komplexnosti je obrovská síla, avšak v jednoduchosti je ještě větší, protože je to prapůvod všeho.

Když pochopíte začátek, můžete, ne musíte notně pochopit i konec. Část fragmentů Vám může chybět. Dovtipujete se. Domýšlíte se. Částečně, opět jsme u toho slova, můžete pochopit podstatu věcí kolem. Čím věcí se snažíte pochopit, tím větší úsilí k tomu musíte vyvinout. Spousta filosofů si pak klade za otázku co je začátek a co je konec. Někteří z těch filosofů se stali matematiky např. si pomohli funkcí nekonečna, protože nedokázali vypočítat tak velké číslo či si ho představit, spousta z nich zamířila do vědeckých kruhů a snažila se namísto toho pochopit pouze jen jeden konec lana. Avšak kdo to lano vyrobil a proč zůstává záhadou a nezodpovězenou otázkou. Jiní si vybrali obor jazyka, pomocí kterého chtějí druhým vyjádřit své pocity uvnitř. Každý se toho ujme jinak. Jedno však mají lidé společné (tedy krom několika dalších fyzických aspektů), to zásadní je však mozek, který věci překládá a zpracovává, jako kalkulačka. Mozků na světě je spousta, jsou nezávislé, nepropojené a každý vidí svůj svět jinak, pestrobarevně. Naopak budoucnost bude taková, že abychom mohli zpracovávat takové množství údajů a správně je v budoucnu vyhodnotit ke své potřebě, budeme potřebovat větší nástroj než mozek. Počítač. Budeme schopni věci více analyzovat, rozklíčovat, porozumět jim. Budeme schopni předpovědět počasí, budeme umět říci, co bude za tisíc let za předpokladu, že budeme ignorovat minoritní efekty či vlivy. Budeme umět pracovat s pravděpodobností děje více než mnohé generace před námi. Stále více a více se však budeme ochuzovat o to krásné, nepravděpodobno, či nahodilost, kterou se necháváme dennodenně překvapovat. Každým dalším objevem můžeme ztratit část sebe. Protože kdybychom všichni všechno věděli a všemu rozuměli, vše pochopili a diagnostikovali, možná bychom se vzdali toho nejcennějšího co v sobě máme a to je dle mého názoru představivost spojená se zvědavostí, která je tu od nepaměti. V ostatních případech při rychlosti spirály se kterou se propadáme stále hlouběji a hlouběji do neznáma se přestáváme vnímat a šum kolem zkresluje to co sami vidíme a cítíme. Ve světě přestáváme rozumět stále více věcem, protože obory jsou stále užší a specifičtější a rozpadávají se na další a další větve a podvětve. Řešením je zaměřit se pouze sami na sebe a porozumět druhým.

Posledním krásným příkladem komplexního člověka doby moderní byl Leonardo da Vinci, který přeskočil svou dobu o desítky ne-li stovky let dopředu. Rozloučím se tímto komentářem a také uzavřu tuto debatu jeho slovy:

„Chválíš-li něco, čemu dobře nerozumíš, je to chyba, ale horší je, když to haníš.“
Leonardo da Vinci

Obávám se krapet toho, aby zdejší komentáře nepřesáhly dílo samotné. Ale dobře!

Jen menší výčet, kdo byl filozofem a zároveň básníkem či dramatikem:
Evropa: Parmenides, Empedokles, Seneca,Schiller,Nietzsche,Bergson, Camus. Čína: prakticky všichni tři Nesmrtelní z dynastie Tchang: Li Po (taoista), Tu Fu (Konfuciánství), Wang Wej (zenový buddhismus). Ani raději nevypisuji, kolik českých básníků čerpalo zároveň z filozofických a uměleckých směrů. I v současnosti se tak děje. V zemích Dálného východu a i v Evropě si nelze představit báseň odpojenou od filozofie, etiky a hlavně ESTETIKY (což je subdisciplína filozofie).
Že nejdou dohromady fenomény analytické filozofie, fenomelogické logiky, filozofie jazyka (pojmu) a umělecké literatury? Jsme si opravdu jistí?


Felix - 05. července 2013 15:02

Jenom pro informovanost; moje básně nestačí jen andoru. Asi je to i tím, že v sobě nemám spoustu jevů ujasněných. Nepotřebuji být nadčlověkem, když ještě nevím, co je to být opravdovým člověkem. Definovat pojem částečně můžu spolehlivě hermeneuticky a zároveň umělecky.

Ja jsem spokojen. Báseň jsem přečetl od začatku do konce jedním dechem :D

Myslím, že by si měl autor nejprve uvědomit jednu podstatnou věc; chce být básníkem a nebo filosofem? Být oboje najednou mu moc nesluší. :)

K slovnímu výrazu „NĚCO“ ti nabízím jednu z možností myšlenkového významu, protože rád nechávám na příjemci sdělení, aby významy autonomně a individuálně prožíval a promýšlel.

Začnu vlastní myšlenkou: Láska je pádnější ne v době, kdy s milovaným člověkem sdílím bezprizorní čas, nýbrž v předpokladu autentické doby, kdy s člověkem harmonizuji propozici bezprostředního času. (Jak asi vyrozumíváš, v básni se nepředkládá jen synkreze evropské a orientální básnické formy, ale i komprese evropské a orientální filozofie). Idea práce spočívala i v nechuti vyložit lásku pojmem. Podstata a kořeny ryzí lásky jsou předznamenáním pojmu lásky. (Samozřejmě, člověka miluji teď, ale když s ním reálně nejsem, možná milovaného láskyplněji prožívám v mezidobí reálného kontaktu). Jakýkoliv pojem, metafora či přirovnání lásky jsou izolovanou scestností fenoménu lásky. Kdyby bylo po mém, vystačil bych s prázdným místem; žádný apriorní soud, ale umělecky se nabízela možnost zasazení rýmu. Zvolil jsem kompromis, neurčitý a otevřený slovní emblém, který signalizuje emoci, jež je rychlejší než myšlenka a zračí svobodu prožitku. Jak správně Marigold vytušil, nechtěl jsem cítit a prožívat limit, lhůty. Už to, že je psáno velkými písmeny, má obrovský význam. Vůbec, zpracování témat a motivů by bylo na seriálový soubor slovních ilustrací.
Hned první řádek je přirovnání; vlastně metafora v širokém smyslu (rozdílně chápáno než metafora v užším smyslu); a dát dvě metaforické techniky do prázdnoty je hodně extravagantní. (Netvrdím, že bez půvabu). Hodně napovídá o smyslu první věta v anotaci - prázdnota v prostorovosti. Já nechtěl mít horizont zeštíhlený o prostor. Ano, souhlasím, spíše „básnický“ Heidegger než básnický mistr Chuang (a jeho příznačná obraznost), ale kdo ví?

K slovnímu výrazu „HRÁ“ – opět sázka na kompromis. Jedná se o „pseudo“apokopu, která plní funkci rytmickou, ale zároveň i výstavbovou. Dílo je konstituováno na platformě japonské tanky (nerýmovaná skladba o 31 slabikách, slabikové schéma 5-7-5-7-7). Jak si spočítáš, o jednu slabiku sumárně přetahuji – je jich dohromady 32, ale jako čistý pátý verš se ztotožňuje s předepsanou kostrou 7 slabik). Zkrátka nenásilná modifikace, která je klenutá básnickým prostředkem. Je otázka, zda dokonalým, či ne.

Pořád ve finále platí, že zmiňuji jen pomíjivé hledisko. Když se časem do básně ponořím opět,vynoří se jiné smysly a relace.

Mě se ta minimalistická forma líbí a u mě to NĚCO prostě vybuchuje!
Prostě dává k dispozici úplně všechno. Tohle je krásně otevřené, můžeš si představit cokoli, nejsi limitován.
Beredure, opět k tvému umu musím jenom pokývat hlavou a říci: krásně ses rozepsal.

Budu značně subjektivní, jinak to v takovémhle fusion snad ani nejde:

Negativa:
To "Něco" mi v té básni strašně překáží, jako by jí to celou degradovalo. Copak tam nemohla být nějaká metafora, nebo personifikace, nebo čert ví co? Je to velice neorientální, až příliš na to, jak se ti jinak podařilo ty dva přístupy prolnout. A proč by tam nemohlo být hraje, místo hrá? Jde o pokus narušit schválně rytmus, aby to nepůsobilo příliš říkankově? Nebo jen o preferenci při používání výrazových prostředků?

Pozitiva:
Skvělý nápad pokusit se skloubit tak nesourodé dva proudy dohromady. Především proto, že pokusy o čistě východní poezii většinou dopadají katastrofálně kvůli jazykové bariéře. Prolnutí tomu dílu dodává na serióznosti. Povrchový motiv je hezky čitelný a dá se s ním v tomto podání velice snadno ztotožnit. Hloubkový zatím hledám, rád bych věděl, jestli ho báseň obsahuje a jestli ano, pak je zatraceně dobrá. :-)

Krásně minimalistické :)