Andor.cz - Dračí doupě online

Čeští křižáci nesou důležitou zprávu

Palestina, pustý a nehostinný kraj, tak nepřátelský a zrádný, zároveň však bohatý a krásný. Levanta, neboli Zámoří, nazývají tento kraj Evropané, křižáci, bojovníci Kristovy. Tolik let je již tento kraj sužován válkou. Muslimové zabíjejí křesťany a naopak. Kolik poutníků již zemřelo náhlými přepady nájezdníků, nebo je pohltila poušť? Kolik mužů již zemřelo při střetnutí těchto dvou vír? Válkou zmítaná Levanta je cílem našeho putování za dobrodružstvím. Vydejte se na cestu krajem, který tolik znamenal pro tři náboženství, že rozpoutali válku obrovských rozměrů právě kvůli této tak nehostinné zemi. Sledujte osudy několika mužů z družiny Děpolta II., kteří se vydali z vlasti vyrvat Svatou zemi ze spárů saracénů. Směs odvahy a hrdinství, boj víry, cti a povinnosti proti zlobě, chamtivosti a nepřátelství. Dámy a pánové Andorští, vítejte v době křížových výprav.

Svatá zem roku 1192 - někde v okolí města Jaffa

Slunce je vysoko na obloze, písečné pláně žhnou dotěrným horkem a člověk by řekl, že zde nemůže nic přežít a přeci zrovna teď uhání skupina jezdců pláněmi věčné žízně a smrti. Šestice mužů na znavených koních ujíždí pouští k městu Jaffa, aby varovali posádku, že tolik obávaný Saladin se blíží s ohromnou armádou, aby město oblehl. Koně je sotva nesou a i přes to je Češi pohánějí stále vpřed, jen kupředu, ať už jsou z téhle zpropadené pouště pryč. Skupina Čechů koně klidně umoří, povinnost je žene stále vpřed a to i přes fakt, že nejsou sami. Křižáci mají důvod být znepokojeni, pronásledují je totiž saracéni, kteří jsou na zdejší podnebí navyklí a vyznají se v tomto kraji, neboť jsou zde doma. Pronásledovatelé však nejsou jen tak ledajací saracéni, jsou to mamlúkové, sultánova garda, nelítostné elitní oddíly otroků. Je jich nejméně dvakrát tolik co Čechů a stále se přibližují. Písek odskakuje od kopyt a nelítostné horko si vybírá svojí daň jak na zvířatech, tak na jejich jezdcích. Netrvá proto dlouho a na zchvácených koních se začne objevovat pěna, což není dobré znamení. Češi vědí, že se daleko nedostanou. Skupina, která je stíhá, se jen tak nevzdá, to je jisté. Všichni to ví a všichni stále doufají v zázrak. Bez vody stejně brzo zahynou. Víra, je to jediné, co je může zachránit, víra, nebo opevněná vesnice která se objevila na obzoru přímo před nimi. Češi neváhají, stáčí koně ve směru opevněného bodu před sebou a pobízejí koně ještě k větší rychlosti.

Notnou chvíli trvá, než se Češi konečně dostanou do vesnice. Když projedou severní branou zjistí, že není důvod, proč jásat. Pár kamenných budov s malým kostelíkem připomínajícím rotundu, dva skoro uschlé stromy a studna uprostřed placu, který je něco jako shromaždiště. Nikde ani živáčka. Vesnice je již nějakou dobu opuštěná. Češi ani nepřemýšlejí, proč je vesnice opuštěná a jestli náhodou není studna otrávená. Všichni se k ní vrhají jako ke svatému obrázku a zhluboka pijí tuto průzračnou a chladivou tekutinu. Nejdříve pijí muži, poté dávají napít koním, jen jeden zůstává stále v pozadí a zamračeně sleduje přibližující se pronásledovatele. Počáteční nadšení z vesnice a z vody především opadá a pětice mužů se pomalu otáčí na svého velitele, hledajíc oporu a radu v této tíživé situaci. Statný muž v upraveném černém vousu si zamyšleně prohlíží vesnici a poté zeď, která se táhne po obvodu. Vlastně je už dávno rozhodnuto, protože koně je již daleko stejně neunesou a takhle do Jaffy stejně nedorazí.

I přes prach z cest, pot a krev, jež tento muž vypotil pro svou zemi a víru, je stále vidět, že se jedná o šlechtice. Jeho noblesní chování a chladnou hlavu, kterou si tento pozoruhodný muž zachovává, by člověk přisuzoval k někomu velkému, avšak opak je pravdou. I malý muž může učinit veliké věci a to neplatí jen o společenském postavení, kterého se tomuto nízkému šlechtici v Čechách nedostávalo. Oděn v kroužkové košili s přilbicí a pláštěm, jako by se odlišoval od ostatních. Jeho meč se mu houpal u pasu a jezdecký štít měl stále na zádech. Párkrát otočil koně na místě a poté si kapitán Vratislav z Hrádku sňal přilbici a promluvil k mužům.
,,Krajané! Nemůžeme dál unikat pronásledovatelům, musíme se jim zde postavit!'' Řekne zvučným hlasem a přeskakuje očima po mužích před ním, ti souhlasně přikyvují hlavami, avšak moc nadšení nejeví. Někteří nesou šrámy z předešlé potyčky se saracénskou jízdou a nyní, když unikly až sem se zdá, že zde nejspíše stejně vypustí duši.
,,Koně nás již dlouho neunesou a pokud opustíme toto místo, zhyneme v poušti hladem a žízní. Nemáme na výběr krajané, musíme se nepříteli postavit!'' Dodá poté, co vidí nejistotu ve tvářích svých společníků.
,,Radomír s Bořislavem zůstanou zde u studny, svými kopími zastaví nápor nepřátelské jízdy a donutí je sesednout. Petr s Janem zůstanou zde v domě a až se jezdci nahromadí v prostoru u studny, napadnou je z boku. Michale. Ty vylez na střechu jednoho z domů, kde budeš mít dobrý výhled, já zůstanu u zdi a odříznu jim ústupovou cestu.'' Řekne kapitán a konečně sesedne a přivede koně ke studni, spustí vědro dolů a poté ho přes kliku vytáhne zpět. Voda se průzračně leskne, Vratislav si sundá koženou rukavici a ponoří do ní pár prstů. Na tváři se mu objeví malý úsměv.
,,To bude dobré.'' Promluví potichu ke svému koni a dá mu vědro k pití a lehce ho poplácává po šíji. Když kůň konečně dopije, teprve poté se napije i Vratislav.
,,Do prdele! To je jako máme zastavit sami?'' Řekne vyděšeně mladík v kožené zbroji držíce kopí v jedné ruce a otěže svého koně v druhé.
,,Vždyť jsou to mamlúkové, sultánova osobní stráž, copak máme proti nim nějakou šanci?'' Dodá vzápětí a uváže koně ke stromu.
,,Odvahu mladíku.'' Řekne starší muž stojící vedle něho.
,,Vždy je naděje.'' Usměje se stařík v kroužkové košili s přilbicí na hlavě a je vidět, že skutečně ví co říká. Poté odváže velký štít z popruhů na koni a pevně uchopí své kopí. Už na první pohled je vidět, že je to skutečný veterán.

Oba kopiníci zaujmou svojí pozici u studny, kde je na ně dobře vidět z brány, tak, aby na sebe nalákali nepřítele a zároveň aby byly aspoň trochu kryti. Poté nastaví svá kopí a zapřou je nohou. Nakonec si Bořislav ještě upraví vázání u štítu a zaujme obranný postoj se štítem před sebou.
,,Jen ať přijdou!'' Zakřičí sebevědomě vysoký muž v kroužkové košili s přilbicí u pasu a nápadným anglickým dlouhým lukem v pravé ruce, kterému říkají ''Rychlá paže''. Tuto přezdívku si vysloužil Michal ze Světlé stejně jako svůj luk od anglických přátel za svůj um s touto zbraní. To bylo ještě v době, kdy se Češi po Děpoltově smrti přidali k vojsku krále Richarda nazývaného Lví srdce. Michal, zkušený lučištník, si vybral vynikající pozici na jednom z domů a hleděl do dáli hlídajíc příchod nepřátelských sil.
,,Pane!'' Křičí ze střechy.
,,Zanedlouho jsou tady!'' Ukáže směrem do dáli za severní bránu a vytáhne z toulce první šíp. Kapitán se odvrátí od koně a pokývá hlavou na souhlas, že rozuměl. Vratislav dlouho nemešká, kůň je sice znaven, ale nyní ho potřebuje víc než kdy dřív. Vyhoupne se do sedla a popožene ho směrem ke zdi, kde se schová do úzké uličky mezi kostelíkem a jedním menším domkem.
,,Na místa!'' Křičí ještě.
,,Připravte se!'' Mává rukou ukazujíc bratrovy Petrovi jeho pozici. Ačkoliv je Petr ze Svaté hory členem řádu Špitálníků, nebrání se velení kapitána Vratislava, vždyť jsou přece všichni krajané. Tedy až na kopiníka Radomíra, který se narodil kdesi v Janově v přístavu. Neví se, jestli byla jeho matka urozená, nebo jen prostě prostitutka z nějakého bordelu. Malého Radomíra vychovávala spodina. Jeho otec nedlouho po jeho narození zemřel v nějaké bezvýznamné potyčce s muslimským strážcem nějakého kupce. Není tedy divu, že si Radomír osvojil sprostou mluvu a divné způsoby, když vyrůstal jako divé zvíře kdesi ve stokách. Druhým kopiníkem je starý veterán Bořislav ze Slaného. Tento muž, ač sešlí věkem, umí mistrně zacházet s kopím v kombinaci s velkým štítem. Kdo ví, jestli mu sílu do žil vlévala jeho víra, nebo smysl pro povinnost. Bořislav totiž sloužil už otci knížete Bedřicha, Vladislavu II. při jeho výpravách proti svobodným italským městům. Bratr Petr po boku Jana z Hradce zatím vyčkával uvnitř malého domku hned u studnice, přikrčený u stěny, aby nebyl náhodou vidět. Jan z Hradce je rozvážný mladík šlechtického původu a měl štěstí v tom, že se stal rytířem tak mladý, vyznamenal se totiž v bitvě u města Akkonu a tam byl také pasován, když město kapitulovalo. Mladík s ostruhami nezpychl jak by někdo očekával a o bohatství se také nestaral. Mnozí by řekli, že představuje samotný ideál rytířství, avšak nikdo není dokonalý a to se měli brzy dozvědět i naši čeští rekové.

Mamlúkové vedení atabegem ze Sýrie jménem Ali ibn Afad se přiblížili k vesnici. Atabeg v pozlacené šupinové zbroji lesknoucí se v poledním slunci jist svojí převahou a beznadějí, která jistě musela křižáky provázet nařídil vjet do města a ''pozabíjet ty nevěřící psy do jednoho''. Kromě pozlacené zbroje se atabeg Ali ibn Afad lišil také zdobenou helmou se dvěma rudými chocholy po stranách. Bylo ho vidět v čele a také to byl on, kdo první vjel do vsi a namířil si to přímo ke kopiníkům připraveným u studny odrazit nápor jezdců. Zaslepen početní převahou svých jezdců a svojí sebejistotou takřka spadl do pasti, kdyby nebylo odporné zrady Radomíra z Janova. Michal ze Světlé byl připraven a tak první mrtvý padl mamlúk, který jel v závěsu za atabegem. Šíp trefil muže přímo do krku a ten se ještě notnou chvíli pohyboval mrtvý v sedle svého koně po bojišti, než spadl na zem. Těsně před tím, než se saracéni srazili s kopiníky zvedl Radomír své kopí do výšky a z plných plic zakřičel muslimské heslo pln pýchy a oddanosti k novému spojenci.
,,Aláhu akbar!'' Znělo z Radomírových úst a jeho milý úsměv se změnil v úlisnou vypočítavost. Zrádce dlouho neváhal a zarazil plnou silou kopí Bořislavovy do boku, kde proniklo kroužkovou košilí a mimo jiné mu prorazilo plíci. Bořislav obrátil své staré oči k Radomírovy, který se nyní ďábelsky usmíval. Nestačil však nic říci, protože mu krev zaplnila ústa a on s chrčením padl k zemi, kde se ještě chvíli zmítal v agónii bezmoci a bolesti, poté skonal. Michal, který to vše viděl nemohl ani popadnout dech, natož něco říci. Oči ho pálili a slza stékala jedna za druhou. Za to Jan z Hradce metal kletby na všechny strany.
,,Ty kryso! Ty zrádná svině! Jak jsi jen mohl!'' Křičel na pomalu odcházejícího Radomíra, který se blížil k atabegovy, který ho vřele pozdravil. Snad by se na něj i vrhl a rozsekal ho na malé kousky, kdyby ho včas nezastavil bratr Petr. Každopádně první mamlúkové sesedali z koní a to byla příležitost, kterou nemohly oba dva rytíři promarnit. První zareagoval Petr ze Svaté hory, když vyskočil z úkrytu v domě a přeťal nejbližšímu saracénovy nohu, když seděl ještě na koni. Nejspíše poranil i koně, protože ten se vzápětí splašil, shodil jezdce na zem a uháněl pryč i s nohou pořád zaháknutou ve třmenu, ze které prýštila krev. Na zemi křičící muž v šupinové zbroji, držíce se za nohu, ze které mu zběsile tryskala krev, se dočkal milosti, když ho Jan z Hradce probodl mečem do srdce. Zkušený bojovník v černé tunice s bílým křížem a černým pláštěm se zručně oháněl mečem a za oběť mu padl další muž, který seděl na koni. Petr šikovně zasunul svůj řádový meč zespoda pod brnění saracéna a ten se s křikem sesunul mrtev z koně. Další tři mamlúkové sesedli z koní a zaútočili na Petra pěšmo. To se zapojil i Jan a spustil na ně hněv boží. Nehleděl napravo, nehleděl nalevo. Prostě jen ťal co mu síly stačily. Mamlúkové ho zasypali ranami, ale on je bez větších obtíží odrazil svým štítem a dál na ně dorážel svým mečem. Michal ze Světlé nezůstal vůbec pozadu, střílející ze střechy jeden šíp za druhým skolil dalšího saracéna, když chtěl odvázat křižákům koně. Dva šípy v břiše ho od jeho úsilí přesvědčivě odradily. Petr zatím zabil dalšího muže, když ho chtěl svým štítem odhodit na zem. Špitálník se mistrně vyhnul úderu a sekl mamlúka do zad a poté ho zranil ještě na paži.

U severní brány se mezitím odehrával jiný souboj. Kapitán Vratislav z Hrádku připraven odříznout nepříteli ústupovou cestu zaútočil téměř okamžitě poté, co vpadli mamlúkové do vsi. Bojujíce na koni se přihnal zezadu k jednomu muži a bodnutím z vrchu do hrudi poslal mrtvého saracéna do nebe. Další dva si ho všimli a otočili koně. Po sérii úderů, které si spolu vyměnili sekl Vratislav mamlúka do krku a ten se ihned uchopil za ránu, ze které mu začala téci krev. Chvíli se houpal v sedle, ale poté zbledl a na ztrátu krve nakonec zemřel. Druhý útočník vykrýval všechny kapitánovy údery štítem a dokonce se mu podařilo poranit pána z Hrádku do nohy, avšak udělal chybu a kapitán jí využil, když bodl saracéna do mezery v přilbě, což jistě nemohl přežít. Prohnaný Radomír využil příležitosti a spolu s jedním mamlúkem se začal plížit po schodech na střechu, kde Michal ze Světlé poranil jednoho z posledních saracénů do nohy. Mamlúk, který útočil na Jana z Hradce, zběsile sekal rytíři do štítu. Dokonce se mu podařilo Jana poranit na rameni, ale rytíř nakonec nepřítele štítem srazil k zemi a když se postavil vykryl jednu ránu a silou vedený sek na rameno zasekl saracénovy meč hluboko do ramene. Muž začal zoufale křičet. Upustil svojí šavli a padl na kolena, kde se ještě chvíli kymácel tryskajíce mu z rány krev, jako by si s ním pohrával vítr, až nakonec zbledl a padl tváří do rozžhaveného písku. Jana zachvátila bolest. Chytil se za rameno a odešel za roh domu, kde se opřel o stěnu a nadzvedával svojí poškozenou kroužkovou košili s krví zmáčenou tunikou. Michal ze Světlé mezi tím střelil zraněného saracéna do boku a ten se snažil zadržet bolest, ale nakonec se opřel o kraj studny, kde se neudržel a přepadl přes okraj.
,,No skvěle, teď už ta voda nebude k pití!'' Zavtipkoval Jan z Hradce čistíce si ránu na rameni kapesníkem. Ještě štěstí, že se Michal ohlédl za šramotem, který byl slyšet ze schodiště. Rychle založil šíp a vystřelil. Mamlúk, který se na něj zrovna hnal se v jednu chvíli zastavil a poté padal zpět na Radomíra, který šel hned za ním a málem ho shodil ze schodů. Když padal, všiml si Radomír, že Michal ho skolil trefou do očního důlku, věděl proto, že si musí pospíšit. Nejdříve po Michalovy mrštil své kopí, které minulo jen o vlásek a poté sebral mrtvému jeho šavli. Boj na blízko dělal Michalovy největší potíže. Radomír sekal jak smyslů zbavený a Michal se bránil jen dřevěným lukem. Když najednou Radomír ťal po hlavě, Michal dal nad hlavu instinktivně luk, aby se ochránil, avšak ten to nevydržel a tak šavle přetíná jeho drahocenný luk a zakousává se do jeho lebky. Sprška krve potřísní Radomírovy obličej, ale to ho nezastaví. Opře o Michalovo bezvládné tělo nohu, zapře se a zapáčí. Šavle se uvolní z pevného sevření mužské lebky a bezvládné tělo silou tlaku nohy se sesune ze střechy dolů, přímo před stojícího Jana z Hradce.
,,Néé!'' Zakřičí Jan a vzhlédne vzhůru.
,,Ty bestie já tě zapíchnu!'' Řve vzteky a začne se raněn posouvat ke schodům na střechu zanechávajíc Petra zápolícího s atabegem Alim ibn Afadem. I když má atabeg skvělý výcvik, špitálník je tvrdý soupeř. Petr uhýbá úderům atabegovy šavle. Rána střídá ránu, úder za úderem. Oba již vědí, že porazit soupeře nebude jen tak jednoduché.

Mezitím vracející se kapitán Vratislav z Hrádku vidí, jak Radomír seskakuje ze střechy do sena a běží ke svému koni, kterého vzápětí odvazuje a v rychlosti na něho usedá. Kapitán, který na koni již sedí se zamračí a pobídne svého koně ke stíhání zrádce. Radomír, pochopí vzápětí, že jeho kůň je příliš unaven unikáním před saracény a tak se chce vrátit pro koně muslimů, když si všimne, jak se na něj řítí Vratislav z Hrádku. Pobídne tedy koně a snaží se uniknout jižní branou, ale nedlouho poté ho kapitán dostihne a nemá slitování.
,,Tu máš Jidáši!'' Zakřičí a tne plnou silou Radomírovy po hlavě v plném trysku obou koní. Radomírova hlava se pod nárazem Vratislavova meče děsivě zdeformuje a kapitána zkropí malá sprška krve. Kůň pokračuje dál v trysku a kapitán se jen dívá, jak se bezvládné tělo zrádce houpe v sedle a po několika minutách padá k zemi, zatím co jeho kůň pokračuje dál v zběsilém úprku.

Zatím co Jan z Hradce šplhá na střechu a Vratislav z Hrádku stíhá Radomíra, bratr Petr ze Svaté hory z řádu Špitálníků stále bojuje s atabegem Alim ibn Afadem. Vyčerpávající souboj nakonec končí nerozhodně, když Petr atabega shodí ramenem na zem a přiloží mu meč ke krku. Atabeg nyní pochopí, že se strašlivě pletl a že byla chyba tyto muže podcenit. Ali ibn Afad nakonec rezignuje a odhodí svojí šavli stranou. Petr zatím čeká, až se Vratislav vrátí a když kapitán uvidí klečícího atabega beze zbraně s hlavou sklopenou k zemi, necítí nenávist, nýbrž lítost.
,,Není odvážné lidi zabíjet Petře, odvážné je nechat je jít.'' Řekne smutně nad ztrátami, které museli dnes podstoupit obě strany a sesedne z koně. Po pár minutách hledání najdou rytíře z Hradce opřeného o schody, držíce se za rameno a všude kolem něj je spousta krve. Mladík nedýchá. Kapitán vzdychne, zavře mladíkovy oči a pohlédne na nebe, uvědomujíce si ubohost jednoho lidského života.
,,Jsi volný.'' Řekne Vratislav a pomůže atabegovy na nohy. Ten nechápe co se děje a nevěřícně valí oči. Nakonec vše pochopí, když mu Petr předá jeho šavli. Ali ibn Afad se ukloní, zdvořile poděkuje za život, jež mu tito cizinci darovali a vyskočí na koně.
,,Salámu Alaykum.'' Zvolá při odjezdu saracén.
,,Mír buď i s tebou.'' Zvolají čeští rytíři a sledují, jak atabeg odjíždí do dáli, kde se ve slunečním svitu rýsují siluety přicházející Saladinovy armády.
,,Pojď příteli.'' Řekne bratr Petr kapitánovy Vratislavovy z Hrádku.
,,Musíme dokončit to, proč jsme všechno tohle podstoupili, pro naše padlé přátele a pro ty, kteří ještě žijí.'' Položí Petr Vratislavovy ruku na rameno a chytne koňské otěže. Vratislav odvrátí zrak z ohromné masy přicházející pod prapory sultána Saladina.
,,Máš pravdu. Pro ty, co ještě žijí.'' Uchopí Vratislav otěže a oba muži se vyhoupnou do sedel. Oba ví, že není čas pohřbívat padlé, protože sultán se již blíží a čím dříve do Jaffy dorazí, tím více životů zachrání včasným varováním, které zajistí odpovídající přípravu na obléhání. Štěstí přeje připraveným, jak se tak říká a kdo ví, třeba zrovna dnes svými činy a oběťmi zachránili stovky životů, to jediné má smysl...