Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

U13 Kapitola 0-1Oblíbit

eris24903.gif

Autor: Seran

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 08. července 2013 23:34

Průměrné hodnocení: 9, hodnotilo 3 uživatelů [detaily]

 
Pilotní kapitoly fanfikce, která obsahuje reference na Halo, Fallout a Poníky. Pokud neznáte Halo nebo Fallout, vůbec to nevadí, pokud neznáte poníky, taky to vůbec nevadí, je to psané seriozně jak to jen jde, akorát místo lidí jsou postavy Poníci. Pokud je vyloženě z jakéhokoliv důvodu nesnášíte, jednoduše to nečtěte.

V tomto článku je Nultá a První kapitola.
 

UNICORN 13



------------------------------------------------------------------------
Světle růžový poník si sedl na kus skleněné kopule, pod kterou byla hrouda střepů. Všude kolem byly hromádky střepů. Všude byly hromady trosek. Nebyla vidět země. Všude trosky, 1které byly vidět i na horizontu. Světle růžový poník utrhl kus zelené látky, ze které měl starou uniformu, již nepatřící k žádné říši. Zavázal si krvácející ránu na boku a vytáhl z kapsy na uniformě tlustší, ale menší knihu s prázdnými listy. Položil ji před sebe na něco, co vypadalo jako kus palubního počítače a sedl si před ní. Zasvítil mu roh a z kapsy vyletělo malinké pero.
------------------------------------------------------------------------




Jmenuji se Redwire a toto je příběh o tom, jak jsem zemřela. Všechno to začalo když začala válka. Nikdy se už nedozvím, proč začala, ani kdy začala.
Můj příběh začíná na menší lodi, zvané Star Explorer 10. Byla to poslední loď tohoto typu která létala vesmírem. Naše poslání bylo kontrolovat kolonizované planety, ze kterých velitelství nedostávalo zprávy.

Probudila jsem se časně z rána ve své kajutě. Chvilku jsem koukala do šedivého stropu. Pomalu jsem se svalila na stranu rovnou na všechny čtyři, a s hlasitým skučením jsem se protáhla až mi ruplo v zádech. Pomocí svého rohu jsem otevřela skříň a přitáhla si zelenou uniformu. Do těchto uniforem, to vám povídám, se pěkně špatně obléká. Musí se zespodu rozepnout, navléknout na záda, pak navléknout kopýtka krz rukávy a zase zapnout. I s pomocí rohu to trvá nějaký ten čas. Nechápu, jak to mohou ostatní technici nosit. Tedy, abych vám to osvětlila, nosí ji jen technici, a já jsem tedy technik. Má to spoustu kapsiček na nářadí, a neušpiním se tolik. Ne že bych tu jako technik měla nějaké nepřeberné množství práce, ale špíny je tu dost. Je čas na snídani, pomyslela jsem si. Do jídelny můžeme chodit vlastně kdy chceme, a mě služba začíná asi až za hodinu. Zmáčkla jsem tedy ten velký modrý čudlík vedle dveří, které se s potichounkým zasyčením rozjely do stran. Jakmile jsem vyšla, tak se zamnou zavřely. Zamířila jsem ke konci chodby, trošku potišeji než normálně. Možná ještě někdo spí, a nejsem někdo kdo by ostatní chtěl vzbudit. Na konci chodby už stála Vel. Její celé jméno je Velour Fling, ale všichni jí říkají Vel. Vel vypadá jako.. no.. nechci jí urazit, ale vypadá jako plesnivá mentolka. Je světle zelenomodrá, skoro bílá, a má tmavější zelené vlasy. Už od nepaměti nosí letecké černé neprůhledné brýle. To by dávalo smysl, protože ona je letec, ale ona je nosí i v civilu, prostě furt, a odmítá si je sundat. Také nosí černou vestu, vlastně je to přední půlka mé uniformy. Vypadá celkem jako drsňačka, a taky je. Ne, že by vytvářela s ostatními konflikty nebo byla nepřátelská, ba naopak, je to má nejlepší známá a je velmi komunikativní. Problém nastává pokud ji někdo vyprovokuje, je velmi umíněná. Já bych na ni tedy taky nedala nikdy dopustit, vyrůstaly jsme spolu. Vždy na mě ráno čeká na chodbě, chodíme spolu na snídani. Říkala jsem jí několikrát, že nemá čekat, že se tam můžeme potkat u stolu, ale ona vždy čeká. Čekala na mě i dnes, a tak jsem k ní radostně přišla a tišším hlasem ji pozdravila. Ona mě zpět nezdraví. Nikdy to nedělala, většinou nemluví když nemusí. Co já vím, asi na mě mrká okem, ale od té doby co nosí brýle jí do očí nevidím. Nemám jí to za zlé. Vyšli jsme tedy směrem k jídelně, ale nemluvily jsme na sebe. Ráno toho každý moc nenamluví. Špatně se mluví, když je jeden ještě ospalý.
Když jsme dorazili do jídelny, sedli jsme k prvnímu stolu u dveří. Nemá židle, je v rohu kde je rohová sedačka, a je akorát pro dva. Já mám osobně tedy sedačku radši než židle. Na naší lodi si pro jídlo nechodíme ani ho nemáme v talířích. Ve stolech jsou vyhloubené misky, které se dají zakrýt poklopem který je pod stolem. Abych vám to vysvětlila, občas tu není gravitace. Je to nezbytné, je to hlášené a je to na pár vteřin, ale dokáže vám to znepříjemnit situaci. Stává se to když se prohazují jednorožci, kteří pohybují lodí u reaktoru. Loď v ten moment nikdo nedrží, a dost toho nefunguje. Díky bohu světla a atmosféra nám drží. Poklopy pod stolem tedy máme na zakrytí jídla, když se má taková situace stát, aby nám nelétalo po lodi. Občas si říkám, proč musím sloužit na takovém vesmírném trabantu, protože na žádných jiných lodích se nic takového už neděje.
Po asi půl minutě, kterou jsem strávila pozorováním polospící Vel, přiběhl Carn, kuchař v místní kantýně s jídlem. Součástí práce kuchaře tu je také roznášení jídla ke stolům. Carn je moc fajn, je to světle hnědý černohřívý postarší kuchař, a má svou práci moc rád. Na lodi je několik kantýn, takže má trošku volného času, který tráví tím že sedí s některými obědvajícími, večeřejícími nebo snídajícími a povídá si. Je to velmi přátelský poník, ale nikdy se nevtírá ani se nesnaží nijak prosadit. Respektuje úplně všechny a neublížil by ani mouše. Dnes nám přinesl nějaké těstové koule plněné čímsi kdovýčím. Asi to má být něco jako plněné knedlíky, ale rozhodně to tak nevypadá. Jídlo tu máme tedy pestré, to musím přiznat, a Carn je skvělý kuchař. Bohužel si k nám ráno sednout nemůže, je čas snídaně a každou chvilku někdo přichází. Když se vrátil k pultu, kousla jsem do knedlíčku a pomalu ho chroupala. Vel na mě konečně promluvila.

"Slyšela jsi to ?"

Vypustila na mě. Spolkla jsem kus knedlíku, který překvapivě nebyl zas až tak špatný, a odpověděla jsem.

"Co ?"

"No to o těch zebrách."

"Co je se zebrami ?

"Prý nám už vyhlásily válku."

Nevěděla jsem, jak odpovědět. Věděla jsem, že jsou se Zebrami potíže už nějakou dobu, ale nečekala jsem že bude válka. Uvědomovala jsem si, jak strašné to je, a pocítila jsem slabý náznak strachu. Ten jsem rychle zahnala knedlíkem, ale po zbytek snídaně jsem se stejně nemohla zbavit toho nepříjemného pocitu po celém těle. Zjistila jsem, že Carn, který stál za barem, se na nás celou dobu koukal a možná i poslouchal. Určitě nás musel poslouchat, nebo aspoň slyšet, protože se tvářil jinak než obvykle. Většinou se usmívá, ale teď se tvářil nějak vážně. Po zbytek snídaně jsme Vel ani já už nic neříkali. Tiše jsme doufaly, že to nijak neovlivní poslání naší lodi. Když jsme dosnídaly, zvedli jsme se a odešli vždy otevřenými dveřmi. Carnova asistentka, bohužel nevím jak se jmenuje, hned utíkala s hadříkem a kyblíkem v tlamičce k našemu stolu, protože misky byly špinavé od jídla a další host by určitě nerad jedl z něčeho takového. Na chodbě jsme se rozešly s tím, že se zase potkáme na obědě. Vstávaly jsme celkem později než obvykle, takže oběd je za chvilku, a já musím ještě udělat ranní obhlídku servisních tunelů.
Vydám se tedy do spodnějšího patra, kde je nejbližší servisní tunel, a z kapsy vytáhnu telekinezí placatý kovový klíč, kterým otevřu nízké, zašpiněné dveře bez žádné cedule ani nápisu. Vlezu tedy dovnitř, a ihned mě praští do nosu štiplavý zápach. To ale není nic neobvyklého. A jelikož nechci, aby ten zápach cítili ostatní, tak za sebou ihned zavřu. Dveře se automaticky zamykají, tedy jsou stále zamčené, a dají se otevřít pouze klíčem který mají jen technici. Rozejdu se tedy tunelem, všude kolem mě vedou trubky, ventily, páčky, různé udělátka a udělátory. Z nějakého důvodu tu je trošku menší světlo. Kouknu na zakulacený špinavý strop. Na něm jsou dvě řady světel, ale ta pravá nesvítí. Doklušu tedy k nejbližší křižovatce tunelů, kde se protínají tři tunely a na rovné straně je velká krabice. Otevřu ji dalším klíčem, který má jen pár techniků, a podívám se dovnitř. Je to rozvodní skříň, kde jsou desítky malinkých kontrolek, ze kterých mohu jednoduše zjistit, proč světla nefungují. Zjišťuji něco velice zajímavého. Jak jsem již říkala, tato loď je velmi starý model, takže některé obvody jdou přímo skrz jiné, takže se může vypnout náhodná věc protože se vypla jiná. Je velmi špatně navrhnutá, a to říkám jako technik. Zaklapnu rozvodnovou skříň, a o pár metrů dál otevřu skříň kde jsou téměř všechny kabely s jističi, měřiči napětí a podobně. Jeden jistič vyhořel, a spálil i sousední. Takže nefunguje jedno křídlo světel a.. senzory ? Nefungují senzory. To je hrozné. Vůbec nikdo si toho nevšiml. Proč někdo, kdo má na starosti něco se senzory, něco nehlásil ? Asi to bylo před pár minutami. Ihned slezu po žebříku do spodního tunelu, který vede do skladu. Dveře z tunelů se díkybohu zevnitř otevírají pouhým zatlačením, jen zvenčí je potřeba klíč (díky Celestii za špatně navrhnutou loď). Ve skladu mi trvá asi půl minuty najít náhradní jistič, který potřebuji. Jakmile ho mám, tak musím opět odemknout dveře do tunelů, protože nedrží otevřené. Zaprásknu je za sebou a utíkám k rozvodné krabici. Ihned jistič vyměním, a čekám, jestli se rozsvítí kontrolka že funguje. Po pěti vteřinách se rozsvítí, tak si oddechnu, zavřu skříň, zamknu ji a opřu se o dveře v tunelu. Do tváře mě studí zamazané sklíčko na dveřích, krz které již není skoro nic vidět. Pak se rozsvítí dokonce i druhé křídlo světel.
V ten samý moment se přes celou loď rozezní hlasitý houkavý alarm. Není to cvičení. Při cvičení není nic slyšet v tunelech, aby mě to nerušilo při práci, která je jak koukám důležitá. Ihned mě napadá, že senzorový obvod nebyl spálený jen tak sám od sebe. Než se stihnu vzpamatovat, uslyším strašnou ránu, která je následována řezavým hlasitým vysokým zvukem, jako když drhnete železem o železo. Je to takový hluk, že to bolí. Ze špinavého okénka najednou vidím svítivě červenou záři. Okamžitě k němu nalepím obličej, abych zjistila, co se to děje v mých tunelech. To, co vidím, mě naprosto šokuje. Asi o deset metrů dále vidím rudý paprsek, jak si odshora dolů dělá cestu napříč tunelem. Nevěřím svým očím, ale celkem hbitě se rozeběhnu zpátky k rozvodné skříni, kterou co nejrychleji odemknu, a z kapsy vytáhnu další, červený placatý klíč kterým otevřu malou skleněnou krabičku uvnitř. Kopytem přímo prásknu do čudlíku, který schovává, a všechny dveře v tunelech a tomto sektoru lodi se hermeticky uzavřou. Mělo by to ochránit celou oblast krom té, kterou střela zasáhla. Hlavou mi projede hlas Vel, která říkala, že nám zebry vyhlásily válku. Pak se ale vzpamatuji, a začnu přemýšlet, co mohu dělat. Upřeně pozoruji kontrolky, co funguje a co ne. Najednou začnou kontrolky jedna po druhé zhasínat. Všechno se postupně hroutí, pokud se nehroutí kontrolka ovládající ostatní kontrolky, kdo ví jak je tato loď špatná. Ta kupodivu zhasla až nakonec. Aspoň že se loď umí zhroutit podle předpisů. To ale znamená, že většina elektroniky musí být kompletně v háji. Ta střela musela být pořádná, nebo velmi dobře mířená. Dost možná dobře mířená, jelikož tu byl spálený ten kabel, takže vědí kde co zasáhnout. Kdo ví. Jediné co vím je, že vypadla elektřina, a jako první mě napadá že v nemocnici elektřinu potřebovat budou. Máme záložní zdroje, které dokáží udržet tento sektor několik hodin. Ty tedy ihned nahodím, a pozoruji jak zase kontrolky naskakují. Svítí ale modře. To znamená, že nejdou na hlavní pohon. Jak nečekané. Najednou to ve mě škubne. Co se stalo s Vel ? Trénovala v hangáru, který je kousek pod těmito tunely. A ta střela byla dost velká, protože prorazila plášť lodi, a to je asi tak všechno co brání hangár. Je to dost velký prostor na to, aby byl trefený, a tam asi přetlakové dveře mít nebudou. Začíná mi být špatně. Navíc, všechno funguje jen napůl, protože záložní zdroje energie nejsou tak silné. Ještě rychle přesměruji energii proudící do poškozených míst do nemocnice, aby jim tam fungovalo vše, předpokládám že pár raněných bude. Chci vědět, co se stalo s Vel, a to hned. Slezu tedy o pár tunelů níže, a utíkám k dveřím na chodbu před hangárem. Do dveří vrazím předními kopyty, které si ale akorát poraním. Dveře by se měli otevřít při tlačení zevnitř, ale odmítají se otevřít. Ve vzteku nad tím, jak tu nic nefunguje, začnu do dveří bušit, ale pak se mi naskytne šílený pohled. V okénku vidím přední část lodě, jak se pomalu vzdaluje. Loď je rozpůlená. Je rozříznutá jak jablko. Když se přikrčím, nahoře vidím černotu vnějšího vesmíru. Také vidím půlku hangáru. A smetí. Všude smetí. U Celestie, to není smetí, to jsou kusy těl. Všude tu poletují kusy těl. Zhnuseně se otočím zpět do tunelů, a cítím jak mi vlhnou oči. Vel měla být na výcviku v tom hangáru. Snad.. snad tam nebyla..






------------------------------------------------------------------------
Narůžovělý poník si povzdychl a položil pero. Krev z rány na boku pomaloučku stékala po znaménku, které měl na boku, na kterém byly vyobrazeny štípací nůžky. Poník ránu převázal a pokračoval v psaní.
------------------------------------------------------------------------



S podivnou bolestí v břiše jsem se rozklusala směrem do nejspodnějšího tunelu. Téměř nic tam není, takže tam ani nemusím chodit na obchůzky, jediné co tam je jsou tlakové ventily u trubek s odpadem. A na ty sahat nechci. Proběhla jsem tedy kolem nich, a hledala nejbližší dveře. To mi zabralo asi půl minuty, protože to tu moc dobře neznám. Hned, jak jsem uviděla tu zelenou barvu v té tmě, protože vypadly světla, rozeběhla jsem se tam a dveře jsem rozrazila, které se zamnou zapráskly téměř okamžitě. Ocitla jsem se v něčem jako šatně/skladu pro letce. Víte, abych vám to vysvětlila, tak naše letouny jsou dvoumístné exoskelety, ve kterých leží pegas, který pomocí křídel která jsou přímo napojena na křídla letounu samotný stroj řídí, a na špičce je vykloněný jednorožec ve skafandru. Vlastně mu kouká ven jen půl těla, aby se mohl otáčet do všech stran, ve skafandru má před obličejem malý HUD a roh mu kouká ze skafandru ven, chráněný skleněným krytem na míru, na kterém jsou vyryté podivné rudé čáry z nějakého magického materiálu, který usměrňuje energii. Jednorožci jsou tedy vlastně živý kanon. Vel vždy létá se svým bratrem, který se jmenuje Velvet Tuft, ale říkáme mu také Vel. Teda, jen pokud není s Vel spolu, pokud je, tak říkáme Vel přednostně jí a jemu Velvet. Ale často je spolu nepotkávám. I když se mají moc rádi, tak Velvet je většinou zaneprázdněný prací. Je to hnědý, workoholický jednorožec s pár světlými pihami nad nosem.
Jak jsem prohlížela šatnu, kde se připravují na lety, svitla mi naděje. Byly zde pouze dva letouny z deseti. Při střelbě museli být všichni venku, pryč z lodi. Jenomže teď nemají kde přistát, protože hangár je napůl rozřízlý. Dveře z hangáru do šatny jsou velké, několik metrů do šířky se skleněným pruhem uprostřed. Podívala jsem se tedy z okna, a zjistila jsem že jsem měla pravdu. Několik letounů pomalu kroužilo mezi kusy lodi. Podlomily se mi kolena a sedla jsem si na místě v beznaději. Co mám dělat ? Jak dlouho tam asi mohou vydržet ? Neměla jsem ponětí, jak bych je mohla zachránit. Kdybych otevřela dveře, byla bych na místě mrtvá, a za nimi by je asi nikdo taky nezavřel. Nemám přístup do skladu se skafandry. Počkat, jsem přece technik, svitlo mi hlavou. Rozeběhla jsem se pryč z šatny do chodeb, a doběhla jsem ke skladu se skafandry, který je poblíž přetlakové komory. Víte, jak jsem pořád běhala, byla jsem celkem utahaná. Hlasitě jsem vydechovala, opřela se o dveře skladu a nabrala dech. Strašně mě děsilo, že jsem celou tu dobu nepotkala jediného poníka. Nikde nikdo nebyl. Dává to ale smysl, kdo by běhal po chodbách, když se loď roztrhla napůl.
Přezevšechno utahání jsem pomocí telekineze vytáhla šroubovák, odmontovala krycí desku na panelu pro vstup a začala dělat to, co dělám nejlépe - spravovat věci. Tedy toto bylo spíše rozbíjení. Panel od digitálního zámku byl držen čtyřmi šrouby, takže stačilo párkrát otočit a panel odpadl na zem. Pod panelem se skrývala spleť různobarevných drátů, tlustých, hubených, spojených a samostatných. Stačilo najít ty správné, poslat do nich proud a voila, dveře se otevřely. Okamžitě jsem hledala skafandr mé velikosti, tedy víte, vždy jsem byla o něco menší než ostatní. Naneštěstí skafandry mé velikosti nebyly, byl mi tedy malinko volný a velmi špatně se mi v něm dýchalo. Utíkala jsem zpět do šaten. Tam jsem se rozhlédla, a přemýšlela jak dveře otevřít tak, abych zůstala uvnitř. Dveře do šatny zamnou jsem hermeticky uzavřela, aby semnou dekomprese tolik neškubla, zas tolik vzduchu tu není. Všimla jsem si k zemi přidělané lavice poblíž modrého čudlíku od dveří. Otočila jsem se k čudlíku zadníma nohama, přední část těla skrčila a připravila jsem se. Chtěla jsem čudlík zadním kopýtkem zmáčknout, a než to semnou škubne, chytit se lavičky. Kopla jsem do čudlíku, a vyskočila směrem k lavici. Zachytla jsem se oběma kopýtky o přední nohu lavice, která pevně držela v zemi. Dveře zasyčely, a najednou to semnou vážně trhlo. Gravitace je nastavená tak, že pokud je nějaká místnost vystavena volnému vesmíru, tak tam nefunguje. To, že gravitace doposud fungovala, znamení že jednorožci u reaktoru stále žijí a loď drží v chodu. Mě to ale moc nepomohlo, protože mi to vytrhlo lavičku z kopýtek hned jak se vysál všechen vzduch, byla jsem bezmocná
. Pomalu jsem letěla prostředkem místnosti, neschopná dosáhnout na strop či na zem, pokud se tomu tak dalo ještě říkat. Do úst mi skafandr foukl dávku vzduchu, kterou jsem nečekala, a zakuckala jsem se. Zjistila jsem, že dýchací přístroj posílá vzduch podle toho, jak dýchám, a trvalo mi pár vteřin si na to zvyknout. Pak jsem uviděla, jak téměř dokořán otevřenými dveřmi začaly vlétat letouny a nemotorně bourat do stěny šatny, protože nemohli přímo zastavit, pouze zabrzdit, jak to šlo. Po chvilce se zdálo, že už jsou všechny letouny tak nějak v místnosti, jak do sebe drkaly. Nemohla jsem je pořádně spočítat, ze skafandru se mi motala hlava. Došlo mi, že nemám možnost jak dveře zavřít. A pokud tu není gravitace, tak bude velmi těžké čudlík zmáčknout, protože stejnou silou se od něj budu odrážet, a žádné dotykové moderní čudlíky na této lodi tedy nemáme. Beznadějně jsem přemýšlela, co mám dělat, jak dveře zavřít. Zjistila jsem, že se nějaký letoun obratně objevil přímo zamnou, a pomalu se ke mě přibližoval. Vycítila jsem příležitost, a odrazila se od něj zadními kopýtky směrem k čudlíku, tedy tak přesně, jak jsem mohla. Uviděla jsem, že letím špatně, čudlík je vedle strany dveří ale já mířila až moc ven. Nevěděla jsem, jestli na čudlík budu moci dosáhnout, a jestli neskončím ve vesmíru. Když už jsem se blížila, viděla jsem, že dosáhnout problém nebude. Skrčila jsem kopyto, a když už jsem byla skoro u něj, praštila jsem do něj, s vírou že to rozpozná. Čudlík zablikal, a dveře se začali pomalounku zavírat. Najednou jsem si uvědomila, že rána do čudlíku mě v beztížném stavu neposlala zpět, ale otočila zády ke dveřím a že padám šikmě ven, směrem k prostředku dveří, a ne nijak pomalu. Dveře jsou pomalé, a určitě to nestihnou. Když už jsem překročila hranici mezi dveřmi a vesmírem, a pozorovala letouny jak chumlují, došlo mi, že už nemám naději. Zavřela jsem oči.
Najednou zničeho nic mě něco praštilo do zad. Rychle jsem zbystřila, co se to děje, když jsem odočila hlavu, uviděla jsem letoun jak do mě zezadu naráží a tlačí mě směrem dovnitř. Dveře už byly skoro zavřené, a já si byla jistá, že se tam letoun už vejít nebude. Když překročila hranici mezi vnitřním a vnějším prostorem podruhé, snažila jsem se zaostřit na jednorožce v letounu, který mě zachránil život. Přes sklo skafandru a můj motavý pohled jsem nic nepoznala, ale věděla jsem, že letoun i s posádkou je už pryč. Víte, bylo to poprvé co jsem byla ve skafandru v nesimulovaném stavu beztíže, a povím vám, není to nic příjemného. Najednou se mi zamlžilo před očima, a začala jsem ztrácet zrak. Jako poslední věc jsem viděla jiskřivý záblesk, který se zdál někde mezi dveřmi, a pak jsem ucítila náraz, jak se vrátila gravitace, otevřeli zadní dveře a vproudil sem vzduch. Okamžitě jsem si sundala helmu od skafandru a nadechla se, ihned se mi udělalo lépe. Před dveřmi jsem viděla orvaný letoun, kterému chyběli křídla. Letoun, který mě zachránil, zřejmě plnou rychlostí narazil do škvíry mezi dveřmi než se zavřely, a křídla nechal za sebou, protože se tam nevešla a utrhla se o dveře. Všichni piloti a střelci z letounů, které se sypaly po sobě jak párátka na stole, začali vyskakovat ven a nadechovat se. Asi jim taky docházel vzduch. Byl to přecejenom zkušební let, a neplánovali žádnou dlouhou akci. Já jsem padla na zem vyčerpáním, a omdlela. Tedy, slyšela jsem náznaky hlasů, a byla jsem uvnitř při vědomí. Došlo mi, že skafandr nemá vlastní kyslíkovou bombu, a že celou dobu dýchám jen to, co bylo ve skleněné helmě a v těle, a že jsem se celkem přidusila. Nakonec mi to, že mám velký oblek, asi zachránilo život, protože v malém bych se zajisté udusila. Viděla jsem světlo skrz víčka, která byla moc těžká na to abych je otevřela. Chtěla jsem se pohnout, kopýtka byla tak těžká, hlava ještě více. Pak jsem uslyšela, jak někdo křičí, ale to bylo vše, pak jsem už omdlela úplně, ztrácejíc ponětí o tom co se kolem děje. Ještě na moment jsem dostala vědomí, cítila jsem že už na sobě nemám skafandr, a pod sebou jsem cítila něčí srst. Někdo mě nesl na zádech. Pak jsem napůl dobrovolně a napůl samovolně opět upadla do bezvědomí.
Cítila jsem něco měkkého. Jako bych ležela doma, na Everfree kolonie, v peřinách, poblíž Fort Canterlot v rodinném domku. Pomalu jsem se snažila otevřít oči. Zprvu mi to dělalo problém, ale pak jsem uviděla jakési jemné světlo. Když jsem pořádně zaostřila, všimla jsem si bílého stropu s růžovou lampou. Pohnula jsem postupně celým tělem, a zjistila jsem že opravdu ležím v nějaké přikrývce. Probrala jsem se úplně, a zjistila jsem že ležím v nemocničním lůžku, a mám na obličeji dýchací masku. V hlavě mi bila bolest do rytmu mého srdce, a zaostřila jsem na šedomodrou klisnu se svázanými modrými vlasy a podivnýma očima. Byla to doktorka. Ihned jsem na ní chtěla vyhrknout kde jsou ostatní, co je s Vel, kde je, co se vlastně stalo spoustu dalších otázek. Otočila jsem se na stranu, a uviděla Vel jak leží na břiše na jiném lůžku, bez přikrývky. Vypadala tak pokojně, určitě spala. Ale nebyla tolik v pořádku, měla křídla na určitých místech obvázaná a pověšená za tyč na stropě. Pak mi to došlo. To ona byla v tom letounu, který mě zachránil. A protože křídla letounu jsou přímo napojena na křídla pegase, který ho řídí, muselo to s ní celkem škubnout, když se obě křídla utrhly. Křídla měla natažená, kdo ví co se jí s nimi stalo. Kolem leželo ještě několik poníků, každý s něčím jiným, a vysoká doktorka si ke mě stoupla a podívala se na mě.

"Lež v klidu, málem jsi se udusila, musíš se prospat."

"A-al.."

Snažila jsem se jí odpovědět, ale zakuckala jsem se a vjela mi strašná bolest do hlavy. Vím, že jsem asi pár poníků zachránila, ale Vel taky zachránila mě, a Celestiižel, možná už nebude létat. Tedy, křídla nemá zavázaná úplně celá, jen na místech, a žádné stropy krve nevidím.
Zavírám oči a přemýšlím, co se s námi stane. Budeme zaseklí uprostřed ničeho v půlce lodi ? Druhá půlka je.. Nechci o tom myslet, ale všichni musí být mrtví. Nic tam nefunguje. Reaktor s jednorožci je na naší straně. Teoreticky by se loď ještě mohla pohybovat. Určitě byl vyslán nouzový signál. Snad pro nás někdo doletí. Snad jsou zebry pryč. Snad..
 

Komentáře, názory, hodnocení

Kensei - 12. srpna 2013 18:31
ikon6655.jpg
Cas oplatit ban spatnym znamkovanim >:)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.065332889556885 sekund

na začátek stránky