Andor.cz - Dračí doupě online

Melton Mowbray, 1839

Jmenuji se Jeremiáš Worchester. Kdysi jsem býval profesorem na univerzitě v Nottinghamu, kde se studenti ode mne mohli učit okultním vědám, kterým jsem se sám věnoval již dobrých deset let. To však přestalo platit, když jsem se dozvěděl o dědictví. Jednoho dne mi přišel list, odeslaný z jistého Melton Mowbray, který se nachází nedaleko od Nottinghamu. A ačkoliv je Nottingham mým rodištěm a nejmilovanějším městem, nikdy jsem o městečku neslyšel. Písmo na obálce bylo velice úhledné a celkový vzhled dával tušit o velikém bohatství pisatele, jehož jméno znělo Harry Worchester. Jak jsem se dočetl, byl to můj příbuzný, bratranec z druhého kolene. Psal, že ačkoliv se my dva neznáme, jsem jediný, komu může napsat. Důvod mi ale neřekl. Mám prý přijet do jeho sídla v Melton Mowbray, abych se tam s ním setkal. Ovšem mám přijet ve spěchu, jinak by mohlo být již příliš pozdě. Kdyby to bylo napsáno jakkoliv jinak, nejspíše bych si dal načas a také napsal mému bratranci dopis, jenže ten způsob. Způsob, jakým to bylo napsáno mně nenechal klidným. Věděl jsem, že opravdu musím přijet co nejdříve. Že se nejedná o laciný žert. Narychlo jsem si tedy vzal na univerzitě dovolenou, sbalil si nejpotřebnější věci a vyrazil.

Cesta trvala několik hodin, během kterých jsem přemýšlel o důvodech Harryho Worchestera napsat právě mně. Ovšem musel to být velmi prapodivný důvod, jelikož na nic smysluplného jsem nepřišel.

Když jsem vystoupil z kočáru, s rozbolavělým zadkem poměrně unavený, spatřil jsem před sebou obrovské, hrůzu nahánějící a ponuré sídlo. Byla to několika patrová budova s rozpraskaným zdivem, okny zataženými černými závěsy a velkou zahradou, na které krom polorozpadlé fontánky, rostlo i bludiště ze suchého živého plotu. Byly tu i záhony se zřejmě dávno zvadlými květinami a na zemi se válely zrezivělé konve. Vše navíc zahalovala všudypřítomná mlha, která sice nebyla nikterak hustá, přesto celou tu ponurost dokreslila do úplnosti. Vydal jsem se po kamenité a úzké cestičce směrem k sídlu. Všiml jsem si, že vůbec nejsou slyšet žádní ptáci a nezahledl jsem ani jiné živoucí zvířectvo. Nejblíže ke zvířeti měla hlava kozla z kovu, použita, jakožto klepadlo. Zabušil jsem tedy na dveře. Zvuk se ozvěnou rozlehl do místnosti za nimi, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Chvíli se nic nedělo. Začínal jsem pochybovat, zda je místo vůbec obydlené a opravdu se nejednalo pouze o velmi neoriginální žert, avšak v tom se za dveřmi ozvaly kroky. Pak se zastavily a bylo slyšet několikeré cvaknutí v zámku, který byl, jak jsem si všimnul, až nezvykle velký a měl podivný tvar. Dveře se se skřípěním a úpěním podobným meluzíně prohánějící se v komínech otevřely a přede mnou stál muž menší postavy, starý, vrásčitý a shrbený, oblečený jako sluha. Měl velký zahnutý nos a tenké, bledé rty. Vlasů již měl pomalu a vypadal, že v tomto sídle slouží již od jeho vzniku. Pokynul nechť vstoupím a já jsem tak učinil. Když jsem se ještě ohlédl, spatřil jsem odjíždějící kočár. Jedna moje část si přála být v něm. Pak se dveře zavřely.

Když mi sluha ukázal pokoj, ve kterém nyní budu trávit část svého života, nechal mně o samotě. Ještě než odešel, ukázal mi i zvonek, kterým ho můžu v případě potřeby zavolat. V pokoji nebylo příliš věcí a velikostí se řadil spíše mezi ty malé. Byla tu postel s nadýchanými peřinami, skříň, která se skoro dotýkala stropu, noční stolek s jedním šuplíkem, pracovní stůl se židlí a malá knihovna. Zběžně jsem prohlédl názvy knih a překvapilo mne, když jsem zde spatřil výtvory, které velice dobře znám, díky svému zájmu o okultní věci. Byly zde uloženy knihy jako Succubus od francouzského autora jménem Honoré de Balzac nebo Goetie, čili menší klíčky Šalamounovy, velmi stará kniha popisující různé démony. Ani ve snu by mne nenapadlo, že můj bratranec bude mít v oblibě podobné věci.
Vybalím si věci a chci zazvonit na sluhu, když tu se petrolejová lampa zavěšená ze stropu rozhoupe. Nevím, jak je to možné, protože nezafoukal žádný vítr a ani já jsem hlavou o lampu nezavadil. Jak bych také mohl, když visí bezmála metr nade mnou. Možná to byl začátek mého šílenství, možná jsem byl bláznem již dávno. Třeba jsem ale pořád při smyslech, ovšem jak jinak se dají vysvětlit věci, co se později staly.

Několik následujících hodin, kdy jsem čekal, až se dostaví můj hostitel, jsem strávil prohlídkou sídla. Krom jiného zde byla i velká knihovna, ve které bylo mnohem více knih, podobných jako v mém pokoji. Tehdy jsem si myslel, že zde budu trávit dost času. Dále zde byla jídelna a kuchyň, obrovské množství pokojů, společenská místnost a vinné sklípky. Tolik vína jsem snad nikdy pohromadě neviděl. Na většině zdech, tedy na chodbách, nikoliv v pokojích, visely středověké zbraně a hrůzostrašně vypadající nástroje, nejspíše mučící. Také zde bylo několik obrazů, povětšinou nějaké nehezké a krvavé výjevy. Kdysi, když jsem ještě nestudoval, respektive neučil teologii a okultní vědy, bych svého bratrance nazval zvráceným mezkem, ovšem po těch deseti letech zkušeností z okultismem vím, že by to bylo omezenecké a povrchní tvrzení.

Byl čas večeře. Svého hostitele jsem ještě stále nespatřil, ale doufám, že k večeři se již dostaví. Když jsem ale vešel do jídelny, nikoho jsem tam nespatřil. Na dlouhém stole uprostřed místnosti bylo zapáleno několik svíci. Sluha už donesl i talíř s jídlem, ale jen jeden. Usedl jsem na zdobně vyřezávanou židli v čele stolu a pustil se tedy do jídla, protože nevypadalo, že by Harry měl v plánu přijít. Nedojedl jsem však v klidu. Jemným zakašláním mne vyrušil sluha, který se mnou zřejmě chtěl mluvit.
Neuvěřitelné bylo mé překvapení po jeho sdělení. Dopis mi prý byl odeslán již před měsícem a Harry zhruba před devíti dny zmizel neznámo kam. Pátrala po něm i policie z Melton Mowbray, avšak bez jakéhokoliv úspěchu. Zanechal pouze listinu, kterou mají vidět jen mé oči. Při těchto slovech mi podal černou obálku. Byl to testament, jeho poslední vůle. Můj údiv se ještě umocnil. A zároveň s tím přišel i strach. V podstatě bezdůvodný avšak o to horší strach.
Otevřel jsem obálku trochu roztřesenými prsty. Proč něco odkazuje zrovna mě? Vždyť jsme se v životě nespatřily a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit. Obsah mi poměrně vyrazil dech, ačkoliv jsem to z části čekal. Celý dům, který, jak jsem se dozvěděl, je již po stopadesát let děděný z generace na generaci, mám nyní dostat do vlastnictví já i z celým jeho okolím a obyvatelstvem. Dále také psal, že nikdy nemám chodit do sklepa, jehož vchod by měl být vedle schodiště do prvního patra. A to ať uslyším cokoliv. Ovšem důvod chyběl. Nakonec byla přiložená historie domu, která byla velmi pozoruhodná. A děsivá.

Dům začal roku 1688 stavět jistý Walter Samuel Worchester, Harryho pradědeček. Kamení bylo dovezeno z, údajně prokletého, dolu ve Walesu, ale nikdo na kletbu nevěřil a tak mohla stavba začít. Již po několika dnech ale přišla první oběť. Stal se jí samotářský Angus McAvish, který jako jediný varoval Samuela a řekl mu o kletbě. Morálkou dělnictva událost patřičně otřásla, jenže úmrtí při práci nebývají zřídkavá, takže všichni pokračovali dál.
Jednoho dne vyběhl ze zpola dostavěného domu pološílený dělník. Mluvil nesrozumitelně a nesouvisle, ale jednomu porozuměli všichni. Prý viděl Angusova ducha. To už se mezi dělníky začala šířit hrůza a strach. Nemálo jich odešlo, ale zůstalo dost na to, aby mohl být dům dostavěn.
Těsně před dostavěním se na místě onoho zakázaného sklepa pohádali vedoucí stavby a Walter. Byla to hrozná hádka a skončila zle. Hlavně pro vedoucího stavby. Walter ho k smrti umlátil kamenem a pak ho na stejném místě pohřbil hluboko do země. S tímto tajemstvím byl dům ve strachu dostavěn a Walter v roce 1701 zemřel na infarkt.
Sídlo zdědil jeho pětadvacetiletý syn John, který ovšem žil raději ve městě, jelikož měl z domu hrůzu. A není se mu ani co divit. Roky plynuly a stavení postupně chátralo. Nikdo v něm nežil a nikdo se o něj ani nestaral.
Zčista jasna, po jedné cestě do Afriky, ze které se vrátil John i s novou černošskou ženou, se začal o dům starat. Nastěhoval se do něj a zrekonstruoval ho. Začal také sbírat zbraně a mučící nástroje, které visí na zdech. Obrazy, které zde také byly, namalovala Johnova manželka. Lidé z ní měli strach a tvrdili, že to je čarodějnice a Johna uhranula. Kolovaly zvěsti, že používá voodoo a všelijaké cizokrajné zaříkadla a kouzla.
V domě vydržel John kolem dvaceti let, do svých 67 a pak i s manželkou zmizeli. Po sobě zanechali jen devatenáctiletého Michaela Adjataye a jednu služebnou. Michaelovo druhé jméno pochází z Afriky a znamená princ. Harryho otec jednoho dne požádal služku jménem Marietta o ruku. Stali se tedy manželi. Společně začali dům opečovávat. Najmuli mnoho služebnictva, pořádali různé oslavy a plesy. Ve městě byli opravdu oblíbení a každý je znal. Marietta Michaelovi povila celkem čtyři krásné děti. Dva syny a dvě dcery. Jedním z nich byl i Harry. Dalo by se o nich mluvit jako o šťastné a spokojené rodině. Ovšem pak vše skončilo.
Byla deštivá noc. Pršelo tak, jak už dlouho ne a vše navíc ozařovaly blesky a ozvučovaly hromy. Nicméně i kdyby byl klid nikdo z města by tomu nezabránil, neslyšeli by to a i kdyby ano, byli by příliš pomalí. Té noci totiž Michael povraždil celou svou rodinu jednou ze seker, visících na zdi. Rozsekal je doslova na kousky a sám pak vyskočil z okna v nejvyšším patře. Tento pokoj je i nyní uzavřený. Jediný, kdo přežil, byl Harry, který jako zázrakem unikl hněvu otce.
Když ráno přišlo služebnictvo, většina s vyděšeným křikem vyběhla ven a už se nikdy nevrátili. Jeden však zůstal. Staral se o Harryho, kterému byl tehdy rok a zůstal mu věrný.

Nakonec byla připsána už jen jediná podivná věta. Jen ty tomu můžeš porozumět. Složil jsem testament i s historií opět do černé obálky a vrátil jí sluhovi. Byl jsem trochu vyděšený a nesvůj z toho všeho. Také jsem si kladl otázky, například, proč tomu mám porozumět pouze já a čemu vlastně. Můj bratranec měl zřejmě mnohá tajemství, s kterými se nikomu nesvěřil. Takže proč to vlastně vše napsal mně? Sic jsem byl učitelem okultních věd, ale jak se to vlastně dozvěděl? Z pohledu amatéra na mojí práci, by bylo možné myslet si, že se věnuji prokletím a podobným věcem, jenže sám něčemu takovému nevěřím, protože mi k tomu nebyl poskytnut důvod.
Nemyslím, že dnes večer bych mohl na něco přijít. Půjdu se tedy vyspat. Neříká se přeci 'ráno moudřejší večera'?

V posteli jsem se převaloval dlouho do noci z boku na bok a nemohl jsem usnout. Přemýšlel jsem nad svým dědictvím a nad tím, co se tu vlastně děje. Když jsem přeci jenom konečně usnul, trápily mne a soužily noční můry, na které jsem dávno zapomněl a které se mi zdály naposledy v dětství.
Probudil jsem se nad ránem zbrocený potem a již jsem nespočinul ve spánek. Chvíli jsem se o to pokoušel, ale bez úspěchu.
Pod podlahou mého pokoje v přízemí jsem najednou něco zaslechl. Znělo to jako zakvílení větru, ale mnohem děsivější. Po chvilkovém čekání se to ozvalo znovu. Zamrazilo mně z toho. Zůstal jsem přimražený k podlaze neschopný pohybu. Zvuk vycházel ze sklepa, ve kterém Walter zavraždil toho dělníka. Že by se teď ozýval? Ale přeci nebudu věřit na duchy. Není možné, aby se teorie přenesla do praxe, určitě ne takováto teorie.

Následující dny mne i nadále trápily mé noční můry a slyšel jsem znovu a znovu ty zvuky, ale jinak se nic zajímavého nedělo. Párkrát jsem sice chtěl jít do sklepa, ovšem vždy jsem si vzpomněl na zákaz. Když byl dán, tak asi ne bezdůvodně.
Celé hodiny jsem procházel knihovnu a četl všemožné knihy zabývající se náboženstvím, okultismem a podobnými tématy. Narazil jsem na pár opravdu zajímavých knih, o kterých jsem před tím v životě neslyšel. Bylo v nich psáno plno věcí, které vyvracejí mnoho z toho, co jsem se naučil a co jsem následně i učil. Můj další program bylo chození po okolí. Nikdy jsem neviděl podobnou krajinu, jako v okolí sídla. Byla tak pochmurná, že to i na Anglii bylo nezvyklé. Strach, ve kterém bylo stavení postaveno, jakoby zasel své sémě do všeho blízkého. Rostliny se tu bály růst a zvířata žít. Jedině hmyz byl vůči tomu lhostejný. Po většinu času vše pokrývala mlha, ovšem i ta občas ustoupila. Pak přicházel déšť, jednou dokonce menší kroupy. Za celý můj dosavadní pobyt jsem ani jednou neviděl slunce a v noci bylo tak zamračeno, že ani měsíc se neukazoval. Tipnul bych si, že dole ve městě je vše v pořádku - slunce, měsíc, zvířata i rostliny - jenže ani jednou jsem neměl možnost se tam dostat. Vlastně ani důvod.
Přes všechny tyto aspekty při dlouhodobém pobytu vyvolávající deprese a v horším případě i sebevražedné sklony, se mi tu začínalo líbit. Se starým sluhou, který se mi představil jako Albert, jsem se poměrně sblížil a ty knihy, které tu mám...To jsou hotové skvosty. Trochu mi chybí snad jen učení, ale zde nebudu věčně, tudíž mám jistotu, že se k němu určitě vrátím. Hlavou mi občas projela myšlenka, proč vybral Harry zrovna mně a ne někoho bližšího, ale moc jsem se s tím netrápil.
Jednoho večera jsem se na to zeptal Alberta a ten posmutněle řekl, že Harryho manželka zemřela při porodu a dítě pár dní po něm. Nedovedu si ani představit, jakou bolest musel prožívat. Nevím, co bych dělal na jeho místě a nechci si to ani představovat.

Probudil jsem se. Nevím, co mně vzbudilo tak náhle, ale byl jsem vzhůru a nevypadalo to, že bych v dohledné době šel spát. Vytáhl jsem nohy zpod peřiny a nazul si papuče. Když se na to dívám zpětně, nedokážu přijít na to, proč jsem se vlastně vydal do pokoje, ze kterého vyskočil Michael Worchester, ale za chvíli už jsem stál v něm. A nestál jsem tam sám. Z okna se díval jakýsi muž celý v černém a z rozcuchanými vlasy. Došel jsem až k němu, bez jakékoliv bázně a hany, jakobych byl náměsíčný, avšak celé dění jsem si uvědomoval. Byl to Harry. Nevím, jak je možné, že jsem to věděl, ale takto jistý jsem si ještě nikdy ničím nebyl.
Položil jsem mu ruku na rameno a jemně ho začal otáčet směrem ke mně. Kousek po kousku se zjevovala druhá, ke mně dosud zády otočená, polovina. Zatajil se mi dech. Měl jsem neblahou předtuchu.
Někde v mém nitru se počal rodit výkřik, ale ven nevyšel žádný. Jen srdce se mi rozbušilo rychleji. Jeho tvář. Ta tvář. Nikdy na ní nezapomenu. Celá pravá půlka jeho obličeje byla neuvěřitelně zohyzděna. Kůže chyběla a maso jakoby rozdrásala divoká zvěř. Chyběly kusy, až místy vykukovala kost. Chtěl jsem utéci pryč, ale nemohl jsem. Ruka mi z jeho ramene nešla dát pryč. Najednou jsem věděl, co chce. Ačkoliv v závěti psal, že si nepřeje, abych chodil do sklepa, nyní to po mně požaduje.
Šel první a já ho následoval. Když si to teď uvědomuji, ani nevím, zda byl ještě mezi živými. Všechna ta zranění, které má krom tváře i po celém těle, to by snad normální člověk nepřežil.

A už jsme stáli před dveřmi. Nikdy jsem si toho nevšiml, ale teď vidím, že jsou zvláštně pokřivené a jsou na nich vyryty podivné symboly, jaké jsem doteď nespatřil. Jeden mi ale byl povědomí. No jistě. Ďáblovo oko.
Vešli jsme a za námi se zabouchly dveře. Po celé místnosti se rozlila tma. Pod svou rukou jsem již necítil Harryho rameno a začal jsem se bát. Nevědomost je nejhorší. V té tmě jsem neměl ponětí, kde Harry, pokud to ještě byl on, je a to mě děsilo. On tu byl, ale kde? Nevěděl jsem, co se mnou chce udělat. Všude byla tma a já slyšel jakoby nějaký zvuk, ale možná jsem ho také neslyšel. Možná to byl výplod mé fantazie, či hůř přímo mé mysli. Od tohoto okamžiku mé choré mysly. Zašustění. Za mnou, přede mnou. Ve všech stranách. Co to?

Dech.

Málem se mi zastavilo srdce, když jsem na svém pravém uchu pocítil něčí dech. Nebyl ale teplý, nýbrž ledový, jako by pocházel z úst smrti samé. Ihned poté se předemnou začalo objevovat světlo. Nebylo z tohoto světa, protože vypadalo, jakoby svítila tma a to přeci není možné. Ovšem to by nebyla první nemožná věc, co jsem dnes v noci spatřil. Bylo jako světlo na konci tunelu a cožpak to nejsou plameny pekelné?
Jemná ruka vzala tu mou a začala mne do světla vést. Měl jsem strach. Nevýslovný. Ale šel jsem.
To, co bylo vše kolem mne již rozhodně nebyl sklep. Cožpak by se do nějakého vešlo něco tak nekonečného a monumentálního? Odpověď je myslím jednoduchá. Ovšem nekonečno a monumentálnost nemusí být, jak by si někteří z vás mohli jistě představit, něco dobrého a pozitivního. To, kam jsme se dostali, bylo prosyceno utrpením a neštěstím. Překypovalo to jimi. Bylo to něco nepopsatelného, nepopsatelně hrůzného. Raději bych zemřel, než to spatřit podruhé. Ale byl jsem ještě živý?
Holá pláň, která byla zároveň zaplněna a bludy z těch nejzvrhlejších, nejtemnějších a nejzapadnutějších koutů lidské, možná nelidské fantazie bizarního umělce. To je asi nejvýstižnější popis toho místa. Navíc tu bylo mnoho a mnoho lidí, kteří se soužili a byli souženi.
Asi jsem přišel na to, odkud jsou ti nástroje na zdech domu.
Spíše než lidé, to byly jen dlouho trýzněné trosky lidských duší. Myslím, že já jsem tu nebyl jen na vyhlídkové jízdě. Mám být součástí? To ne, ne. Jaká je ale naděje, že se dostanu pryč? No přeci žádná. Proč jsem ale zde? Co jsem tak špatného kdy vykonal? Pokud by bylo toto místo a nějaké úplně opačné, proč jsem zrovna zde? Možná ale žádné jiné není. Možná tady skončí každý bez výjimky. Pokud bych měl toto místo pojmenovat, bylo by to asi peklo. A pokud je i nějaké jiné místo bylo by to asi nebe. Ovšem pokud je jen peklo, jaký má smysl žít v míru, pokoji, bát se užívat si života a řídit se nějakými mravními kodexy? Vždyť nakonec všichni dopadneme stejně a skončíme na tom samém místě. V jakési úchylné parodii života.
Pokud tedy věříme v boha, děláme vše proto, abychom se mu odvděčili, není to zbytečné? A věříme v boha vůbec proto, abychom se mu odvděčili? Nevěříme v něj náhodou jen kvůli sobě, abychom se dostali na lepší místo až zemřeme? Lidé vlastně vše dělají kvůli sobě. Můžou se schovávat za všelijaké rádoby důvody a přetvářet se, jenže to škodí vlastně jen sami sobě.

Teď ale není čas na nějaké filozofování, musím se dostat pryč odsuď.

Pryč.

Teď už znáte můj příběh a já se s vámi musím rozloučit. Nevím sic, jak jsem se dostal pryč, vše je tak rozmazané, tak dávno, ale jsem pryč. Vlastně ne tak úplně. Nedokázal jsem odejít ze sídla, drží mně tu nebo spíš se ho držím já a nechci se pustit. Už nikdy. Nechci se vrátit na to místo, ale vím, že Harry si pro mě přijde. Již brzy. Provází mne taková beznaděj. Koho by také ne? Byli jste na takovém místě, ale utekli jste a teď víte, že se tam vrátíte navěky.
Bojím se. Bojím se všeho. Každý stín mi připadá, jakoby si pro mně Harry již přišel a každý zvuk mi připomíná jeho dech u mého ucha.
Ne. Už je zde. Zaskřípění podlahy za dveřmi. Určitě to je on. Přišel a já nemůžu utéci. Měsíc svítí, poprvé za tu dobu, co jsem tady. Jak příhodná chvíle pro odchod. Ještě než odejdu, musím bohu poděkovat, že nemám děti. Již žádná další generace Worchesterů nebude muset zažít něco podobného. Doufám, že se sídlo zřítí, rozpadne se v prach, ze kterého vzniklo a již nikdo se nestane jeho obětí, ani obětí jeho bývalých obyvatelů.