Andor.cz - Dračí doupě online

„Tohle je sen?“

Byla to dost hloupá otázka, i kdyby to byl sen, mohl mi odpovědět, že není. Ale stejně jsem se zeptala.

„Jsi v pohodě? Ty vole, tohle jsme plánovali k****sky dlouho, jasně že to není sen!“

Nějak mi to nedocházelo, nevybavovala jsem si, jak jsem se sem dostala. To se mi v poslední době stává často, realita se mi dost vzdaluje. Pokusila jsem se zorientovat, ale moc to nešlo- byla naprostá tma. Po hlase jsem ho poznala, kluka, který tu byl se mnou- jmenuje se Marcel, ale to jméno nesnáší, a tak si nechává říkat Danny. Dovedla jsem si přesně vybavit, jak vypadá- je to skinhead, a lidem co ho neznají, docela nahání hrůzu. Nosí značky, kterým říká streetwear, takže Thug Life, Amstaff, Sanctum, Hoodboyz a podobně. Znám ho od doby, co jsem přišla na střední školu- jsou to dva roky. Snažila jsem se vybavit si, kde to jsem, proč tu jsem, nebo aspoň jak jsem se sem dostala, ale bylo to marné.

„Mohl bys rozsvítit?“

Zkusila jsem to, protože pokud rozsvítí, aspoň zjistím, kde to vlastně jsem. Jeho reakce mě překvapila- rozesmál se.

„Jsme v lese,“ vysvětlil mi to.

Naštěstí neztrácel trpělivost, zřejmě už byl zvyklý na moje výpadky. Rozsvítil baterku a posvítil na zem- nějaká holka tam ležela v bezvědomí a měla svázané ruce. Trhla jsem sebou- lekla jsem se, tohle jsem nečekala. A pak konečně, pomalu se mi začaly vracet vzpomínky, proč tu jsem. Přitiskl mě ke stromu, vtiskl mi do ruky nůž a zašeptal: „Ty víš, jak moc to chceš a potřebuješ.“

Konečně. To mě vrátilo do reality, konečně jsem si na všechno vzpomněla. A bylo to zpátky, ta touha, ta potřeba. Tak silná, tak intenzivní, a já jsem s tím nechtěla dál bojovat. Kopla jsem tu holku jemně do hlavy, aby se konečně probrala. Začala křičet, byla vyděšená, a její strach na mě působil… Zvláštně. Vyvolal mi na tváři úsměv a v hlavě podivně uklidňující pocit. A já jsem chtěla, aby ten pocit nepřestával.

„Tady tě nikdo neuslyší, ty děvko!“ Můj hlas zněl jinak, než jsem byla zvyklá. Nezvykle agresivně. Chladně. Dívala jsem se do jejích strachem rozšířených očí a pomalu jsem jí přiložila nůž ke krku. Její reakce byla dost očekávatelná- trochu se skrčila a začala zrychleně dýchat. Začala prosit, ať ji nechám jít, ať jí neubližuju. Nikdy jsem moc nechápala myšlení obyčejných lidí. To si vážně neuvědomuje, jak si užívám její strach? Že právě tohle chci slyšet? To jí vážně nedošlo, že tohle nepřežije, že není žádná šance na její záchranu? Doslova jsem jí opovrhovala, tak hloupá a naivní.

„Tak už to udělej, nemáme moc času,“ oznámil mi Danny. Vždycky jsem přemýšlela nad tím, proč si nechává říkat Danny. Zvykla jsem si ho takhle oslovovat, to jo, ale vždycky jsem nad tím přemýšlela. Možná to bude podle jednoho rappera, který je vlastním jménem Daniel. Anebo to bude kvůli... A najednou stop, moje myšlenky se najednou zastavily a já jsem se musela soustředit na situaci, ve které se nacházím. Ta touha byla tak silná, tak neovladatelná! Prostě jsem se nechala vést instinkty, vypnula jsem myšlení a sledovala jsem, jak se ostrý nůž zabodává do jejího krku. Bylo to tak snadné, a zároveň těžké. Připadala jsem si úplně mimo realitu, jako bych to ani nebyla já, jako bych to jen nezúčastněně sledovala. Vytryskla krev a bylo jí hrozně moc, měla jsem ji na rukách a oblečení, ale bylo mi to jedno, klečela jsem těsně vedle ní a sledovala jsem ji. Ta holka zatím byla stále naživu a zažívala nepředstavitelnou agonii. Danny si klekl vedle mě, svítil na ni baterkou a sledoval, jak umírá. Nevím, proč to chtěl vidět zblízka, ale všimla jsem si, že v jeho očích se zableskl náznak strachu. Já jsem zatím zažívala pocity, které jsem si doteď neuměla ani představit. Pocity, které nejdou zažít při ničem jiném, než při zabíjení… První a jediné emoce, které jsem za svůj život poznala. Byl to hrozně naplňující pocit. A pak její srdce přestalo bít, její oči začaly vyhasínat. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že to udělám znova. Že se té touhy nezbavím. Necítila jsem výčitky svědomí, nic takového- jen obrovskou úlevu. Danny na tom ale byl evidentně jinak.

„K****, ty jsi to fakt udělala, já tomu nemůžu uvěřit, jak…?“ Proč jsem si jen dopředu neuvědomila, že to bude nejspíš cítit jinak? Nejspíš ho neznám tak dobře, jak jsem si myslela.