Andor.cz - Dračí doupě online

Zapínám počítač a svou zabezpečenou spojku. Za spojku používám jeden z mých „zapomenutých“ notebooků v knihovně o dva baráky vedle. Kdyby někdo pořádně sledoval provoz na síti, mohl by si občas všimnout datového provozu, ale kdo by to dělal? Ve většině velkých firem se najde někdo, kdo svou práci nekoná úplně pečlivé a zodpovědně. A tak si počítače, který se automaticky v jedenáct večer připojí k wifi síti, nikdo nevšímá. Připojím se k němu svým poníkovým přes wifi a otevřu si prográmek putty. Sérií příkazů si ověřuji, zda „knihovna“ funguje správně a zda má přístup k internetu. Obojí odpoví naprosto správně. Upíjím z hrnku horkou čokoládu. Spustím dávkový soubor, který postupně provazuje soustavu proxi serverů na planetě. Dá se to skvěle přirovnat k navlékání korálků na vlasec. Jeden za druhým se pak objevuje v jednom okénku terminálu.

USA. Brazílie. Dubai. Londýn. Japonsko. Korea. Čína. Tomu poslednímu to chvilku trvá, ale nakonec se spojí. Vše je připraveno. Lokám si čokolády. Spouštím další terminál a z DNS serveru zjišťuji IP adresu dané internetové adresy. Kopíruji do dalšího okna a spouštím prográmek, jenž bombarduje server požadavky. Abych antiviry tolik neprovokovala, volím nižší frekvenci opakování spamu. Z mých oblíbených hackerských stránek stahuji aktualizaci pro prográmek spravující zombie. Každá zombie představuje jeden počítač, který je napaden virem a v současné době je zapnutý. Celá komunita takto má přístup k podstatě neomezenému výpočetnímu výkonu. Co vědecké laboratoře dělají legálně, dělají hackeři nelegálně. Během chvilky aktivuji přes deset tisíc zombie strojů a na každém z nich spustím v pozadí úlohu, která mi pomůže dešifrovat spojení na server. Že se jeho uživateli začalo trochu lagovat WOWko? To mu snad chvíli nebude vadit.

Spouštím další okénko terminálu a ťukám příkazy pro připojení k serveru. Jedena ze zombie, se pokusí připojit. Marně. Zvýším frekvenci bombardování, aby server neměl pocit, že se do něho někdo snaží dostat. Naštěstí tohle není pentagon, ale jen nějaká trochu větší firma. Spouštím uzavřený cyklus na připojení a dalším prográmkem odchytávám veškerou komunikaci klient – server. Spolu se slovníkem nejčastějších hesel, testuji připojení. Pohodlně se opřu o opěradlo židle a dívám se do zářícího displaye. Vypiji čokoládu do dna.

Pro jistou si ještě vedle „hackovacích“ terminálů pouštím prográmek, sledující z vně přicházející požadavky na můj počítač. Ten by mě například varoval, kdyby se někdo náhodou dokázal dostat přes proxi servery až sem k mému stolu. V okamžiku hned prvního dotazu na poslední server, by se můj počítač odhlásil od „knihovny“ a ta od internetu. Veškeré sledování by tak skončilo maximálně u serveru knihovny. Tentokrát to ale vypadá, že mám štěstí. Zatím vše běží podle plánu.

Přístup louskám už víc než hodinu a stále nic. Vím, že se blíží moment, kdy toho budu muset nechat, abych na druhé straně nespustila tichý alarm. Čekám ještě pět minut a pak měním příkazy. Místo hesel ze slovníku, posílám části malého souboru. Každý kousek se uloží ve vyrovnávací paměti. V jednu chvíli se kousky spojí a skript se spustí. Malými vrtáky dovnitř projde další malý soubor, jenž otevře další vrátka. K diskům s daty se ani nepřibližuji, až to udělám, bude otázkou pár minut, než se server z bezpečnostních důvodů vypne. Prvně tam musím mít dost jistou pozici.

Mám ji. Na dálku spouštím poslední přenesený soubor, který má za úkol najít a hubenou cestičkou propašovat požadované soubory. V jednom okénku terminálu spatřuji rychle běžící obsah disků, jak to můj software prosívá. Jeden mám, druhý zatím ne. Tiché pípnutí mi upozorní, že je půlminuty pryč. „Tak dělej...“ prosím ho a sleduji oknu se seznamem. Pak zčervená další položka. „Nalezeno“ blikne zpráva, ale to už se „plní“ čára, jak přenáší soubory. Jde to pomalu, přestože jsou to miniaturní objemy dat. Dalo by se říct, že pobízím počítač, jak to jen jde. Z každého kousku souboru se raduji.