Andor.cz - Dračí doupě online

Vítr pročesával stromy. Mnoho stromů, které stály v nepravidelných rozestupech daleko i blízko sebe. A mezi těmito stromy, které žily jen v noci a před denním světlem se jakoby skrývaly, stál prastarý a zapomenutý hřbitov. Možná se tu kdysi konaly čarodějnické sabbaty, možná to bylo poutní místo nebo se tu pořádaly veselky a taneční zábavy. Možná. Nyní bylo toto místo už jen hřbitovem, prastarým a zapomenutým. Hlína tu byla černá, náhrobní kameny porostlé mechem a místy popínavými rostlinami, které se snažily ukrást vše pro sebe. Mnoho náhrobků na černé zemi leželo, že se ještě někdy zvednou samo sobě lhalo.
Nad jedním z hrobů se tyčila tmavá postava, která byla kvůli absenci světla okem téměř nezahlédnutelná. Byl to muž. Hledíce do vykopané díry u jeho nohou, vidíc truhlu, přemýšlel. Ne nad tím, jak toto místo zhanobit, nýbrž si chtěl promluvit. Ve své malichernosti doufal, že se mu podaří uzavřít sázku. Zadíval se na hrob a ten mu to němě oplácel.
Pak začal člověk mluvit. Mluvil o mnoha věcech - o svých problémech a zkušenostech, o lidstvu i životě a smrti, o přírodě, nutnosti i nesmyslnosti, válce a radostech. zármutku, obloze, vesmíru, o bohu a jeho nekonečnosti, o nesmírnosti i pochopení, o nadřazenosti, cti a úpadku, o pravdě a lži. Pak se zmínil o sázce a do té doby nemluvný hrob zbystřil a zaujatě se zaposlouchal. Byla to sázka o věčný život. Člověk totiž už dokázal ve svých očích vše a teď chtěl překonat i smrt, tedy její symbol. Hrob nadšeně přijal, protože si myslel, že člověk nemůže zvítězit a tudíž lehce vyhraje.

Uběhlo mnoho a mnoho věků, člověka pomalu obepínaly rostliny a nitro hrobu hnilo a trouchnivělo. Jednoho dne začala člověka pokrývat kůra. Když už v ní byl celý zabalený, staly se z jeho rukou větve a nohy se přeměnily v kořeny. Hrob, jelikož už člověka neviděl se zaradoval. Myslel si, že vyhrál.
Radoval se ještě dlouhý čas, za který strom člověčenství dorostl ohromných rozměrů, jenž připomínaly všechnu nenávist lidstva. Neměl žádné plody, ba ani listí, byl to pouze seschlý kmen a několik větví. Kdysi to mohla být nejpompéznější a nejmonumentálnější ukázka přírody, dnes už to byl ale jen ubohý a skleslý zbytek toho všeho.
Hrob už začal přemýšlet, co provede se svou výhrou, když tu jeho schránu něco narušilo. Byly to kořeny člověka - stromu, které se začaly roztahovat dál a dál a hrob jim překážel. Nejdříve zničily vnějšek a pak se dostaly až do nitra, které postupně užíraly jako nějaká zákeřná choroba. Nakonec hrob zemřel, nijak mu nepomohla jeho nesmrtelnost. Nevyhrál však ani člověk a možná to tak je nejlépe.