Andor.cz - Dračí doupě online

Oči toho dítěte se mi za ten kratičký moment již navždy vryly do paměti. Ten nevinný a bezelstný pohled mě bude pronásledovat do konce mých dnů. Nesmrtelná připomínka všeho zla, které jsem napáchal! Zla které nespravím i kdybych byl dnes sebe úspěšnější. Na hrotu mého meče bylo ukončeno již mnoho životů. Ale bylo to jiné. Když jsem v onen okamžik, kdy můj nepřítel stál na prahu života a smrti, pohlédl do jeho očí, viděl jsem vnitřní klid. Jakoby všichni z nich někde hluboko ve svém nitru s tímto osudem počítali. Nejen počítali, dokonce ho i přijímali. Nepochybuji, že v mých očích bude stejný pohled, až se najde někdo s rychlejší čepelí. Stejný pohled jsem viděl i u toho náčelníka těsně před tím, než jsem mu rozpáral břicho! Každý, kdo žije válkou, balancuje na hraně. Naše schopnosti nic neznamenají. Nikdo nemůže balancovat věčně. Dříve nebo později každý spadne. A ať už si to během svého života připouští či nikoliv, hluboko v sobě je s tím pádem smířen již od začátku. Ale tohle dítě nebylo poznamenáno volbami svých rodičů. Nebylo poznamenáno válkou. Proto jsem ho nedokázal zabít. Pro mé znovu nalezené svědomí bylo daleko lehčí obrátit se proti vlastním. Pokud si dobře pamatuji, všichni utíkali za mnou. Takže možná to dítě dostalo šanci. Možná..

***

Utíkal jsem dlouho, snad dokonce i několik desítek minut. Terén nebyl v lese zrovna nejschůdnější a já byl zraněn. Pohlédl jsem na své rameno, v kterém byl stále ještě zabodnutý šíp. Naštěstí se přes koženou zbroj nedostal moc hluboko. I tak však rána nepříjemně pálila. Zastavil jsem a pevně sevřel konec šípu v pravé ruce. „Jedna.. Dva.. Au!“ Prudce jsem rukou škubl a vytáhl šíp z ramene. Bolest sice začala pomalu ustupovat, ale docházela mi voda a já nevěděl kam přesně mé kroky směřují. Záměrně jsem se vyhýbal všem hlavním obchodním cestám. Držet se v lesích znamenalo utéct o něco dál. A snad tedy i přežít o něco déle.. Důležité bylo nezastavovat. Pronásledovatelé mohli být blízko. Po dalších několika hodinách chůze jsem se už skoro nedokázal udržet na nohou. V ten moment se ozvalo křupnutí několika malých větviček. Pevně jsem sevřel rukojeť svého meče a přitiskl se k nejbližšímu stromu. Další křupnutí, tentokrát asi o metr blíže. Byl jsem vyčerpaný a žíznivý. Přesto pevně rozhodnut bojovat. Když se ozval další zvuk, bylo to již jen necelé dva kroky ode mě. Na okamžik se mi zastavil dech. Prudce jsem se vyklonil zpoza stromu a jedním plynulým pohybem vytáhl meč z pochvy. Místo nepřítele oděného v plné zbroji na mě však jen překvapeně hleděla srna, která za pár okamžiků utekla. Má paranoia se stále stupňovala. Dokázal jsem urazit ještě několik desítek metrů. Síly mi však rychle docházely. Nohy se podlamovaly a můj dech byl stále prudší a prudší. Zanedlouho nohy vypověděly službu a já ztratil vědomí.

Nevím, jak dlouho jsem spal. Ale když jsem se probudil, slunce už zase svítilo vysoko na obloze. Ležel jsem v ne příliš pohodlné posteli zakryt kožešinami. Má zbroj i se zbytkem oblečení byla pryč. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe a pokusil se vstát. Nešlo to. „Ty žiješ!“ Zvolal rázný ženský hlas. Jeho majitelka se postavila vedle postele a v rukou svírala nějaký hrníček. Podle oblečení to byla prostá selka ve středních letech. „Tohle mi dala místní kořenářka, prý ti to pomůže.“ Podala mi hrníček s nažloutlou tekutinou. Chutnalo to odporně, ale fungovalo to. Rychle se mi začaly vracet síly. K večeru téhož dne přišel domů i její manžel se svým bratrem. Oba to byli muži svalnatých postav se sekerami v rukou. Zřejmě dřevorubci. Trochu jsem se bál, zda nepřekážím, ale oba muži byli stejně přívětiví jako žena a nechali mě u sebe přes noc. Právě těmto mužům jsem vděčil za svůj život. Našli mě v lese a dotáhli do vesnice. Dalšího dne mi žena vrátila všechny mé věci. Nic nechybělo, vše bylo v perfektním stavu. Navlékl jsem na sebe koženou zbroj a schoval meč do pochvy. Nikdo z nich neměl žádné otázky ohledně toho odkud pocházím a proč jsem byl sám v lese. Mezi mými věcmi byl mimo jiné i kožený měšec s penězi. Malý obnos, který sebou do akce nosil každý z nás, kdyby se pronásledování protáhlo a my museli přečkat v nějaké vesnici.. Malý obnos pro speciální jednotky císaře, ovšem pro dřevorubce to byly docela slušné peníze. Měšec jsem bez jakéhokoli komentáře nechal na stole a chystal jsem se odejít. Blonďatá selka mě zarazila. „Ještě tu chvilku počkej! Teď mají na náměstí popravit nějakého elfa za útěk z pracovního tábora. Je to hrozný pohled.“ Vychrlila na mne rázným hlasem a já zpozorněl. Tohle byla má šance udělat konečně něco správně.

Vyběhl jsem ven a křik ženy ignoroval. Obloha byla zatažená. Pršelo. Běžím k hloučku vesničanů, kteří tvoří menší kruh okolo popraviště. Prodírám se skrze ten krve chtivý dav až k jevišti. Elf, držen na špalku dalšími dvěma muži neprosí. Jen s kamennou tváří čeká co přijde. Kat se napřahuje s obrovským mečem v rukou. Lidé nadšeně tleskají. Má hozená dýka je naštěstí rychlejší a zabodne se katovi do paže. Ten povolí svůj stisk a těžký meč padá na zem za jeho záda. Všechno utichne. Jeden z mužů doposud držící elfa se rozběhne ke mně. Je to jeden z dřevorubců, kteří mi zachránili život. Vytřeštím oči a zaváhám. Hned nato inkasuji úder do obličeje. Zavrávorám. Snažím se vytáhnout meč, ale to už mě dřevorubec natlačí ke zdi nějakého domu. Neschopen žádné obrany jen překvapeně sleduji jeho obličej plný nenávisti. Silné dřevorubecké ruce mi sevřou hrdlo, ale to už se vzpamatuji. Pravou rukou ho praštím několikrát do boku. Stisk povolí. Okamžitě chytnu dřevorubce za ramena, přitlačím ho k sobě a následně udeřím kolenem do brady. Muž se skácí k zemi. Se zaťatými pěstmi čekám útok druhého dřevorubce. Ovšem elf také využil příležitosti a lano, z kterého se vyprostil, rychle omotal kolem krku svého trýznitele. Zbýval kat, který opět popadl svůj obouruční meč. Rána v paži na něm vůbec nejde znát. Svižně se nakláním do stran a vyhýbám se jeho výpadům. Tasím. S každým marným úderem je kat zuřivější a zuřivější. V jeden okamžik nechám katův meč sklouznout po čepeli toho mého. Než se stačí znova napřáhnout, přesným úderem mu probodnu hruď.

V momentě, kdy jsem prudkým trhnutím vytáhl zakrvácenou čepel z jeho hrudi, zhroutil se mrtev k zemi. Takřka ve stejný okamžik se ozvalo křupnutí. Elf zlomil svému trýzniteli a zároveň mému zachránci vaz. Druhý dřevorubec se sice po chvilce zvedl a dokonce sáhl po své sekeře. Ovšem odvahu k dalšímu útoku nenašel. Jen hleděl na mrtvé tělo svého bratra. Cítil jsem nenávist v každém z pohledů přihlížejících. Všichni se však báli byť jen pohnout našim směrem. Osvobozený elf na mě zmateně pohlédl. Otevřel jsem ústa, ale nějak jsem nenacházel vhodných slov. On to nejspíš cítil podobně a bez jakéhokoli náznaku vděku se rozběhl pryč. I já musel zmizet, v této vesnici již pro mě nebylo bezpečno. Naštěstí jsem věděl kam jít.