Andor.cz - Dračí doupě online

Druhové - 1. část

,,Ty mi teď řekneš kde je náklad obchodníka Mika nebo si-“
Hrubián se zachechtal a prohlédl si Flamme od hlavy k patě. Stejně se zachovalo i pět lupičů, kteří se začali stahovat kolem vysoké dívky.
,,Co by nám mohla taková holka udělat? Ty bys nás spíš měla prosit o slitování děvenko.“
Flamme se usmála a pohlédla do tmy za tábořištěm.
,,Nebo si tě podá Krieg. Kriegu!“
Tváře banditů ztuhly, když pohlédli na barbara ze severního království. Byl to učiněný obr. Jejich názory se změnily se stejnou rychlostí, jako zmizel jejich chechot.
,,Ne-neznám žádného Mika...“
Najednou ucítil, že ho něco sevřelo v železném sevření pod krkem. Sledoval tvář Flamme, která ho zvedla několik palců nad zem. Bandité se vrhli na Kriega a sesypali se na něho jen proto, aby v momentě odletěli pryč vržení jeho silou. Pár z nich se zvedlo, ale jeden zůstal ležet už nadobro. Další dostal ten oslnivý nápad vytáhnout kuši. V okamžiku zažil ten lidem vrozený cit pro poznání velmi ostré čepele na krku. Hlas u ucha se ozval docela tiše.
,,Moc hezká kuše člověče. Pusť jí, ať mám něco na památku.“
Sheel, hobití zabiják, se usmál. Kuše nebyla nic moc, i tak to ale byla pěkná práce.

Mezitím si vůdce lupičů prohlížel zelené oči elfky Flamme. Také si mohl prohlížet její havraní vlasy a pěkně tvarovanou tvář. On si ale vybral oči, konec konců v nich byla vepsána pomalá a bolestivá smrt, roztrhání těla hezky kousek po kousku.

Dva vrazi sledovali, jak si trojce poradila s bandity.
,,Na co čekáš! Zabij jí!“
,,Mám z toho špatný pocit. Nedivím se, že je na ní tak velká odměna.“
,,Střílej! A padáme odsud.“
Ingrimm se zasmál. Byla to až ironie, když mohl překvapit někoho, kdo sám překvapuje.
,,Pánové?“
Oba muži se otočili, jak je jejich přirozeností, když je někdo osloví. Oba hleděli vteřinu na dvě ostré čepele nad nimi.

Ingrimm si povzdychl a očistil si čepele. Tento houževnatý trpaslík měl v rukou dva meče, které si sám vykoval. Vyšel ze křoví a podíval se na Kriega přežvykujícího sušené maso. Dál jeho zrak spočinul na Sheelovi, který obdivoval svou novou kuši. Naposled pohlédl na Flamme, která se právě vracela z lesa, když se usmála objevili se znatelné špičáky.
,,Tak co?“
Flamme zavrtěla hlavou.
,,Tihle to nebyli.“
Pak hodila na zem zakrvácený váček s pěnezmi.
,,Chce je někdo? Jsou trochu od krve.“
Všichni si byli jistí, že je nechtějí. Koho dnes zajímají peníze?
Za chvíli se vydali na cestu.

Byli známí tím, že je nezajímají peníze. Sheel chtěl kuriozity a vzácnosti, chtěl bohaté sbírky. Krieg chtěl lup jako správný barbar. Ingrimm očekával pomstu a smrt svých nepřátel. A Flamme? Flamme měla za cíl zničit co nejvíce životů.

Sedli si kolem ohně lupičů a chvíli jen mlčeli. Začal Krieg.
,,Takže. Víme, že to nebyl Černohok, toho zabila Flamme, dřív než se k tomu mohl dostat. Nemohlo to být království, protože ti nám o tom řekli. Žádný z Tichohorských trpaslíků by se nepustil proti Ingrimmovi. Mohl to být ten zchudlý kapitán z hospody. Ale ten vypadal v pohodě. Máme ještě někoho?“
Sheel se usmál.
,,Co Nichegský kult?“
Krieg zavrtěl hlavou.
,,Blbost.“
,,To je fuk. Chci tu jejich ametystovou modlu.“
,,Nemysli jen na sebe Sheele.“
,,Ty máš co říkat Kriegu.“
,,Ty seš ten, kdo tady vyvolává hádky.“
Přerušilo je zamručení a nevrlý hlas Ingrimma.
,,Držte huby. Oba.“
Přestali, protože slova Ingrimma byla podpořena zavrčením od Flamme.
Krieg začal znovu a obezřetněji. Nikdo nechtěl naštvat Flamme.
,,Dobře. Pojďme zajít do pevnosti pánů z Meister. Kolem tý je cesta, po který šel Miko ne?“
Změna nálady Flamme byla blesková. Vstala, usmála se a řekla.
,,Dobře! Tak jdeme. Už mám toho nicnedělání po krk.“

Pevnost Meister se tyčila na kopci nedaleko. Po cimbuří chodili vojáci. Před branou se choulila malá vesnička. Čtveřice do ní vjížděla opatrně. Vešli do hostince.
Hostinec byl z větší části plný. Našli si jeden stůl a posadili se. Během chvíle přišla obsluhující děvečka.
,,Co si dáte?“
Krieg se hned ozval.
,,Pro mě vepřovou kýtu, pak nám doneste vaše nejlepší víno, masový koláč a zvěřinu.“

O chvíli později už Kreig ukusoval z velké kýty, Sheel upíjel víno, Ingrimm jedl koláč a Flamme se snažila potlačit touhu začít hltat zvěřinu.

Skupina dobrodruhů upoutala pozornost. A navíc po celých pláních se mluvilo zrovna o této skupince. Povídalo se, že Sheel má kdesi v divočině hrad nacpaný bohatstvím, a že ho nikdy nemá dost, že Krieg chystá velké tažení ze severu, prý byl Ingrimm proklet temnými bohy a teď musí zlomit zlé kouzlo jinak se po smrti promění v požírače duší.
O Flamme se nic neříkalo. Flamme totiž měla mimořádně dobrý sluch.

Hosté se vytráceli a mizeli. Čtveřice si ničeho nevšimla, byla zabraná do jídla. Něco zpozorovali, až když si uvědomili, že jsou v hostinci sami a že se hospodský krčí za pultem. To už bylo pozdě.
Rozletěli se dveře a dovnitř vešla desítka rytířů. S prásknutím dveří se svalily židle jak se všichni čtyři zvedli.
Nadutý kapitán vojáků udělal dva kroky vpřed a řekl.
,,Pán z Meister si vás žádá!“
Ticho, které následovalo, dopadlo jako sekera.
Krieg se pomalu zvedl. Kapitán ho pozoroval. V okamžiku zjistil, že nehledí na horu masa ze severu, ale do vlčí tváře. Taky nestál, ale ležel. Kupodivu se jeho vojáci ani nepohnuli. Možná užasli nad leskem Ingrimmových čepelí. Možná byli překvapeni, jak se může někdo tak velký jako Krieg pohybovat tak rychle. A pak, když si mysleli, že úžas skončil, všimli si bystřejší, že cestu ven uzavírá Sheel s kuší v ruce.
Flamme dvakrát mrkla a usmála se. Pak tlapou přitlačila na krk kapitána.
,,A copak nám ten Meister chce?“

Krieg se vyvalil z hospody za Flamme, která kráčela k hradní bráně. Bylo zvláštní vidět, jak se zvedá ze čtyř a její srst se mění na vlasy, drápy a tesáky se zmenšují a mizí. Nedalo se poznat kde končí vlk a začíná člověk. Krieg se jednou chtěl zeptat Flamme, jak dokáže proměnit své šaty. Dřív než řekl slovo Flamme jen zavrčela. Od té doby si dával pozor i co si myslí.
Krieg mnohokrát bojoval se severními vlkodlaky, ale ti mu kolikrát přišli oproti Flamme jako domácí mazlíčci.
Bylo zvláštní, že ač byl každý z nich jiný, všichni byli přesvědčeni že by dokázali porazit kohokoliv z ostatních. Ale i tak byli zcela odlišní. Kriegova hrubá síla, Ingrimmova smrtící rychlost a zuřivost, Sheelova obratnost, hbitost a znalost zbraní a Flammeniny vlčí talenty.

Brána byla z těžké oceli a dveře za ní z kamenného dubového dřeva. Ingrimm se na ní podíval.
,,Kriegu, zaklepeš?“
Oslovený se zachechtal.
Sheel pohlédl na hrad. Chtěl by podobný, ale ještě si nenašetřil dost.
,,Nech je. Lepší pozici máme tady. Vevnitř nevíme co nás čeká.“
Krieg pokrčil rameny a podíval se na hradby. Kolem se roznesl hromový křik barbara.
,,Hej! Vy tam nahoře! Je někdo doma?“

Voják se podíval na čtveřici. V očních důlcích se modře zazářilo a tlama zaklepala.
,,Jistě. Jste očekávání.“

Opatrně a neradi vešli do vnitřku hradu. Na nádvoří stál tucet postav v černé lesklé zbroji. První z nich zvedla hlavu. Bylo jasné, že pán z Meister je víc než mocný nekromant. Temné rytíře nemá jako stráž jen tak někdo.
Pak spatřili samotného pána. Byl to vysoký a bledý muž v černé róbě. Mohl by to být upír, ale Flamme se na něj zatím nevrhla, takže byl nejspíš kdysi dávno člověk.
Ingrimm se tentokrát chopil slova.
,,Kdo jsi a co nám chceš čaroději?“
Nekromant si je důkladně prohlédl.
,,Jsem pán z Meister. Po kraji se mluví o tom, že hledáte obchodníka Mika.“
Sheel se zasmál.
,,Co ví nekromancer o tom co se děje ve kraji? Mimochodem pěkná róba.“
Čaroděj mu věnoval mrazivý pohled.
,,Vím dost na to abych věděl, že díky vám se tu už slušná dobu neukázala žádná skupina lupičů.“
Ingrimm tasil jeden z dlouhých lehce prohnutých mečů, jejichž lesk byla poslední věc, kterou viděli stovky jeho nepřátel.
,,Jsi s Nekromanty z Kaz'Morak?“
Tázaný se jen pousmál.
,,Myslíš, že bych chodil po svobodné zemi, být jeden z nich? Arcimágský koncil by mě stáhnul z kůže. Chci vám pomoct, ale především vás navést na stopu k Mikovi a jeho tolik obávanému nákladu.“
Krieg poznal, že tak si ušetří dlouhé putování po kraji, kdy budou vyslýchat hraničáře, bandity a hlídky. Proto zarazil Ingrimma.
,,Počkej. Co o něm víte?“
Odpovědí bylo jen další pousmání.
,,Jeden z mých běžců našel jeho tělo. Tedy. Kousek.“
Krieg zbystřil. Měl hodně rozumu na to, že byl jen barbar ze severu.
,,Řekni nám jméno.“
Jeho společníci vypadali zmatení, ale pán se jen zasmál. Věděl, že mluví o tom kdo ho roztrhal na kusy.
,,Sám les přátelé. Myslíte, že se někomu líbí co ten hlupák Miko zjistil?“
Ozvalo se zavytí v dálce. Flamme potlačila chuť odpovědět výzvou k boji. Pohlédla do očí Meisterského pána. Byl cítit hnilobou.
,,Jdem.“
Všem jim z toho podivného muže přejel mráz po zádech.
Vraceli se do hostince pro věci. Pak vyrazili na cestu. Sheel si ze skoro opuštěného hostince vzal láhev vína. Jim konec konců chybět nebude.
Krieg, vždy praktický se zeptal neurčitě do větru.
,,Zná někdo nějakého druida?“
Sheel chtěl odpovědět, ale nakonec mlčel. Na Ingrimmovi se ani neukázal náznak toho, že by si otázky všiml. Flamme jen pohodila vlasy a pokrčila rameny.
,,Co se jen zeptat lesa.“
Tentokrát se Ingrimm pousmál.
,,Promiň Flamme, ale lesu nemůžeš hrozit sežráním.“

Ač to netušili, les jim naslouchal. Větve se nakláněly, listy šuměly. Miko rozžehl zájem lesa a druhové do něj přidávali.
Druhové pokračovali lesem první hodinu bez obav. Les se začal starat. Zelené oči sledovali postup hrdinů skrz les. Zájem lesa se zvedl, když se Krieg zeptal.
,,Co to vlastně ten Miko objevil?“
Flamme se usmála.
,,Tajemství energie. Prý měl ve voze stroj blesku, stroj ohně a stroj smrti.“
Ingrimm zavrtěl hlavou.
,,Možná, ale vím určitě, že tam měl několik krabiček. Viděl jsem zloděje, co se pokusil tu nejmenší ukrást. Na místě se skácel k zemi. A pak tam měl takovou trubku s koulí a pár krystalů. Ale víc jsem neviděl. Zahlíd jsem to ještě v Dolnoskalu. Dovezl to Králi Tichohoří. Pak jsem ho už neviděl.“
Sheel zatoužil přispět svou troškou do společné studnice znalostí.
,,Chtěl bych ten stroj. Viděl jsem to v hlavním městě. Taková zlatá trubička. Namířil s tím na ocel v misce z keramiky. Během momentu se ocel roztekla. Jako kouzla, ale bez magie.“
Krieg nad tím vším pokrčil rameny.
,,Nic takového jsem já neslyšel. Ale jednou přijel na sever. Jeden hospodský se ho zeptal co tu chce. Řek mu prej s úsměvem: ,Přišel jsem poprosit bohy o pár blesků'. To je přece hloupost. Blesky padají z nebe a nejsou pro smrtelníky.“

Lámali si na tom hlavy další hodinu. Nikdo si ani nevšiml, že za každou zatáčkou jejich cesta zpátky mizí, a že se jim kameny valí z cesty.
Pokračovali kupředu. Les začal stahovat k nim a blížit se. Cesta se změnila na pěšinu. Teď už jim bylo jasné, že jsou více než ztracení.
Pak došli na mýtinu. Nebyla to paseka, nebylo to místo vzniklé smrtí přírody. Bylo to místo které prostě neobývaly stromy.
Jako oddělení mezi lesem a trávou byl kruh kamenů. Napětí bylo cítit ve vzduchu. Ingrimm měl ruku na meči, Sheel mlčel, Krieg pronesl tichou modlitbu severu, Flamme působila jako vlk, který ztratil smečku.
Došli do středu kamenů. Podvědomě a beze slova se postavili každý zády a byli připraveni na jakýkoliv útok.
Nic takového nepřišlo. Z lesa vystoupil muž. Měl na sobě hnědou kápi a opíral se o sukovitou hůl. Z dálky to mohl být jen poutník, ale zblízka bylo hned jasné, že není nikdo menší než pán těchto lesů.
Druidové, kteří slyší růst les, vidí mluvit kameny a cítí život v zemi. Sukovitá hůl měla na sobě znaky magie, tak mocné a staré, že jí snad všechny rasy zapomněli. Lidé se přeli, kdo jsou a odkud pochází. Mnoho tvrdí, že jsou to jen mocní kouzelníci, další naopak říkají, že to na sebe sám les vzal lidskou podobu, aby mohlo začít jednání.
Jen málokdo spatří jejich tvář. Když ji nezakrývá kápě pak pohled znemožňují ježící se vousy a husté vlasy s jehličím.
Druidovi po boku šli jeho společníci. Velký bílý vlk pozoroval družinu z křovin, sova i ve dne houkala nad mýtinou, liška se proplétala trávou a zelený had se plazil u nohou svého mistra.
Sheel jej přehlížel, vypadal jak chuďas. Ingrimm na něj hleděl se zlobou jako na celý svět. Flamme byla nejistá, vlk velel poslechni, člověk se napřahoval k ráně. Krieg hleděl s úctou, možná falešnou.
Když Druid mluvil, vyprávěl i skalám, radil i drakům, ale obhajoval i červy v zemi. Hlas byl pomalý a jistý, jako růst života.
,,Odpověď, kterou hledáte, zapovězena byla a vůdci světa znesvěcena. Osobu po jejíž stopě prahnete, touha po míru přivolala. A já se táži, kdo vám dal právo, kdo? Kdo z vás učinil biřice, soudce i kata? Vy sami? Cenu míru neznáte a přesto po jeho nositeli prahnete.“
Ingrimm promluvil první. Druid ihned pochopil co se odehrává v jeho nitru.
,,Přestaň mluvit a žvanit starče, mám zapo-“
,,Drž hubu Ingrimme.“ Flamme mluvila potichu, ale důrazně. Stále potlačovala nutkání přijít k muži, začít se mu točit kolem nohou a uctívat ho jako pána lesů.
Druid se usmál.
,,Dvojtváře, jak známo, rády se schovají do útulku druida, každý hledá domov, vlk raději než lidská bytost. Ovšem zloba velí útočit, zabíjet a trhat.“
Poté zvážněl a pohlédl na všechny čtyři dobrodruhy.
,,Nabádám vás, odstupte od hledání, najděte si jiný cíl a odejděte z tohoto místa.“
Krieg na druida téměř zakřičel.
,,Co máš ty právo nám říkat co máme dělat? Peníze nejsou náš jediný cíl a ty to dobře víš druide.“
Starý se pomalu otočil, vypadal téměř unaven krátkou rozmluvou.
,,Jak uznáte za vhodné, čiňte, co vám káže duše. Ale vězte, že mnozí napáchají splněním úkolu víc problémů než užitku.“

Ten večer po mluvě s druidem, jehož odchodem jakoby se vrátili zpět do světa smrtelníků, se strhla prudká hádka. Začal jí Ingrimm.
,,To se vážně jen tak sbalíme a vzdáme to?“
Flamme ucedila mezi zuby odpověď.
,,Ten druid ví o čem mluví. Co kdyby se ti samí lidé co nám slibují peníze rozhodli, že radši podrží tajemství svých pánů?“
Trpaslík se zašklebil.
,,Možná je to spíš proto, že se neodvážíš jít proti vůli druida. Vlk jednou, vlk pořád. Máš ty ještě nějakou svobodnou vůli?“
Flamme ztuhla. Krieg se pokusil ještě rozmluvu zachránit.
,,Hej! Klid! Nemusíme to hned vzdávat, můžem jít po jiných stopách.“
Teď se zapojil i Sheel...
,,Jo, hezky se někam zakopat a nudit se, schovávat se. To ty rád Kriegu? Nechat ležet všechno to bohatství, co se za Mikem táhne?“
Vlkodlačice si jich nevšímala. Pořád sžírala pohledem Ingrimma. Ten už měl ruku na meči. Normální ocel byla proti vlkodlakům k ničemu, ale runové kovářství trpaslíků bylo dostatečně silné, aby se s ním dalo ničit skoro cokoliv.
Flamme pomalu řekla.
,,Jak se opovažuješ? Takový odporný zrádce bez cti a bude se odvažovat soudit mě.“
Na nohou už trpaslík stál chvíli, ale teď se i napřáhl.
,,Jo, lepší být zrádce, co chrání pravdu, než se honit v noci za kořistí!“
Flamme popadla svůj vak s věcmi. Bylo zvláštní, že se na Ingrimma jen tak nepustila.
,,Odcházím. Už vás mám všech plný zuby. Jestli tě ještě někdy potkám Ingrimme, odejdu s tvojí mrtvolou.“
Chvíli se dívali na její záda, jak odchází.
Sheel vzal svojí notně nabitou tornu a řekl.
,,No z tohohle už žádný prachy nebudou.“
Krieg by se ho možná i pokusil zastavit, kdyby Ingrimm jen nepřikývl a nedodal.
,,Stejně to tu jde od začátku ke všem čertům.“
Krieg zůstal za moment na mýtině sám. Výprava za obchodníkem Mikem se rozpadla.

Zde by mohl příběh skončit. Každý z nich dožil svůj život, Miko se ztratil v propadlišti dějin a příběhy hrdinů se bez tohoto budou vyprávět mezi lidem ještě mnoho let.
Ale to by přece nebylo správně, nechat dobrodruhy všechno jen položit a žít v míru, zkazit celou zápletku a zničit příběh.
Naštěstí se na jihu začala odvíjet další legenda, další život. Tedy. Jiná podoba života.

Hejno havranů kroužilo nad vesnicí Háliver. Ze skály, která se tyčila nad vesnicí je sledovala trojice. V popředí stála postava v černém hávu.
Kdyby jste nadzvedli kápi, nenalezli byste lidskou hlavu, lebku ani cokoliv jiného. Našli byste smrtelný chlad.
Tento závan smrti se mísil s chladem zimní noci. Na zemi neležel sníh, tak daleko na jihu sníh téměř nepadal. I tak bylo však cítit z krajiny klid a mír. Dvě věci, které, mimo jiné, Přízrak plánoval sebrat.
Přízrak, ona postava v temném hávu, byl vyvolán Řádem Temné Magie, aby vedl jejich armádu nemrtvých, běsů a stínovců. První se zvedali pod jeho rozkazem z hrobů, druzí byli ochočení či ulovení v Kostěném lese a třetí povolal on sám, jako své bratry aby jej podpořili ve válce.
Jeho dva nejvyšší důstojníci stáli za ním.
Ten víc mrtvý nalevo byl Nachlo'Mazg'Galuk. Raději mu říkal Galuk. Jeho tvář, dříve lidská, byla kombinací mezi tváří oživovaného a tváří oživovače. Visely na ní cáry masa a zbytky rysů. V odkrytých očních důlcích byly zasazeny dvě zakrvácené oči, bulvy v kosti. Vedl nemrtvé válečníky a nikdo nevěděl, proč má tvář tak podivnou. I Přízraku, i když pro něj byly lidské zvyklosti jen podivnostmi, o kterých slyšel, připadal odporný.
Druhý byl snesitelnější. Jeho tvář zakrývala kápě, byl to jeden z nižších Temných, řádový nekromant. Velel černokněžníkům a uctívačům temné magie z řad lidí. Jmenoval se Zakrius. Scházela mu čest a spolehlivost, a tak je úspěšně nahradil krutostí a nadutostí.
Přízrak by si byl povzdechl, kdyby mohl. Ač byl stvořením temnoty, měl povědomí o bojové cti. Ohlédl se a podíval se na Galuka.
,,Kupředu.“
Louka, nad níž se tyčila skála, byla celá zastíněna. Po Přízrakově slově se některé ze stínů začali zvedat a nabývat hmotný tvar. Z lesa zazářily stovky očí umrlců a do popředí postoupila skupina černých čarodějů v kápích.
Přízrak pohlédl zpět na vesnici. Nikdo zatím armádu nezpozoroval.
,,Zzabte je všechny. Vessnici vypalte. Mrtvolami possilte našše řady. Oznámím nášš postup Temným.“
Během několika hodin se nad obzorem valil velký sloup kouře a pod ním probíhala jatka. Z vesnice Háliver nezůstal nikdo živý.