Andor.cz - Dračí doupě online

9 důvodů proč se bát Bruce




Bruce se právě vracel domů z hospody úplně namol. Mařenka, Jeníček a jejich devět mladších sourozenců se schovávalo před otcovým opileckým hněvem na půdě. Klepali se strachem a snažili se být co nejtišší. Jejich tatíček vkročil do skromné chýše, která jim byla domovem. „Kde jste moji andílci?“ halekal. „Pojďte ke mně, koťátka!“ Děti strachem ani nedýchaly. Radši si nechtěly pomyslet, co by s nimi otec udělal, kdyby je našel. Po chvíli však uslyšely vrzání schodů. To šel Bruce nahoru. Co budou dělat, sourozenci začínali panikařit.
Hluk zničehonic ustal. Jedenáct dětí si oddechlo. Naneštěstí se dveře do světlíku prudce otevírají a otec vchází dovnitř. Natahuje své ruce do tmy a chňapá po dětech. Po chvíli tápání se mu do spárů dostává malý Jóžin. Děti piští a ječí, ale nic to není platné, jejich pětiletému bratru není pomoci. Bruce se svou kořistí odchází z chalupy, kterou zamyká.
Jeníček, jako nejstarší, se snaží zbytek sourozenců uklidnit, ale potom, co se hrozný scénář opakuje i další dny, se klid nedá udržet. Bruce se zjevoval na půdě jako duch. Pokaždé, když se objevil, odnesl si jedno z dětí, které sourozenci už nespatřili. Odpoledne jim házel dveřmi na půdu okoralé jídlo. Jeníček dodával všem odvahu, že když jim dává najíst, tak je určitě nechce mrtvé, a že je třeba nosí někam, kde je lépe. Mařenka, jeho sarkastické dvojče, ho uzemnila větou, že je třeba jen nechce mrtvé všechny naráz. Přičemž ji Jeníček zpražil pohledem: „Fakt díky! Váááážně mi pomáháš.“ „No co, jsem od přírody realistka,“ odsekla. Teď jich bylo pět, ale otcovo řádění neustávalo, až nakonec zbyla jen dvojčata.
„Mařenko, takhle to dál nejde. Až dnes Bruce přijde, nechám se chytit. Ty mezitím proklouzni ven a sleduj, kam mě zanese, třeba stihneme ještě zachránit naše sourozence,“ navrhoval svojí sestře Jeníček. Mařenka, která trávila poslední dny v letargii, se zmohla na bezduché přikývnutí. Bratr doufal, že ho poslouchala. Večer probíhal jako vždy. Otec se vrátil domů a natáhl se po Jeníčkovi, aby ho odvlekl pryč. Ten se bránil, škrabal a kousal, dával tak Mařence čas k útěku. Sestra učinila, jak se předtím domluvili a proplížila se ven z chalupy, kde čekala na Bruce s jeho kořistí.
Otec se za chvíli vypotácel s Jeníčkem přehozeným přes rameno. Funěl a vztekal se, přece jenom ve svých patnácti letech nebyl Mařenčin bratr žádné lehoučké peříčko. Bruce byl však velký hromotluk a nakonec si s tímto nákladem poradil. Vyrazil do lesa. Dívka jej okamžitě následovala. Prodírala se za ním houštím, nedbala na šlehání větví. Únosce totiž nasadil velmi ostré tempo, Mařenka si nemohla dovolit ho ztratit.
Netrvalo dlouho a v dáli se objevilo světlo. Bruce doklusal k polorozpadlé chýši, kolem které se linul odporný hnilobný puch. Zabušil na dveře. Otevřela mu stará hrbící se žena. Když muže spatřila s kořistí na zádech, ukázala svůj úsměv. Mařenka se lekla, stařena měla zuby zabroušené do špičky. „Konečně jsi tu,“ zahuhlala. „Jistě, ale tenhle je větší, chci víc peněz než minule,“ vysvětlil jí otec dětí. „Je sice větší, ale starý, tady máš jako vždy a běž,“ odsekla babizna. „Dělej nebo nic nebude!“ Bruce chytnul babiznu pod krkem. „Dobře, dobře,“ sípala přidušeně. Hromotluk ji pustil. Žena odběhla zpět do chatrče, ale zanedlouho se vrátila s balíkem peněz. Muž si je přepočítal a když se ujistil, že dostal, kolik měl, pustil Jeníčka na zem a odešel jakoby se nic nestalo.
Mařenka počkala, až Bruce zmizí z dohledu, a pomalu se připlížila k chatrči. Když nahlédla do domku, zvedl se jí žaludek. Všude byly části těl a kosti. Téměř vyjekla, když si uvědomila, že to bývali její sourozenci. Obcházela chalupu kolem dokola, aby zjistila, jak se dostat dovnitř. Nakonec našla malé okénko, které nechala babizna otevřené. Musela však nějak odpoutat stařeninu pozornost, a tak zaťukala na dveře a rychle se připravila k lezení.
Babizna vylezla ven a rozhlížela se po okolí. Mařenka už už chtěla vlézt dovnitř, ale najednou ji zarazila zvláštní vůně, kterou k ní přivál vítr. „Ach perník, přesladký perník,“ vyhladovělé dívce se sbíhaly sliny. Nemohla si pomoci a jelikož byla mrštná jako opice, vylezla místo do chalupy na střechu, odkud byla vůně nejsilnější. Velmi se udivila, když zjistila, že došky jsou z perníku. Lačně se na ně vrhla a doslova se sladkostí cpala. Její konání však nebylo nejtišší, zanedlouho vyšla babice ven a ječela: „Kdo mi to tu loupe perníček?!“ Mařenka se třásla, ale vykoktala ze sebe: „To je jen větříček!“ Babizna jen pokývala hlavou, jako by jí to vysvětlení stačilo, a šla zas zpátky. Dívka se chvíli klepala strachy, nakonec však zvítězil hlad, jako divá se opět vrhla na perník. Stará lidožroutka opět vyšla, tentokrát však chalupu obešla. Mařenka se snažila přelézt na odvrácenou stranu střechy, ale noha jí uklouzla po cukrové polevě perníku a s rachotem dopadla na zem, kde se dostala do spárů zlé ženy.
Po pádu upadla do bezvědomí, probudila se až spoutaná v kotci vedle svého bratra. „Jeníčku, Jeníčku, jsi to ty?“ špitla zmateně dívka. Chlapec přikývl. Jakmile babice zpozorovala, že Mařenka už procitla, přinesla perníček a cpala jí ho i přes protesty do pusy. Potom, co byla dívka přecpaná k prasknutí, obrátila lidožroutka svou pozornost k Jeníčkovi a i jeho krmila sladkostmi. Když odešla, ptala se sestra svého sourozence: „To dělá pořád?“ „Jo, je to hrůza, mám pocit, že za chvíli prasknu,“ přitakal bratr.
Po pár dnech vykrmování však nastala změna. Babice odvázala Mařenku a nakázala jí, ať pořádně zatopí v peci. Pak pro ni musela dívka krájet a loupat zeleninu. Chlapec dál zůstával vykrmován svázaný v kotci. Jak kdyby lidožroutka chtěla vařit, přemýšlela Jeníčkova sestra. Poté, co dívka dodělala všechny přípravy, odvázala babice chlapce a přikázala mu, ať si sedne na lopatu u pece. Mlsně se olizovala. Sourozencům hned došlo, že je chce sníst. „Proč to děláte?“ zeptala se Mařenka a dívala se babici do očí. „Já... Získávám z toho sílu,“ odpověděla po pravdě. Čarodějnice, hrklo v obou dětech. „Víte, my pec doma neměli, Jeníček neví, jak si na to sednout,“ sdělila babizně dívka. „Ale já přece v...,“ chtěl ji opravit bratr, vysloužil si však kopanec do holeně od Mařenky. „Prostě to neví,“ zopakovala. „Tak dobře, co s vámi,“ zabědovala stařena a sedla si na lopatu. „Vidíte, je to úplně snadné.“ Když to dořekla, sourozenci zatlačili na lopatu. Lidožroutka skončila přesně tak, jak předtím trápila své oběti. Děti pevně zavřely dvířka výhně na petlici, aby nemohla utéci.
Po krátkém odpočinku se odhodlaly odejít domů a pomstít se Brucovi za jejich sourozence. Mařenka si cestu domů dobře pamatovala, do večera se dostaly do staré známé chalupy. Jejich otec byl zřejmě v hospodě utrácet peníze, které dostal za zaprodání svých dětí. Sourozenci se rozhodli skrýt se v chatrči, než se vrátí.
Otec se připotácel až pozdě v noci, děti téměř usnuly. Bruce si však zpíval nějakou hospodskou odrhovačku, a tak je probudil. Mařenka mu podrazila nohy a Jeníček zasadil první ránu nožem. Sourozenci se střídali, až každý z nich bodl lotra čtyřikrát. Poslední ránu zasadili společně. Když bylo po všem, konečně to na ně dolehlo a rozplakali se.
Od té doby už však žili spokojeně a šťastně až do smrti.





Konec