Andor.cz - Dračí doupě online

Armáda bílých bestií se hnala přes pláně, zahubovala města i osady, požírala všechny, kdo se jí postavil do cesty. Každičký dům, každičký kout musel být prohledán, aby se bestie nasytily. Bestie se hnaly. Kraj se třásl strachy před vlnou sněžných bestií a jen málo z přeživších našlo odvahu se jim postavit. Jen jediný seveřan, jeden z mnoha bezejmenných válečníků, stál na sklonku pádu posledního města trpaslíku v horách.

Řada válečníků se zdála být nezlomná a nezničitelná. Dřevěné štíty s bronzovými puklicemi, ježící se sekerami, za nimiž stáli gnómové připraveni s puškami. Před muži chránící malou dřevorubeckou osadu byl les zahalený do nepřirozeně husté mlhy. Z mlhy zadunělo zařvání medvěda většího než tažný beran, schopný jediným máchnutím tlapy přerazit kmen statného smrku. Mezi stromy se objevily první obrysy sněžných bestií. Magií severských démonů prokletí medvědi, vlkodlaci a ostatní bestie obdařeni zuřivostí a nenávistí od svých stvořitelů. Řady trpaslíku se ale ani nepohnuly. Naopak vstříc vrčení a řevu zaznělo krátké zaznění zbraní o štíty, následované vystřelením gnómských pistolí. Vstříc monstrům se vznesl mrak kulek.
Šedobílá vlna chlupů, drápů a ostnů se jako na povel vrhla kupředu. Ohromné mordy, svaly pohybující se pod drsnou srstí, krvelačný odlesk v očích.
Broky se v nich ztratily a k ocelovému nebi se vzneslo pár ojedinělých bolestných zavití. Příval však nezakolísal. Hradbou štítů a seker projela záplava bez zdržení a vrhla se mezi nechráněné domy osady. Zbyly jen izolované skupinky válečníků, zuřivě bojující o život, obklopeny mořem bestií.

Horalský mladík Srugg z rodu Herragů běžel jak nejrychleji mohl. Pronásledovaný obrovským vlkodlačím samcem, cestou lámajíc křehčí stromky. Dusot čtyř ohromných tlap a zuřivé řvaní se ke kořisti blížily čím dál rychleji, jakoby obrovská vlkodlačí bestie neznala vyčerpání, k získání sil ji stačilo ucítit blízkost horké krve pod upocenou kůží mladého horala. Zdálo se, že Srugg každou chvíli padne vysílený k zemi, ale běžel dál, uvědomoval si smrtelné nebezpečí běžící za ním.
Meč i pušku zanechal kdesi daleko na bojišti odhozeny v závěji, jakmile bestie zničily poslední obranný val a vrhly se na bezbranné děti. Bestie a jejich nemilosrdní páni bez lítosti zabili každého, kdo jim přišel do cesty. On sám viděl tolik mrtvých, než aby byl schopen proti němu bojovat, proto utíkal. Jeho nohy se míjely v křečovitém rytmu diktovaném vyčerpáním. Plíce pálily, svaly žhnuly a oči slzely zoufalstvím. Už nedoufal, že se mu podaří vlkodlaka setřást. Najednou se před ním objevil sráz pokrytý sněhem.
Zastavil se, jeho nohy poslaly dolů menši lavinu sněhu. Vydal překvapivý výkřik, ale když se do jeho vědomí zakousl hladový řev vlkodlaka, bez váhání skočil dolů. Ve chvíli, kdy se octl ve vzduchu, jakoby uslyšel prázdné cvaknutí vlkodlačí tlamy. Nepřemýšlel nad ničím jiným,než jak tomu chřtánu plného tesáků uniknout. Sníh byl hluboký a těžký, takže jeho pád brzy zmírnil.
Rychle vyskočil a uvědomil si, že řev vlkodlaka změnil tón. Rozhlédl se a pochopil, že jen několik metrů od něho ležel vlkodlak roztažený na sněhu, zbarven sytě rudými tahy neviditelného štětce. Z krku bestie pokrytou hustou šedou srstí, stejně jako zad čněly k obloze kmínky dvou houževnatých stromů, skrytých pod vrstvou sněhu.
Nebylo lehké prodírat se hustým sněhem, dosahoval mu až po kolena, přesto stále pokračoval. Cítil, jak ho jeho kroužkové košile tíží, v pravé ruce, na které neměl rukavici ho mučila palčivá bolest, ani dýchání na zkřehlé prsty nestačilo.

Věděl, že kamenité město trpaslíků je ještě daleko, a také si byl vědom že divokým vlkodlakům nemá šanci uniknout, pokud si neurčí pevný směr kudy půjde. Těžkým během Srugga prodírajícího se závějemi došel až ke kraji lesa, našel si skulinku mezi kořeny obrovského stromu a tam se vmáčkl. Chvíli tak ležel, dýchal na omrzlou pravačku a nabíral síly.
Přemýšlel. Ironforge, bylo silné město, ale proti takové armádě bestií jakou viděl u osady nemají žádnou šanci. Snad kdyby se bestiím nepodařilo projít průsmyk, měli by jeho spojenci ještě šanci. Spojené rody trpaslíků, gnómů a seveřanů by v průsmyku mohl nepřátele uzavřít a alespoň zdržet. Jedinou šancí tedy bude udržet průsmyk, a to půjde jenom za předpokladu že severští démoni nenajdou prastaré doly ústící z průsmyku až skoro pod Ironforge. Srugg věděl, že je to malá šance, přesto zde byla, a věděl, že pokud tohle napadlo jeho, napadlo to i ostatní. To mu dalo naději.
Třeba že zvědové, možná i celé oddíly rozprášené posledním útokem snaží už nyní opevnit průsmyk proti armádě z krajin Věčného ledu. Tam by byl několik hodin v bezpečí ,dokud i tam nedorazí hordy nepřítele. Konec konců se severními démony v zádech neměl nic jiného na výběr. Zvedl se a začal se drát sněhem mezi ohromnými jehličnany k průsmyku.
Čekala ho smrtící cesta samotného muže skrz území ovládané démony a jejich služebníky. V běhu narazil na stopy vlkodlaků a medvědů zdálo se, že před ním kráčela skupinka bestií. Jeden medvěd byl zjevně zatížen. Nejspíše nesl nějaký náklad. Podle rozloženi stop pak nakonec tipoval že medvěd nesl nějakého zvěda i s objemným nákladem. Medvědi a vlkodlaci šli v pravidelné formaci, tak se je Srugg rozhodl pronásledovat.

Asi po padesáti krocích se zastavil a hlubší stopy začal dělat jiný samec, což znamenalo, že si gnoll, nebo jiný jezdec přesedl na jiného. Bylo nepravděpodobné, že by přenášel i ze zvířete na zvíře celý náklad a tak Sruggovi vrtalo hlavou, co se na krátké zastávce událo. Samotný jezdec nemohl být natolik těžký, aby zatížil stopy medvěda takovým způsobem. Zastavil se a sledoval stopy. Pak mu to pomalu došlo..