Andor.cz - Dračí doupě online

Den 7

Nevěřil jsem, že to někdy napíšu, ale dnes se nic zvláštního nestalo. Pomalu začínám věřit, že možná nakonec přeci jen nebude tak zle, jak jsem si myslel. Konrád byl v noci hodný a spinkal jako ošklivé, divné, bledé miminko, tak jsem mu ráno ke stolu osobně (tak jsem hodnej!) donesl volská oka a topinky. Je to oběť, páč jenom jsem po ránu nalačno viděl a cítil tu mastnotu, v jaký plavou a zvedal se mi kufr.
A asi jsem ho potěšil, protože se evidentně rozhodl po zbytek dne sekat latinu. Pozitivní start dne je důležitý a já si odškrtávám další bod na cestě k dokonalosti!


Den 8

Víš, milý deníčku, jak jsem řekl tehdy Konrádovi, že se ho nebojím a jak jsem si myslel, že mi to spočítá? Tak dneska byl ten den. Ten zatracený grázl byl evidentně včera hodný jenom proto, aby mě uhojdal a nechal usnout na vavřínech. (Mám rád vavříny. Zlatý. Na mojí hlavě. Hmm… sen… – K VĚCI!)

Když jsem se dneska, k večeru vracel do pokoje a otevřel dveře, stanul jsem tváří v tvář nejhorší noční můře. Za dveřmi byl Konrád, který vypadal jako bych vypadal já, kdybych vypadal jako Konrád! Zařval jsem, co to dalo a otočil jsem se, vědouc, že mě TO bude pronásledovat a pak TO nejspíše znásilní můj zadek, pravou nosní dírku a levý ucho a nakonec to taky sežere mojí duši! Utíkal jsem pryč, jako by na rychlosti mého běhu a hlasitosti mého řevu měl záviset můj život… než jsem si uvědomil, která bije!

Ten zmetek zasraná totiž vzal MOJI VLASTNÍ NARCISOCHU z Terranského mramoru a mými osobními akrylovými barvičkami napatlal mojí soše černé vlasy, černé prázdné oči bez bělma a (velmi zdařile, to se mu musí nechat, zmetkovi jednomu) napodobil cákance a chlístance od krve po celé tváři i kruhy pod očima, jako má on sám!
Pak počkal, až se sešeří, postavil ji za dveře a počkal, až vejdu a vyletím z kůže!
NENÁVIDÍM HO!

Tohle všechno jsem si uvědomil poté, co jsem proběhl několika chodbami, seběhl o několik pater níž a při tom všem stihl ztratit sandál! Ta frustrace z uvědomění si faktu, že ze mě nejen udělal parádního vola, ale taky mi nenávratně zničil tak krásnou a epickou sochu, byla tak velká, že snad ani není divu, že jsem popadl první keramický šmejd, co tam byl na výstavce a třísknul s ním o zem. Stejně byl hnusnej!

Jenže ten kustod, kterého zburcoval můj jekot a následné tříštění porcelánu (nebo tak něčeho, moc se v tom nevyznám, do keramiky jsem nikdy nedělal – pokud tedy nepočítáme takovou tu keramiku, na kterou čas od času musíme tak nějak všichni) měl asi na ten šmejd nějaký jiný názor, protože mě s komentářem „a teď máte co vysvětlovat, mladý muži,“ drapnul za ucho a odtáhl k Malcadorovi do pracovny.
Jestli mi budou díky tomu odstávat uši, tak ať si mě, hajzl, nepřeje!

A co udělal ten protivnej dědek? No samozřejmě, že mě seřval! Možná je to trochu moje chyba, protože evidentně nebylo moudré začínat náš rozhovor slovy „VŠECHNOJETOKONRÁDOVAVINA!“ jakmile jsem vlezl… byl vtáhnut… do místnosti, ale i tak se cítím docela ukřivděně. A právem.
Navíc ti custodi jsou hrozné děvky, protože krátce po nás se objevil ještě jeden, který na metličce nesl jakožto důkazní materiál pomalované střepy z té příšerné vázy. Tvářil se, jako by to tu osvobodil a proti jeho majestátnímu brnění jsem si přišel v bílé róbě a s jen jedním sandálem trošku uboze. Prekérka.

Malcador prskal něco o tom, že jsem rozmlátil jakousi prastarou, vzácnou vázu z dynastie Kim-Čong, která z nějakého záhadného důvodu existovala dvacet osm tisíc let, aby pak nepřežila jednu jedinou srážku s rozmazleným blbcem. Chtěl jsem říct, že stejně byla hnusná, vždyť na ní byl jakýsi tlustý chlápek, bojující raketometem s Godzillou, ale při pohledu na jeho nasraný xicht jsem si to rychle rozmyslel a raději mu oznámil, že mě to moc mrzí. Upřímně.
Někdy je prostě třeba spolknout vlastní hrdost. Chvíle, kdy vás studí jedna bosá noha, dostáváte čočku od chlapíka, který je asi tak nějak skoro něco na způsob naší matky, vzhledem k tomu, že je Tátovi nejblíž ze všech, je přesně jedna z nich.

Když byla ta pitomá váza tak vzácná, měli ji dát do vitrínky, nebo tak něco!
Malcador téměř s láskou vytáhl z hromádky střep, na kterém byl namalovaný ten tlusťoch a ostentativně jej uložil do stázového pole a přesunul před neskutečně prastarý obraz té hnusné babochlapky, který má ve své pracovně pověšený. Líza jí říká. Má divnej vkus, já bych si o takovou zrůdu neopřel kolo.

Odjakživa za tátou běhá divný děda
A když něco vyvedeš, hned o tom ví, běda!

Protivný je, přestárlý, za zenitem zcela
Musí umět čarovat – jak jinak to dělá?

Jmenuje se Malcador a každý je můj svědek
Že není nic jinýho, než protivnej dědek!!!

Když jsem se vrátil do pokoje, Konrád buďto už spal, nebo to velmi dobře předstíral. Na mém polštáři byl položený můj zlatý sandál a na prostěradle byl krví vyvedený nápis „tohle jsi ztratila cestou, Popelko.“ Otázku, kde vzal všechnu tu krev, pak řešila ne zrovna minimalistická kopka holubů s usekanými hlavičkami, navršená v rohu. Dělá mi tu bordel.

Nebýt toho, že vypadal tak sladce a nevinně, když spal, asi bych se konečně pokusil mu ublížit. Ale takhle jsem jenom zničenou peřinou hrůznou kopku v rohu přikryl, sám jsem si vyhrabal deku (přičemž jsem pro ni do peřináče sahal s největší opatrností, připravený, že na mě vyletí třeba hejno netopýrů, nebo já nevím) zamumlal jsem cosi o dobré noci, což i mi osobně znělo dost falešně a prázdně a šel spát.


Den 9

Je mi zle. Myslím to vážně.
Ráno mě v posteli přepadla hrozná apatie. Nechtělo se mi ani vstávat. Řekl jsem Konrádovi, že jsem nemocnej a že asi umřu. Odpověděl mi, že má pocit, že nemůžeme chytit žádnou nemoc a ať nedělám zbytečný drama. Jsem si jistý, že jsem cosi chytil od těch holubů. Ptačí chřipku, nebo tak něco.

Takže se hodím marod. Na celý týden, tak.

Konrád mi donesl kakao do postele. Je to od něj moc hezké a raději se nebudu sám sebe ani jeho ptát, jestli do něj náhodou cestou nenaplival.