vám všem ostatním třeba odpovím pozdějc, třeba ne, teď jsem vypsanej dost, ale děkuju vám a Washeeku, prózu píšu vlastně teď víc než básně, takže snad se tu brzo něco objeví. a mám pocit, že jsem to tu už říkal, možná ne jednou, ale je vážně zarážející, že se tady člověk dočká mnohem větší odezvy než na jakýmkoliv literárním serveru, přijde mi, že dneska nic nefunguje tam, kde mi prioritně mělo. ne, že by mi to zrovna v tomhle případě vadilo, ani v nejmenším, já to tu díky tomuhle žeru, díky těm kritikům, debatám a lidem, co hodnotěj, ačkoliv nic nenapíšou, ale maj aspoň nějakej zájem a projevjej to. nebo taky odpor.

Tak myslím, že se poprvé postavím na odpor proti místním "autoritám" v oblasti poezie.
A můžeš za to ty, Circo. Donutilo mě k tomu tohle tvoje dílo a duch v jakém se nese.
Rád o sobě říkám, že jsem člověk co umí, když chce, dobře načítat a cítit emoce, ať už z živých lidí, nebo jejich seberealizace. Zatím jsem měl u každého díla problém z něj vycítit aspoň nějakou čistou emoci, nebo tam emoce byla, ale v tak strašně nepadnoucím tchnicky nezdařeném obalu, že jí to utlouklo do bezvědomí.
Ale TOHLE, tohle se mi zatraceně líbí! Jen dál, houšť a větší kapky!
Abych tě jenom nechválil, mohlo to být tak o třetinu kratší, přijde mi to ke konci odfláknuté, ale možná je to jenom přehlcení mě samotného.
Napiš taky nějakou prózu ;-)


Beredur - 09. června 2014 09:08
Naivní a senzitivní snílek? Opravdu? Ohánějící se vědomostmi jako sedlák pochodní před drákulovým hradem a křičící o strachu, když ve skutečnosti cítí odpor a vztek, který nechápe a kterého se o tolik víc bojí?
Do naivního a senzitivního snílka máš daleko. Tvůj rozbor je tentokráte úplně mimo. Možná proto, že to není rozbor, ale hloubání nad něčím co nedokážeš uchopit a tak se kolem toho jen točíš ve větru slov.
Něco v tom cos napsal mě překvapivě silně, velmi hluboce a nepochopitelně popudilo... Zapřemýšlej nad tím, co to bylo. Já ti to neřeknu, protože to nevím.

Naivní a senzitivní snílek, nezatížený množstvím konkretizovaných zkušeností a vědomostí je tímto dílem dojat, nasycen a zraněn a je za to rád.

Chjo, já to prostě nenapíšu jako Beredur, ale v zásadě se s ním ztotožňuji. Tohle se mi prostě nelíbí.
Ze začátku to vypadalo slušně, ale od poloviny se z toho stala nic neříkají... kaše řekněme... A nic to ve mně nezanechalo, přečetl jsem si to dokonce víckrát. Ale ono to prstě nic nezanechá, jak říká Beredur, nedojme, nezanechá žádný dojem ani pocit.

Víc k tomu nemám co říci, s tvojí "poezií" kamarád nebudu

Jako nezaujatý a neutrální subjekt míním, že z hlediska umělecké literatury je to vcelku zdařilé. Eviduji v tom prvky undergroundu, překvapivě jsou sympaticky a vkusně vrstveny obrazy a dílo má obsahově přesah, což je určitě potěšitelné, ale…
(Ale…a nyní už „soudy skeptického“ subjektu a úvahového rázu, kterými nemám v úmyslu se dotknout důstojnosti autora, spíše jde o univerzální formulace s obecnějšími principy. Psal a tvořil to vůbec člověk? Neseskládal to naprogramovaný smrtelník, podle koncepce E. Fromma kybernetický člověk? Jak je možné, že šestnáctiletý subjekt přemýšlí a odvozuje svět zejména v logických a alogických strukturách? Možná přeháním, ale já za těmi řádky nenacházím „vysněného“ mladého člověka, ale archetyp urychleného „dospělého“ individua, jež se zrcadlí jako výhonek pošramocené ideje úspěšného člověka. Mě je ale bližší bytost vnímavá a citlivá, vychovávaná podle dřívějších (pro někoho naivních) vzorů, podle obrazu ušlechtilé bytosti. Např. Mencius podotýká, že opravdovým člověkem je ten, kdo má dětské srdce. Jenomže v žádné pasáži textu tam není patrno, že autor sounáleží s dětským srdcem, že on sám je ztělesněním nezdeformované lásky, jak kdysi bylo v dětství a ještě v dospívání očividné. Aktuální civilizace oloupila tuto skladbu o hmatatelný projev idylické mladosti. Proč šestnáctiletý subjekt se obeznámil s takovým stylem existenciální úrovně? Není to chyba světa, ale spíše civilizace a selhání lidství? To se za pár let budeme křížit s tím, že třeba desetileté dítě bude házet básnické algoritmy a my budeme uchváceni nepoetickým estetickým vkusem? Když tento kus čtu, mám nutkání nahmatat Šrámka a přiblížit si látkově a ideově nosné mládí, které se zdá, že je v přítomnosti jen jako nostalgie. A vcelku i lituji, že v této „oduševnělé“ auře registruje mladík snad smysl básnického díla, že spoléhá na cestu, kterou si schválil a mnozí mu ji (podle jiných kritérií) pochválí (na místě, já ji nezazlívám, ale neztotožňuji se s ní), ale já váhám…A váhám silně.
Kdekdo hovoří o krizi a svým způsobem krizí je, o čem mladí autoři píší, a pak si i říkám, jak výtečná je básnická zkreslenost v jinak laděné tajemnosti. Lze vůbec v logicky a alogicky sestrojené básni docílit tajemno podle modelu Heiddegerova „Básnicky bydlí člověk“ a již dříve v romantismu Holderlinova poetického díla? Autorův počin může působit jako tabu, ale básnická esence tajemství bez suterénu malebných mýtů…No, nevím, asi jsem dost staromódní, ale tyto stohy pásem, byť solidně odvedených, může číst stabilně asi jen hodně rozumově a pragmaticky založený člověk.
To estetické dílo může uhranout zejména mladé čtenáře či moderně orientované „počítačové“ bytosti, ale mě to „nechytá za srdce“, ale zaměstnává mi to zejména myšlení. Ano, tohle může zračit, úspěch a potlesk v prizmatu literáta, ale já nejsem z toho výslovně nadšený, a svým způsobem smutně jsem si povzdechl, protože je to pravděpodobně slušné dílo a dobře nalinkovaná cesta? Jako myslící subjekt to akceptuji jako zdatnou věc, ale jako naivní a senzitivní snílek neroste ve mně efektní dojem. Zvláštní, nebo ne?

Skvělý! Trochu Václav Hrabě styl, jen s úplně jiným nádechem. :)