Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

DuchOblíbit

dsc03285 - kopie8230.jpg

Autor: jenny

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 04. června 2014 16:50

Průměrné hodnocení: 9, hodnotilo 2 uživatelů [detaily]

 
První část smyšlené dívčí války ve smyšleném světě z pohledu smyšlené dívky, která do ní byla vtažena dobou, ne však přesvědčením. A je to poněkud úchylné...
 
Sedím na kameni u řeky a dýkou opracovávám dobře vyrostlý klacík. Hrot dělám velmi ostrý, celkově musí být šíp dobře vyvážený - tak, aby při vystřelení neminul svůj cíl a oběť odešla rychle a bez dlouhého trápení. Nohy ve vysokých botách mám kompletně mokré, a protože je dnes dost chladný den, kouká z toho podchlazení.
Na spodek bot se mi lepí jehličí a vytváří na nich druhou podrážku, když rychlým krokem kličkuji mezi stromy. Obloha nad hlavou se zatáhla do sebe samé a celý den jako by rázem zšedl. Jdu tak tiše, že začínám pochybovat i o své vlastní existenci a sentiment si každou chvíli ukusuje trochu mojí nálady.
A pak, koutkem oka zahlédnu mezi stromy pohyb. Mihne se jako přízrak a zas ho nevidím, pak vidím, pak znovu ne. Přikrčím se a mrštně vytáhnu šíp z toulce: napnu a zamířím. Červená barva kmitá mezi stromy, jednomu by se z toho zamotala hlava. Pak moje ruka najednou sama povolí a náhodně vystřelí. Dělá to tak vždy, ale nikdy nemine. Chvíli ještě vyčkávám a pak vyskočím ze svého místa, abych šla oběť zkontrolovat. Když vidím, že muž se kýčovitě rozplácl ve shluku stromů, v pravé ruce zabodnutá ostrá větvička a hlavu rozbitou o pařez, zvedne se mi žaludek. Nemám ráda, když mé oběti trpí, a tenhle vypadá jako by ho někdo ukřižoval. Má nádherně dramatický výraz a tak nádhernou tvář jsem ještě nikdy neviděla. Žel bohu, je to muž, neměl se jím nikdy narodit. Tělo neuklízím, jen vytáhnu šíp z jeho hrudi a při nejbližší příležitosti ho spálím.
Jdu domů, teď už se skoro loudám a poslouchám ticho. Žádní ptáci nezpívají, žádná zvěř mi neproběhne za zády. Je mi poněkud teskno a vůně pryskyřice není tak sladká jako jindy. I moje chýše vypadá jako bez duše, jindy zahrádka krásně kvete a dřevo příjemně hřeje už na pohled. Jako by celý svět truchlil. Sundám si boty a nohy si dlouho suším u krbu. Když zjistím, jak je teplo příjemné, sundám si i zbytek oblečení, posadím se blízko k ohni a čtu si knihu zvanou: ''Jak ulovit muže''. Je to odporná kniha popisující do detailů nechutné způsoby mučení. Nikdy jsem se nechtěla stát členkou hnutí za svobodu žen a tahle dívčí válka se stejně vymyká prvotním ideálům její idey. Zašlo to příliš daleko a já dost vážně přemýšlím o tom, že odstoupím. Možná mě pak budou pronásledovat, ale já jsem stejně rychlejší než ony. Začínají se mi klížit oči a kniha mi mimoděk vyklouzne z dlaní, sjede do oranžových plamenů a tichounce zasyčí jako jedovatý had.
,,Mrcho zpropadená!'' Ozve se mi za zády když ucítím na svém krku ledový dotyk ostří. ,,Co sis myslela? Nechápu vás, naivní děvky, co neznáte svět. Nikdy tě nenapadlo, že sis možná vybrala silnější oběť, než jsi ty sama? Že tě ona oběť nakonec najde? Protože právě to se teď stalo!'' Hlas zní strašlivě dotčeně a rozechvěle, jako by hystericky.
,,Tak který z nich jsi,'' řeknu si spíš pro sebe a otočím se, když v tom jako by se všechno převrátilo vzhůru nohama. Stojí tam, onen muž ze dneška, hlavu celou zkrvavenou a ve vykloubené ruce zapíchnutá větvička. Mám pocit, jako by se mi na rameno posadil strach. Co to je? Duch? A tak tam jen sedím, hledím na něho s ústy dokořán a čekám, až mi podřízne hrdlo.
,,A teď,'' přeruší mé zděšení. ,,Podej mi něco čím se můžu umýt a vytáhni mi tu větev, není to zrovna pohodlné.'' A tak vykulím oči ještě víc, ale moje ruce zase začnou jednat za mě. Vyprostí dřívko z mužovy ruky - ten jen zatne zuby a zadívá se do stropu, a v příští chvíli ukazují na studnu venku.
Jak ze sebe pomalu omývá krev, jehličí a hlínu, obloha se začne roztahovat. Zahrádka jako by byla hrudníkem, co se zhluboka nadechne a z lesa zaslechnu káně. Pak se otočí a já zjistím, že je ještě děsivější než předtím. Pronikavě modré oči se do mě zabodnou, sjede si mě od shora dolů a já se zastydím, když si uvědomím, že jsem pořád nahá. Muž nasadí neutrální výraz a pomalu jde směrem ke mně, ale s každým krokem se přesune o celé dva metry blíž. Strach na zádech mi zaryje drápky do lopatek a dýchá mi na krk. A pak, když už je úplně u mě, stojí mi přímo u hlavy, ruku mi položí na srdce a tiše něco zašeptá. Na chvíli zahlédnu u lesa Anděla smrti, co si pro mě přišel. Pokyne rukou, ať jdu za ním a konejšivě se usměje. Nechci ještě umřít. Ještě ne... A najednou oba, Anděl i muž, zmizí.
 

Komentáře, názory, hodnocení

 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.080361843109131 sekund

na začátek stránky