Andor.cz - Dračí doupě online

Den 13

Ferrus se vrátil! Když jsem se to ráno doslechl, prakticky jsem srazil Konráda mezi dveřmi. Mám takovou radost! Bál jsem se, že už ho neuvidím, než se vydám dál, po vlastní práci, ale ten starý ohyzda ten Horův meč určitě hrozně odrbal, protože už to má hotový! Z toho mám radost taky, protože to znamená, že můj Fireblade je samozřejmě lepší a dokonalejší, než Horův…. Vzhledem k tomu, že by každý dobrý meč měl prý mít vlastní jméno, doufám, že ho pojmenuje třeba Plagiát!
Nejhorší na tom je, že to nemůžu o jeho kopírování mých nápadů a věcí nikomu říct, protože mi řeknou, že dřív než my všichni měl plamenný meč přece Císař a tak nechápou, o čem to tady mluvím a na co si jako stěžuju. Někdy si přijdu hrozně nepochopený. A taky mi přijde, že jsem občas jediný, kdo zná pravdu.

Nevěděl jsem, jestli mám dřív začít mluvit, nebo bratra objímat, tak jsem se sám se sebou shodl na kompromisu. Zatímco jsem Ferrovi visel na krku, snažil jsem se mu co nejpodrobněji a nejbarvitěji vylíčit, co se tady za celu tu dobu, co tady nebyl, stalo. Pustil jsem jej až, když jsem si uvědomil nezbytnost polodivadelní gestikulace při líčení ožehavého tématu rozbité vázy.

Doporučil mi, abych se Otci omluvil dřív, než mu to nabonzuje Malcador a byl i nadále jeho hodný, do svědomí si hrabající chlapeček. S orlicí na hrudi. Poradil mi, že pokud se u toho třeba taky rozpláču, mohlo by mi to vysloužit jako kompenzaci za trauma do legie nového titána.
Pak mi poručil, abych na chvilku sklapnul, protože několik dní bez přestávky valil kladivem do kovadliny, má hlavu jak střep a já tomu vůbec nepomáhám, když bez přestání melu pantem a jsem k neutišení.
Jak jsem říkal. Jsem nepochopený. Na asi pět minut jsem se urazil a kráčel si to vedle něj se založenýma rukama a nafouklými tvářemi – ale pak jsem si uvědomil, kolik mu toho ještě potřebuji říct, takže jsem s ním chtě nechtě zase musel začít mluvit. Abych mu to všechno stihl převyprávět! Jeho teatrální povzdech jsem se rozhodl proteď neřešit, protože jsem měl příliš dobrou náladu!

Taky jsem si hned potěžkal Plagiát, protože mi ho Ferrus předal s tím, že ho Horovi stejně můžu odvézt, když jsme společně u jedné expedice. Je těžký jako prase. Opravdu nevím, co si tím Horus kompenzuje!
Bratr se mě ptal, jak, kromě toho, že mám samozřejmě každý den na talíři mnoho existenčních problémů, které si žádají mou plnou pozornost a okamžité řešení, pokračuje výcvik Konráda. Tak jsem mu to popsal, že vcelku normálně. Střílíme, šermujeme a několik dní se jej snažím přesvědčit, že nechce bojovat s těmi hrůznými drápy. Ale nemám moc funkční páky, už proto, že ten ošklivý dráp používá taky Táta, takže ani nemůžu říct, že je hnusnej a nechutnej, aniž by si to někdo třeba mohl vyložit špatně.

Jen tak mezi námi, jednou se kvůli nějaké poruchy v úle ztlumila světa a on, ten zmetek využil situace, připlížil se mi za záda a zacvakal mi těmi drápy u ucha. Současně s tím mi automaticky takříkajíc zacvakalo u prdele a hrozně moc jsem si přál, abych byl kdekoli jinde, kde by mi bylo líp. Třeba v pekle.

V pokoji jsem odolal pokušení, napsat na ten meč lihovkou jeho nové jméno, odložil ho a zase běžel za Ferrem. Konrád se za námi taky časem připlížil, ale nevypadal zrovna šťastný z faktu, že je okolo něj najednou víc lidí. Nebo to možná bylo tím, že Ferrus se na něj pořád ošklivě kouká za to, jak mě pověsil na strop, jak kus šunky. A za kopku mrtvých holubů v mém pokoji. A Fábia. A všechno. Nikdo nechce, aby na něj Ferrus ošklivě koukal. Má stříbrné oči bez zorniček, jednoho to znepokojuje.

Zítra prý přiletí Táta, aby Konráda zkontroloval a dal mu legii. Konečně! Všechno to Císaři nabonzuju! Ten zmeťour si ten teror ještě vypije, to přísahám! Všechno mu to spočítám! VŠECHNO!


Den 14

V paláci se to začalo hemžit úplně jinak, co je tu táta. I ti kustodi vypadají, že dokonce i něco dělají. Něco jiného, než šmírování toho, co kde vyvedu! Hodinu jsem stepoval před šatníkem jenom v trenclích a uvažoval, co si vezmu na sebe, až půjdeme za Tátou. Musí to být prostě dokonalé, jen nevím, co by to mělo být. Hleděl jsem na kopy rób, tóg a štól, které mi prostě nebyly dost dobré, a frustrovaně křičel k nebesům, že nemám co na sebe.
Nakonec jsem přeci jen našel jednu, která vypadala k světu. Byla bílá, dvouvrstvá. Se zlatými lemy. Vrchní vrstva byla volná a průsvitná a vzadu hrozně dlouhá, takže se tetelila nad podlahou s každým krokem. Chvíli poté, co jsem si do vlasů vpletl rudý květ a stuhu a prohlásil sám sebe před zrcadlem za vzor mužné krásy a éterické vznešenosti, se objevil Konrád. A já zjistil, že se nejen jaksi nepřevlíkl z té jednoduché, domácí černé kutny s kapucí, kterou nosí vlastně pořád, ale vlastně se dost možná od toho incidentu s odvšivením vůbec nekoupal.

Co by jen řekl Otec, kdyby zjistil, že nedohlížím na bratrovu pravidelnou hygienu? Jak bych před ním asi vypadal? A co si budeme povídat, ony vlasy tak nějak vytvářejí první dojem! A ty jeho byly mastné a zacuchané! Bez větších servítek jsem jej čapnul a táhnul do koupelny. Cukal se jako prašivý čokl, snažil se mi vykroutit a dokonce se mě snad pokusil kousnout, nebo co – ale vyhrál jsem, narval jej z posledních sil do vany a pustil sprchu.

Já teda Nostramsky moc neumím, ale z toho, co jsem za tu dobu pochytil, mám pocit, že dost možná v jednu chvíli sípal něco jako „mohl jsi mě taky třeba slušně požádat, než jsi mě takhle…“ a zbytek zanikl v kašlání a prskání, když jsem mu sprchoval a mydlil ten hnusný, umolousaný obličej. Možná je to jen mé zbožné přání a třeba doopravdy říkal „ty pošahanej buzerante, počkej v noci!“ – to by k němu ostatně sedělo víc.
Plakal jsem, protože na jeho hlavě skončilo půl lahve hodně luxusního šamponu. Konrád plakal taky, protože mu ten šampon natekl do očí.

Samozřejmě, že mi moji róbu celou zacákal a zašpinil, takže jsem si nakonec, za doprovodu jeho mrmlání a hlučného boje s fénem na vlasy, se kterým zachází dost… neortodoxně… (a soudě dle výhružek typu „asi ti to strčím do prdele“ by si s ním přál nakládat ještě o stupeň neortodoxněji) vybral nějakou jinou. Která už samozřejmě nebyla ani omylem „ta vysněná“ a tím pádem stála už z principu za prd. No co už, nedalo se svítit.

Rád bych řekl, že to celé byla Konrádova vina (což tedy byla, za tím si stojím) a že má pomsta byla sladká, ale primarcha míní a Císař mění. Ve chvíli, kdy jsme se s ním setkali (za vydatného Konrádova mumlání o tom, že vypadá jako načiněný a vyvoněný panák a že z něj dělám metrouše a ne válečníka) jsem totiž nebyl schopný Otci říct, jak moc zlé to bylo. Začal s tím svým „jsem na tebe hrdý, synu“ a já se první půlminutu tetelil samým blahem a tu další jsem usedavě plakal, svírajíc jeho zlatobílou tógu a omlouval se za to, jak jsem špatný syn, protože jsem onehdá zničil jeho prastarou vázu z dynastie Kim Čong. Poplácal mě po hlavě a zamumlal, že byla stejně hnusná.
Ha, Malcadore! A kdo má pravdu teď?

Dozvěděli jsme se mimo jiné, že moje práce tady je u konce a že jsme oba moc šikovní chlapci. Mám takový dojem, že se nám Otec snažil podstrčit nějaké dětské mlsky, když to říkal. Pokud ano, tak je všechny tajně zabavil Konrád, zatímco jsem se já rozhlížel po víně.
Císař se nezdržel dlouho s omluvou, že má na práci nějaké důležité navádění warpem a my se rozešli po svých. Stavil jsem se ještě k Ferrovi, abych se ujistil, že mě zítra půjde vyprovodit, než zmizím. Nemůžu uvěřit, že už je konec. A prostě jen tak, z ničeho nic. Vlastně mi to nepřišlo pořádně ani jako dva týdny, když to tak vezmu.
Trošku se bojím, že to Konrád beze mě nezvládne. Že si bude zapomínat čistit zuby a měnit každé ráno čisté prádlo… a bože, ty vlasy.

Když jsem se vrátil do pokoje, bratr ještě nespal. Nejen to – měl na sobě jedny z mých starorůžových tepláků na spaní, pod jednou rukou polštář a v té druhé lahev nějakého šnapsu z… tipuji, podle té olezlé etikety a neznámé značky, že to sehnal někde z underhivu, nebo nějakého jiného místa, kde slunce nesvítí. Po zakuckání se mým prvním panákem mi prozradil, že to tato domácí pálenka z mé sochy odstranila i tu nejhorší špínu, takže mi určitě efektivně vyčistí celý trávicí trakt. Asi vezmu láhev Horovi, ten to se svými stravovacími návyky potřebuje jako sůl. Pyžamová párty se táhla dlouho do noci. Ne tedy, že bychom se my primarchové, mohli se svým organismem a spalováním reálně opít – ale když opravdu chceme, můžeme si jako opilí reálně připadat. Možná taky proto jsem na konci snědl kus dortu lžící na polévku a smál se u toho jako idiot, zatímco Konrád mě povzbuzoval a volal něco o tom, že „tohle je známka punku!“ Možná jsme taky byli trošku hluční, ale Malcador pokusy o naše umravnění rychle vzdal poté, co mu Konrád se sladce zlomyslným úsměvem zašeptal něco do ucha… Císař na nás, jako obvykle, neměl čas, takže nějaká otcovská intervence opravdu nehrozila. Ke konci jsme si oba se smíchem zalezli pod postel, kde jsme usnuli. Nutno říct, že se tak stalo po mém marném pokusu, spát zavěšený za nohy na lustru, který skončil utrženým lustrem, rozseknutým obočím a spoustou, spoustou křišťálu všude po zemi. Je dobré mít bráchu!

Bylo jen chvíli po úsvitu a před branami nádherného zlatého paláce, vystavěného na vrcholu nejvyššího pohoří Terry, stály dvě osamocené postavy. Jedna rozložitá a vysoká. Její ruce se stříbřitě leskly v záři vycházejícího slunce. Druhá o poznání drobnější, štíhlá, s hrdě pozvednutou hlavou a ukázkovým držením těla. Ranní záře se zlatavě vpíjela do bělostných vlasů, cuchaných horským vánkem. Dva primarchové, synové Císaře. Podobností si na hony vzdálení, tak rozdílní a přesto si navzájem tak blízcí.
„Tak vidíš, nakonec ti bude i chybět,“ usmál se Ferrus Manus, ten větší z obou.
„Ach, bratře, vůbec nevím, o čem to mluvíš,“ dokonalé, téměř žensky tvarované Fulgrimovy rty, se zvlnily v drobném úsměvu, „vždy jsem věřil v to, že spolu s Konrádem sdílíme jisté… bratrské pouto. Je to Císařův syn, jako my. Náš Otec to řekl. A on se přeci nemýlí. Miluji všechny své bratry.“
Ferrus se rozesmál. Krátkým, ale upřímným smíchem. Odpovědí mu bylo nesouhlasné nakrčení úzkého, světlého obočí, zdobeného malou, čerstvou jizvičkou. Dost možná šlo mezi jeho smíchem zaslechnout stopy slov jako „Dorn a Russ.“ Fulgrim by vlastně přísahal, že bylo. A taky možná „...visel ze stropu.“ Ale to už dost možná byla jen primarchova vztahovačná představivost.

„Je čas jít,“ zastavil se menší z bratří náhle a pohlédl kamsi za obzor, jako by tam měl cosi vidět. Pak vytáhl naposledy nevelký datatablet a cosi tam štíhlými prsty naklepal, než, očividně spokojen sám se sebou, pokýval hlavou a svěsil ruce i s datapadem.
„Co to vlastně pořád píšeš?“
„Hm? Nic. Nic důležitého. Na,“ podal Ferrovi svůj tablet, krátce jej objal a otočil se na podpatku k odchodu. Dlouhý, sametový plášť za ním zavlál. „Opatruj se,“ mrkl ještě přes rameno, než se vydal k thunderbirdu, který jej měl odvézt na orbitu. V jedné ruce stiskl meč, který nesl Horovi a ve druhé malou paměťovou kartu, kterou z datapadu na poslední chvíli vytáhl.