Andor.cz - Dračí doupě online

Na začátku bylo slovo.
To slovo bylo... Nikdo vlastně pořádně neví co to bylo. Nejspíš to bylo tím že u toho nikdo nebyl. Je dost možné že to byla pouhá hláska, možná celá věta. Něco co slýcháme denně, nebo něco co by nám uvařilo mozky... Důležité je že v tom slově bylo všechno. Veškerá hmota, energie, podstata bytí bylo spolu namačkané právě tady. A poté co bylo ono vyřčeno, se stalo něco podstatného... Nikdo však neví co.
Mezi ničím a něčím se prolomila membrána čehosi a vznikl vesmír, jako zprvu hustá polévka se rozléval do pomyslného okolí, do míst kde ještě neslyšeli o moderních věcech jako čas a prostor. To pro něj možná bylo nepříjemné (představte si že před sebou tlačíte zeď nekonečného nečasoprostoru), avšak velmi přínosné.
Mohl bych Vám popisovat co bylo dál, ale jelikož se toho odehrálo opravdu spousta a nikdo přesně neví co to bylo, přeskočím raději rovnou ke vzniku něčeho úchvatného, co by Vás mohlo zajímat trošku víc než hromada něčeho o čem nikdo nic neví. Mám na mysli domov.

Aldaria byla zprvu pouhá koule obalená vrstvou ledu poletující oním neznámým vesmírem, přičemž na svých toulkách zavítala tam kam měla a kde je do dnes. Ke svému slunci. Jeho gravitační síla si ji přitáhla na příhodnou vzdálenost a ledy začaly pomalu táti...
Jedno zrnko vesmírného prachu. To bylo vše co tvořilo Aldarii, společně s kvanty tajícího ledu.
Jelikož vesmír stále neměl dost, rozhodl se trošku se pobavit a spustil další řetězec zázraků.
Zrnko se začalo mrskat ledovými vodami, tušilo že jeho poslání je ohromně důležité, že nesmí zklamat své...
Své koho? Bylo samotné, jediné zrnko prachu. Naštěstí pro nás to ještě nevědělo, takže můžeme pokračovat dále...
Mrskalo sebou, co mu síly stačily, což je pro takové zrnko velmi namáhavé, vezmeme-li v potaz že nemá vůbec žádné tělo, natož čím mrskat. Však zatím si vedlo na jedničku, a již brzy se mrskání přizpůsobilo a svými novými brvami si bezmyšlenkovitě razilo cestu tajícím povrchem planety. Brvy zrnku však nestačily, chyběl mu smysl jeho snažení. Když se nad tím zamyslel, zjistil že to nejde, poněvadž mu něco důležitého chybí. Oklepalo se když jeho tzv. obrveným tělíčkem projel elektrický výboj.
No jo, signál by tu byl, kam však s ním?
Kdyby zrnko myslelo, jistě by na něco přišlo, ale je nesmírný problém vymyslet jak myslet. Dalo tomu tedy čas. Jen tak si mrskalo vodou a čekalo až ho napadne nějaká myšlenka. Ta na sebe čekala čekat dlouho, planeta skoro roztála, smítko si líně plavalo ledovými hlubinami, když v tom se někde v nitru jeho samého ozvalo cosi, čeho se dost polekalo. Z důvodu neznalosti jazyka, přeložíme...
"Zima..."
To bylo vše. Zrnko nevědělo co si má počít a tak plavalo dál, rychleji než kdy předtím. Vyděšeně máchalo mikroskopickými brvami a pomalu ale jistě se blížilo k hladině.
Najednou jeho tělíčko polil zlatý svit slunce, což zrnko vcelku nezajímalo. Popravdě jediné co jej zajímalo bylo, že to výš nejde. Jako by to byl... Jeho pár nervových uzlíků pracoval jako
splašený... "konec". Ano, to bylo to správné slovo, a vymyslelo jej samo zrnko. To nám dává hrubou představu co se dělo dále. Zrnko se vyhřívalo v slunečních paprscích a dávalo jména všemu co jej nezajímalo.
Posuneme-li se dále, do doby kdy už vesmír vyplýtval objekty které by zrnku představil, slunce pohaslo. Jak víme, zrnku to bylo jedno, to ale pouze do doby kdy se ochladilo.
"Zima", pomyslelo si a zaradovalo se že si umí pamatovat...
Bohužel, na Aldarii se řítil meteorit, a to se zrnko teprve rozkoukalo. Není divu že bylo dost nakrknuté když skalní masa rozvířila jeho milované vody. Naštěstí se mu nic nestalo, ale dlouho se vzpamatovávalo z toho dlouhého houpání.
A tak se na Aldarii objevila pevnina. Už to nebyla pouze voda, nekonečný prostor ve kterém si naše zrnko plavalo kam se mu zlíbilo. Skalní masiv usazený ve středu planety jej omezoval a omezoval, dokud si zrnko nepomyslelo; "Dost", a začalo opakovaně narážet do kamene. Samozřejmě že se ze začátku nic nedělo, ale asi po osmistech letech se na kameni objevila puklinka, viditelná mikroskopem. Ta puklinka spustila řetězec událostí, jenž by ani zrnko nečekalo. Skála se na místech otevřela, kámen se zvedal. Voda kolem něj se ohřívala unikajícím magmatem. Když hmota z kamene dosáhla nad hladinu vody, zrnko bylo v pasti. Všude kolem byly stěny, pod ním taky a nahoru to prostě nešlo. Několik desítek tisíc let plavalo zrnko ve vyplašených kruzích, mezitím se planeta uklidnila a povrch vychladl. Zrnko se brvou dotklo skály a uvědomilo si, že neustále plavat ho už nebaví. Rozhodlo se tedy vyšplhat nad vodu.

Zrnko metaforicky zalapalo po dechu, když s námahou vylezlo z vody a pocítilo sílu gravitace. Došlo mu že jeho brvy, které si tak pochvaloval a se kterýma nikdy neměl sebemenší problém mu nestačí a že tady, nahoře, je potřeba něco silnějšího a důmyslnějšího.
Po mnoha nezdařených pokusech se zrnko konečně postavilo na vlastní nohy...

Pokračování příště... možná.