Andor.cz - Dračí doupě online

Legenda o Nesmrtelném

Dítě Temnoty, běží chladnou černou nocí,
za zády slyší šepot křídel, hlas bez emocí.
Posel Smrti, letem dostihl oběť svou,
chce na ní hodovat, s chutí neskrývanou.

Oči Vlka vzhlédnou, a pak praví:
„Vyhrálas, má ctěná paní!“
„Já vím, a ty jsi odměnou mou!“
Kráká Havran, snášejíc se tmou.

I tu usedá, na chladnou hnědou zem,
On na krok přispěchá, a započnou svůj sen.
Vlk začne vít, píseň láskyplnou,
Havran vnímá melodii, srdceryvnou.

Milenci věční, tiše tam stojí, v opojení,
v stříbrném svitu Luny, zasnoubení.
Náhle šelma s ptákem podoby své změní,
a světlu měsíce, vystaví se dvě paní.

První je Smrt, druhá je Noc,
obě Světu ukazují, nebezpečnou moc.
Toužebně na sebe hledí, a však nic nepovědí,
zakázané ovoce, jest nebezpečnou odpovědí.

V tu neurčitou chvíli, se jedna z dívek v chlapce promění.
Otec Smrt, Matka Noc, svým polibkům se oddají.
Jejich čas se nachýlil, nevydrží čekat více.
Všechno tajemno zahaleno jest, v záři měsíce.

A tak z lásky zakázané, přišlo na Svět dítě božské,
spící uvnitř něj síly nelidské, kruté i démonské.
Vlasy Matky Noci, nosí oči šedočerné,
tělo Otce Smrti, nebezpečně bledé.

Zrozeno čisté, neposkvrněné, přesto prokleté,
mocnými pány, bytostmi i sílami hledané.
Chlapec třímá, nepřehlédnutelné rysy a znamení,
pro lovce a pány chtivé, není lehké jeho zmocnění.

Svým nepřátelům prý podobu s duší unáší,
do prázdných skořápek, mysl svou přenáší.
Přesto zvěsti praví, že zlodějem duší není rád,
dá-li mu nepřítel šanci, bude nadále je brát.

Přesto nemusí, prostý lid se bát,
sám je bosí, a nosí prostý šat.
Kráčí Světem, učí se ho mít rád,
miluje jej a nechce Smrt něco brát.

Smrt k němu hovoří: „Tak to můj drahý chodí.“
„Pro živé mám temně chladné vykoupení.“
„Ne, tak ne, já si s ní chci hrát!“
Začne malé božské dítko řvát.

Pohledné do očí své první milé,
tělo bez života, tváře zbledlé.
Smutný pocit, žal v dítku se chvěje,
celá věčnost jest mu dána, a ono dospěje.

Rychle uběhne, osmnáct dní a osmnáct let,
muž statný a silný na cestě, poklidný má tep.
Kráčí jasným světlem a temnou tmou,
v zádech se smrtící kumpanií nezdolnou.

Válčí a umírají ti, jež svými milovanými nazývá
on duše jejich chrání, uvnitř sebe ukrývá.
Spící čekajíc, než zničí místo, kde duše nepřítele přebývá,
šeptem probudíc je v novém těle, kde nový život započíná.

Všichni ho vzývají pánem a králem,
on Světa je právoplatným Vládcem.
Tím vším podměty pro pověst se tvoří,
přízviskem Démona a Ďábla ho honosí.

Když tedy Svět Vládce a pán sjednotí,
zavládne klid a mír, nic dalšího ho nermoutí.
Vydá se opět na cestu čarovnou,
jde milovat Svět cestou novou, neobjevenou.

Cestami neznámými Vládce se brodí,
mladistvá láska v srdci se rodí.
Potkal ji, spanilou vodní pannu,
ona ho však odmítá, tím otevírá ránu.

A tak k ní sužován láskou převelikou,
krade cizí tělo, bojuje s duši nevinnou.
Duše se brání, nechce z těla ven,
on ji uchytá a silou táhne ven.

V těle po ní zbude velký prázdný šrám,
tu jí požírá, a na prázdné místo vleze sám.
S novým životem přichází nový dech,
závěr stejný, zbude pouze smutný vzdech.

Myšlenkami bloudí ve snech na vodní vílu,
nemají dlouhého trvání, vše bolestnou má tíhu.
Nekonečný koloběh života nastolil mít,
než přijde na způsob, jak jeho má být.

Tak se rodí, a tak jeho mysl umírá,
ví, že něco mu chybí, bolest svou už nevnímá.
Uplynulo tisíce let a tisíce dní,
nesmrtelný Vládce žije již v zapomnění.

Čeho báti se více, spí-li v nás?
Jsme snad pouze šedý odraz?
Či zanevřel na lásku jedinou?
Jak zní odpověď, na otázku tajemnou?

Merantau