Andor.cz - Dračí doupě online

I.
„Někdy málo
někdy více
ještě hoří lojovice
plamen nesměle plápolá.
Plná kapsa, pokladnice
šperky, statky
nevinnost dívčí líce
s ním mění se
ve vzpomínek prach
co slábne a mizí
ve jménu slov
-
„kdysi vaše
nyní cizí“.
Není kočka, ba ani pes,
bídná krysa, můra, děs.
Jen Lišák podšitá.“

Rána v Zanzibáru byla stejně vlhká a lepivá jako objetí děvky. Mořská mlha se válela v zšeřelých ulicích a mísila se s párou vydechovanou kanály a vývody trubek nad šikmými střechami. Celé město tak od brzkého rána pohlcoval opar řidší než navoskovaný knírek kapitána stráží.
Kdesi ve středu města zakokrhal kohout.
„Kykyrykýýý!“
Pyšně si vykračoval ulicí a čepýřil barevná pírka, na kterých se srážely kapky vody. Opatrně našlapoval po dlažebních kostkách a těkal černýma očkama ze strany na stranu. S majestátností páva ušel ještě deset kroků, než pootevřel ebenově černý zobák a zvedl hlavu k obloze.
„Kykyry…“
Tak akorát stihl roztáhnout křídla a uskočit z dosahu prudce otevřených dveří. Čemu už se vyhnout nestačil, byla těžká bota, co ho nabrala a mrštila proti zdi.
„Kýho šlaka,“ zavrčel majitel boty. „Víš, kolik je hodin, neř-ř-řáde?“ potřásl hlavou. Mrkl k obloze barvící se do ruda. „Jo, já vlas-vlastně tak-ky né,“ s říhnutím si narazil trojrohý klobouk na hlavu. Společně s mužem se ze dveří vyvalila těžká vůně směsice potu, alkoholu a opia. Nebylo tak divu, že při třísknutí dveřmi, se s prvním krokem zakymácel ze strany na stranu. „Zatrrraceně…“ vysoké čelo se zvlnilo do několika vrásek, když si všiml mastné skvrny na vínově červeném kabátci.
Vzápětí se rozešel ulicí chůzí hodnou plně naložené galéry nejistě se kolébající na vlnách.
Říhající, prdící a zvracející plně naložené galéry, opravil se v duchu L'haal znechuceně. Sledoval nejisté kroky potácejícího muže přes hrot šipky samostřílu a čekal. Číhal na vhodný okamžik, skrčený v místě, kde se sbíhaly střechy. A čím déle sledoval opilce, tím více cítil… Znepokojení.
Tak tohle, že byl Lišák? Ten Lišák? Legendární zloděj známý od Garthu po Osmadth? Ten, který dokázal vymést císařovu dceru i pokladnici za bílého dne? Ten, který při čajovém dýchánku se Somengradskými ježibabami zvládl vykrást jejich sídlo a ještě se nechal vyprovodit a pozvat další den na oběd?
L'haal se zamračil.
Byl to vůbec on?
Těch pár podobizen, co kolovalo po světě, se shodovalo jen v pár rysech, které ovšem dokonale seděly na toho opilce. Nepříliš vysoký zrzek s výrazným profilem, tmavýma očima neurčité barvy a dlouhými vlasy stáhnutými v ohonu. Ovšem zároveň se mluvívalo o šviháckém hejskovi a ne přepadlém střízlíkovi středního věku v pobryndaném kabátci, co napadá na levou nohu.
Mladý asasín váhal. Ale jen do okamžiku, než se muž dovrávoral na křižovatku. Poslední šance jej dostat. Přimhouřil levé oko a zacílil. Nadechl se. A…
V tom okamžiku se muž zlomil v pase. Začal se dávit. Kašlat. A než stačil asasín znovu zamířit, odklopýtal se do uličky zvracet a ztratil se mu z očí.
Procedil skrze zuby kletbu a rychle se vytáhl do podřepu. Klouzavými pohyby hada se vydal po sedle střechy, aby získal výhled do uličky, do které muž zapadl. Sotva se ale pohnul, přejel mu mráz po zádech. Chloupky na zátylku se zježily. Vzápětí si uvědomil proč. Neslyšel ten mlaskavý zvuk zvratků dopadajících na zem. Neslyšel nic. Proč?
Zlé tušení se asasínovi potvrdilo v okamžiku, kdy pohlédl do uličky
Nikdo tam nebyl.
Koutkem oka zachytil nalevo od sebe pohyb. Spíše instinktivně uskočil a sjel po pálených taškách níže. Ovšem přesně s tímhle Lišák počítal. L'haala úder srdce na to zasáhl přímo doprostřed čela jílec dýky. Zatmělo se mu před očima. Trhl hlavou dozadu a hlavu ihned následovalo i tělo. Stačil ještě tiše vykřiknout, než ztratil balanc a začal se řítit nevyhnutelně dolů. Ze střechy.
Kuše mu vylétla z rukou a zůstala na střeše.
Asasín dopadl na nohy a přešel do para kotoulu. I tak ale zřetelně zaslechl lupnutí v kotníku a ošklivě si zhmoždil rameno. Hlava ho třeštila a nutkání zvracet při každém jejím pohnutím bylo natolik silné, že chvíli jen zůstal zhroucený na zemi a přerývaně dýchal.
„Hrůza, ta dnešní omladina. Jeden by se dřív rozbrečel, než se dočkal kvalitního mordu, jak se patří,“ zaslechl přes hukot v uších tiché zabrblání zakončené dobrosrdečným: „Jsi v pořádku, chlapče?“
L'haal nevěřícně zvedl hlavu a pohlédl tím směrem.
Lišák stál na kraji střechy a držel asasínovu kuš, kterou si se zájmem prohlížel a převracel v rukách. V očích se mu pobaveně blýskalo a na rtech seděl spokojený úsměv. „Omlouvám se za tu hrubost,“ spustil a vystrčil špičatou bradu – a v té chvíli připomínala jeho tvář porostlá zrzavým strništěm skutečně tu liščí více než kdy dříve, „ale přiznávám se, že po třech dnech sledování mi už tak trochu došla trpělivost,“ řekl. „A řekl bych, příteli, že nastal ten pravý čas si pohovořit o pár důležitých věcech,“ samolibě se pousmál. A skočil.
Jenže noha se mu smekla stejně jako předtím asasínovi. Rozhodil rukama, ve tváři překvapený výraz. A padal. Celé to působilo, jako by mistru zloději někdo tu nohu podtrhl. Vrazil do něj.
Nestačil před sebe ani dát ruce. Nestačil nic. Dopadl přímo na hlavu. L'haal zřetelně viděl, jak se krk zlomil, a tělo dostalo do nepřirozené polohy. Lišák zůstal nehybně ležet. Ústa měl stále nevěřícně pootevřená a vyčítavý pohled mrtvých očí upíral kamsi napravo od asasína. Po kamenném dláždění se rozlévaly stružky krve vsakující se do spár. Trojrohý klobouk stejně jako kuše ležely osamoceně opodál jako zapomenutý svědek.
L'haal překvapeně zamrkal.
Tak takhle zemřel nejproslulejší lupič císařství a tří království.
Asasín se akorát zvedal, když zaslechl ten zvuk. Cinknutí. Z Lišákovy rozevřené dlaně vypadla na dláždění mince. Velká zlatá mince s vyobrazením potutelně se usmívající se ženy…
Byla to snad náhoda?