Andor.cz - Dračí doupě online

Zase starší, děsnější,
moudřejší zas, pomalejší,
studenější, beze slov
rozdírá mé srdce drápem,
jak zelený drahokam
zimničné jí oko hoří,
sychravá je, monotónní…

(úryvek z básně Kondor, Antonín Sova, Vybouřené smutky)

…Endersonova báseň? Polechtal ji úvahou, šťoural do „metafyzické“ roviny času v pojetí havrana (jako časové vymezení existence lyrického protagonisty příslovci nikdy, vždy, znovu je slušné, ale nechceš to rozšířit dalšími příslovci, jako je záhy, s předstihem, poté…, jež by promítaly hlubší snivou tajemnost? V zárodku slibný úmysl, ale schází té skladbě časově-dějový monument, jako bys cestu havrana vytyčil jen milníky), tepal obrazy se zápalem, ale přesto působí let havrana jaksi neladně. I tak se mně líbil v původní verzi motiv barev, který byl vytříbeně rozpracován mj. v symbolicko-dekadentní poezii a v poezii anarchistických buřičů. V ukázce je barva zelená, oblíbená hlavně u dekadentů, ale i šedá či černá pro vykreslování melancholie, splínu a bizarnosti…

Mihl se nízko a tiše nade mnou
v bledých barvách jemné a staré lithografie.
Znavený jeho obličej, sličný a bledý,
na čele se svítilnou očí zelených pod srostlým obočím,
bázlivé černé oči mé vždy atropinoval…
Nesl se tiše v páru svých upířích křídel,
kovově černých a sametných, napnutých v obrovském rámu,
jež stínily celou oblohu
a pod jejichž rozmachy prýskaly hvězdy
bez vzruchu jak žhavý roj divokých, kovových včel,
z osykového pralesa vichřicí vyplašených…

(výtah z básně Upír, Karel Hlaváček, Pozdě k ránu)

Cítíš tu majestátnost? Vzezření mocných sil? Osvícení fantazie? Les hvězd? A tvůj les – kdyby byl personifikovaný jako voják! Kdyby se v něm svářela odvaha a nepokoj, střílely v něm katapulty hnusu a nadšení, stromy by byly markytánkami raněných žoldáků…proč není zobrazen charakter lesa? Les jako maršálek vlastních předvojů a záloh. Les jako ztělesnění symbolické variace konfliktu. Nestojí to za to, zmapovat více les? Udělat z básně epos či baladu vzduchu, pole a lesa?
Ale zpět, ať se nenechávám unášet subjektivní kreativitou. Kompoziční pojetí je u tebe rozeklané. Marigold naznačuje spíše strukturu symbolistů, či novoromantiků (zkus si někdy přečíst R. M. Rilkeho, to je paráda) – tj. delší verš, klidně i trochu rytmicky náznakový. Jenomže to bys zřejmě tkal do básní přívlastky a cpal kontrastní slovesa (chápej protimluvná). Proč ne? Ale i úzká kompozice s motivem barev u buřičů má švih….

Modrý a rudý, barvy dvě
helmic lesk – kokarda lůzy,
někdy též rudé se oblékne
do modré blůzy.

Modrý a rudý, barvy dvě,
tma jedna, druhý plamen,
jedna je políček, druhá je
náručí rozepjatých ramen…

(fragment ze sbírky Modrý a rudý, Fráňa Šrámek)

Tudíž i kompozice se scvrklými verši vykazuje půvab, a pakliže se manifestuje např. v dialozích, tak projekt může nabrat velkolepý dekor. Meditujme ale dále. Proč kompozice nezračí nářky zválených uniforem, stesky oprýskaných škorní, či jásot křupavých zbraní? Proč se hádky věcí od soldatesky nezrcadlí v havranovi? V důsledku martýrium subjektivního ducha (havrana), objektivního ducha (armády) a třeba absolutního ducha (např. mytický les s bájnými netvory) lze vylíčit jaksi propleteněji. (A nemusí krást filozofické podloží od Hegela jako v sentimentalismu či romantismu). Samy o sobě jsou motivy pěkné, silné v kořenech, ale osobně si představuji živelnější provázání motivů. A pak bych tam vpálil i nadlidský princip – cosi nezávislého, a přitom tak veškerého, že by se celý svět mohl červenat…

Veliký zarudlý měsíc zazářil po nesmírné pláni.

Radostná úzkost pojala naše srdce a ke středu pláně
zrak upírali jsme toužebný, kde v krvavém světle topil se
zčernalý kamenný stolec bez ozdob, lesku, zlata,
a na něm, oh! na něm seděl kdosi, hlavu opíraje rukou.
Dvě zřítelnice, plápolající a veliké jako sama vášeň
a důvěru vzbuzující jak sluneční teplo z jara,
hleděly na nás a žhnuly, hleděly na nás a žhnuly,
že v kolenou chvěly se nohy nám a ústa šeptala tiše
nevyslovená nikdy předtím slova neznámé modlitby.

(stopa ze Snu o zástupu zoufajících od Stanislava Kostky Neumanna)

V básni zkrátka nezraje enigma, které by vyloudilo ruměnec z blaha či ze zděšení. Útvar vyhlíží zplihle, nehraje s démony, fantómy vyšších principů dramaticky, evokuje střídmé pomazlení duše. V jádru toho textu figurují nadějná východiska, která motivují pro lyricko-epické ladění:

…Pěšáci pořád laškují jako posraní.
Omamná a krotká je vůně šedých zbraní,
šedých zbraní mýtin, křovisek i močálů,
které křičí jako abstinent na ožralu:
„Ochromuj a poutej magií v lese džiny!
Protože nás láká barvit krví pěšiny,
protože nás rmoutí možný taran havrana,
ale samota v osudu není kárána,
spasena a vzkříšena jako smrt vojáků,
a proto kouzlíme kurýra katafalku!“…
(bryskní improvizace, trochu nezdařilá, ale aspoň signál toho, jak verše pojat jinak)

Suma na závěr? Nezáleží na mých mrákotách, je to tvoje stylizace a poetika. Těžítka v tématech a motivech nejsou marná, avšak profilují se jako nedořešená. To ale hodně mrzí, zejména když ty verše se dají naflákat svěžeji.

Néééééé Endersone, proč?
Ten nápad je pěkný, to už sem ti psal minule, ale to zpracování?
Když pominu co jsi psal v anotaci (ta je mimochodem zdařilejší než skleněný havran), tak ti to utíká mnohem více.
Je vidět, že jsi nad tím přemýšlel, ALE nedomyslel:-( Ač tam jsou změny, některé věci se prostě nedotáhly do konce. Celkově i to pojetí-
ty jsi schopný si hrát se slovy, tak ty verše prodluž! Neosekávej to, dodej tomu epičnosti - protože tohle téma si to zaslouží - a zjistíš, že to jde ještě lépe- a nemusíš se pak ani vzdávat rýmů (znám to z vlastních kousků, kdy stavím celou kompozici kolem jednoho verše, který se mi líbí a chci pro něj to nej).
Případně zkus havrana ze skla rozbít, a udělej havraní střípky. Z množství nápadů by mohla být hezká mozajka- tak čtyři pět krátkých básní třeba o 6-8 verších- navíc by sis mohl přizpůsobovat obsah a rytmiku, protože by byly nezávislé na sobě a přesto provázané;) (třeba první báseň čtyři verše, a pak v každé další básni verš, dva, tři přidat).

Myslím, vzhledem k tomu, co jsem od tebe četl, že máš rozhodně na víc. Skleněný havran je tvá bílá velryba, honíš se za ním, ale nemůžeš ho uchopit- obávám se, že ani tentokrát se to nepovedlo a zůstal jsi skryt hluboko ve svém stínu a daleko za svými možnostmi.