Andor.cz - Dračí doupě online

I.

,,Běž pryč," ozvalo se zpoza dveří, na které jsem klepal. Rozhlédl jsem se po tmavé chodbě plné stejných dveří. Ze zašedlých stěn a zrezlého zábradlí na schodišti čpěla staroba a zatuchlina. Zabouchal jsem ještě jednou a nervózně se rozhlédl.
,,Vypadni!"
Odpověď mě moc nepotěšila. Zabušil jsem znova, tentokrát silně. Dveře se rozletěly téměř dokořán. Stál za nimi hubeny, vysoký, šlachovitý muž v černých kalhotech a v rudém roláku. Čišela z něj nervozita a jeho oči přetékaly strachem. Roztřesenou rukou si pohladil kraťounké tmavé vlasy, které pozvolna ustupovaly vrásčitému čelu.
,,Prosím tě, nech mě už na pokoji! Nechci mít problémy," vykoktal roztřeseným hlasem. Oči mu nervózně těkaly sem a tam. Po chvíli se mi podíval do očí.
,,Co po mě chceš?"
Naklonil jsem se k němu a potichu řekl:
,,Tady ne."
Přerušovaně se nadechl, pokýval hlavou a zmizel v předsíni. Vešl jsem za ním, zavřel dveře a zamčel klíčem, který trčel ze zámku. Cvaknutí se dusným tichem, které rušilo jen tikání hodin, rozlehlo po celém bytě, až sebou muž v roláku leknutím trhnul. Následoval jsem ho do kuchyně. Na podlaze místo koberce jekor, na němž uprostřed malé místnosti stál oprýskaný kruhový stůl a u něj dvě stařičké rozvrzané židle. Na jednu z nich jsem se posadil a podíval se směrem ke kuchyňské lince, z níž se loupal temně hnědý nátěr tak, že odhaloval šedé dřevo ukryté pod ním. Muž stál u linky. Byl ke mě otočený zády.
,,Dáš si kafe?" zeptal se. Takhle rozklepaného jsem ho ještě neviděl.
,,Ne, dík."
,,To já si trochu dám," řekl suše a dal vařit vodu. Ze skříňky vytáhl plastovou krabičku s kávou a hrnek. Nabral z krabičky plnou polévkovou lžíci. Ruka se mu v polovině cesty k hrnku roztřásla tak prudce, že všechen hnědý prášek rozsypal po lince. Lžíce s pouchnutím dopadla do rozsypané kávy. Muž sevřel prsty v pěst, až mu zbělely klouby. Hodiny stále tikaly do napjatého ticha. Loupl jsem po nich očima. Visely na kdysi bílé, teď už šedé zdi plné šmouh. Mosazné kyvadlo zpola pokryté měděnkou poletovalo ze strany na stranu do rytmu cvakání hodinového strojku. Bylo čtvrt na jedenáct.
Muž se otočil a posadil na židli naproti mě. Rozsypanou kávu nechal tak, jak byla. Chvěl se po celém těle. Přepadla mě zlá předtucha. Něco s ním není v pořádku.
Hleděl na mě očima plnýma strachu. Nervozita z něj šla cítit na míle daleko. Mlčel.
,,Jsi tady sám?" zeptal jsem se.
,,Jo," odpověděl. Začal rudnout a potit se.
,,Lžeš," řekl jsem klidně. Vystrašeně se na mě podíval. Otevřel ústa, ale úplně oněměl. Pokýval jsem hlavou. Už vím, o co jde.
,,Zmáčkli tě a tys jim to řekl," pronesl jsem klidným hlasem. Pokýval hlavou. Otevřel úsata a začal vysvětlovat. Hlas se mu třásl.
,,Řekli, že mi zastřelí ženu, když nepromluvím. Mučili ji a já jsem se na to musel dívat. Nemohl jsem ji nechat trpět. Slíbili, že když to řeknu, nechají ji jít..." Na chvíli se odmlčel.
,,...Ale stejně ji zastřelili..."
Ani jsem nehnul brvou, když to vyslovil. Jen jsem se zeptal:
,,Mají moje jméno a portrét?"
,,Ne."
Pokýval jsem hlavou.
,,Kdy?" zněl můj další dotaz.
Věděl, co tím myslím. Podíval se na hodiny, opřel se lokty o stůl a složil hlavu do dlaní.
,,Do tří minut," vydechl téměř šeptem.
Jakmile to dořekl, ozval se ode dveří výbuch, řev Milicionářů a dusot těžkých bot. Vystartoval jsem ze židle a proskočil zavřeným oknem. Za zvuku tříštícího se skla jsem dopadl na požární schodiště a běžel na střechu, přes kterou jsem se rozběhl na druhou stranu budovy. Než se milicionáři na střeše objevili, byl jsem už na jiném požárním schodišti a hnal se dolů. Poslední dva metry jsem seskočil, zaběhl jsem do úzkých klikatých uliček mezi domy a utíkal pryč. Nohy kmitaly jako o život. K takovému šílenému tempu jsem měl pádný důvod. Tady se na trest smrti používá plamenomet.