Andor.cz - Dračí doupě online

Slunce se objevilo za horizontem. Rudé paprsky přes větve stromů ozářily na břiše ležící postavu oděnou jen v potrhaných a zakrvácených hadrech. Vedle ní se na zemi povaloval bastard meč. Na jeho zubatém ostří usychala krev. Postava se pohnula a dlouhé vlasy jí spadaly do tváře. Ozval se tichý bolestivý sten. Žena se otočila a rukou zašmátrala po svém břiše, přičemž se pod hadrama zaleskl potlučený ale jinak nepoškozený hrudní pancíř. Namáhavě oddychujíc se postavila na nohy a třesoucími prsty se jala uvolňovat jeden úchytný kožený řemínek za druhým. Po odvázání posledního spadly obě poloviny, zadní a přední, brnění s hlasitým řinčením na zem. Žena se zhluboka nadechla a mimoděk zajela pravou rukou do svých černých vlasů. Levou si mnula bolestivý bok, kde se jí přes noc vybarvila obrovská fialová modřina. Pak si vzpomněla, jak se zde vůbec ocitla. Vzpomněla si na všechno – na cestu do města Amar, na bitvu, zabíjení, Dalzeu, krádež i patrně neúspěšný teleport. Krádež. Urychleně si zkontrolovala věci připevněné k opasku. Nic. Zběsile se kolem sebe rozhlížela, propátrala jedno místo za druhým – kámen, uschlé křoví, trouchnivějící kmen stromu, blízké trsy trávy. Pohledem spočinula na zubatém meči, jehož ostří stále pokrývala krev padlých protivníků. Co to u něho leželo, částečně zakryto zelení? Kus utrhnutého hadru? Kus dřeva, či snad? Rychlými kroky k němu došla a vzala tu věc do ruky. Hned jí bylo jasné, že to je přesně ono. Ani ne loket dlouhé pouzdro dýky, z kterého vyčuhovala nijak zdobená rukojeť. Pevně ji uchopila a pravou rukou vytáhla ostří na sluneční paprsky. Bylo tmavé, vyrobené z Temného skla. Pradávna zbraň předků.

Nevychutnala si ten pohled však moc dlouho. Během okamžiku se párkrát zablesklo a ozvalo se pár mužských hlasů. Některé z nich byly blíž, jiné naopak dál. Žena každopádně zastrčila dýku zpátky do pouzdra a připevnila si ji k opasku. Pak přistoupila k meči ležícímu na zemi a zvedla ho. Hlasy se přibližovaly. Skupinka neznámých, jež sem pravděpodobně teleportoval nějaký mág, se ji pokoušela najít, obklíčit a znemožnit jí tak možnost útěku. Ona se ale jen tak nedá. Nehodlala dát svoji kůži tak lacino. Vše by pak navíc přišlo vniveč. Oběma rukama pevně sevřela jílec meče a svižným krokem si razila cestu skrze větve stromů. Rychlou chůzi během okamžiku zcela nahradil běh. Zběsile probíhala mezi stromy, jista si toho jak velký hluk přitom musí vytvářet. Ale nic jiného jí nezbývalo. Jen běžet a neztrácet naději. Najednou se před ní ozval hlas. Nevěděla, co křičel. Jen se stočila trochu stranou a neodpovídala. Za běhu se pokoušela vyhnout nízkým větvičkám, ale moc se jí to nedařilo. Na tváři již měla pár krvavých škrábanců. Hlas se ozval znovu. Nyní již zhruba věděla, kde se neznámý nachází. Byl nebezpečně blízko. Vydala se tím směrem, připravena na nadcházející střet. Proskočila menším křovím, když v tom do někoho bokem narazila. Síla nárazu je oba povalila na zem, leč ona, bez brnění, byla rychlejší a během okamžiku se postavila zpátky na nohy. Muž ležel na zemi. Měl na sobě tvrzenou koženou kazajku, malý vypouklý pukléř a ani ne metr od něho ležel krátký tesák. Pár dlouhými kroky k němu přispěchala a jedním švihnutím svého meče oddělila jeho hlavu od zbytku těla. Jen čistě ze zvyku provedla nyní již zbytečnou otočku, táhnoucí za sebou spršku krve, připravena na přicházející útok. Spěšně se rozhlédla po okolí. Nikde nebylo ani živáčka, ale podle sílících hlasů se k ní blížili minimálně tři další. Poodešla pár kroků od bezhlavé mrtvoly, aby měla více místa a držíc meč hrotem k zemi zaujala bojovou pozici. První vyběhl ze stejného křoví jako ona před chvilkou. Byl to voják Impéria. Na jeho kožené kazajce se rýsoval erb lva s praporcem v drápech a sám muž v ruce držel robustní obouručák. Změřil si ji kradmým pohledem a pak zpozoroval také svého mrtvého druha. Obličej se mu zkřivil trpným úšklebkem: „Hej, tady! Už jsem tu mrchu zlodějskou našel!“
V odpověď se mu ozvala dvoje zahalekání, přičemž sem během chvilky přiběhli další dva vojáci. Oděni byli ve stejné zbroji, jen jeden držel v ruce meč se štítem a druhý dlouhý luk. Ten ho okamžitě napnul a se šípem na tětivě zamířil na její hrudník.
„Ne.“ zavelel druhý příchozí a pozdvihl meč před lučištníka. „Bude to boj na meče. Chci vědět, jak moc je dobrá.“
Voják, leč neochotně, ho poslechl a luk sklopil. Nepřestával jí však pozorovat. Žena pořád stála na stejném místě, hrotem meče nyní ve vzduchu opisovala kruhy. Neřekla ani slovo, jen bez jakéhokoliv výrazu v obličeji pozorovala trojici vojáků, jak se pomalými kroky rozestoupili. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a rozeběhla se. Během mžiku se ocitla před lučištníkem. Byl vyzbrojen pouze dvěma dýkami. Neměl žádnou možnost, jak by se proti ní mohl bránit. Třemi kroky ho obešla a rychleji než mohl vůbec zareagovat, ho ťala mečem pod žebra. Muž se sklonil, z rukou mu vypadly obě zbraně a pomalu klesl na kolena. Nechala za sebou v téhle pozici a soustředila se na zbylé dva. Voják s obouručním mečem byl dobrý, ale příliš málo si kryl oblast hlavy. Plochým sekem odrazila jeho ránu a těžkou rukojetí meče ho udeřila do obličeje. Jeho nos se zlomil s nepříjemným lupnutím, následně oběma rukama držel meč zapíchnutý v jeho břiše. Žena ho z něho silným trhnutím vytáhla, voják se skácel k zemi. Zbýval poslední. Nevěděla jak, ale během pár minut potyčky se mu nějak podařilo zvednout ze země druhou zbraň – malý tesák. Nyní stál kousek od ní a sledoval její ruce. Zeširoka se usmíval a pomalým krokem okolo ní kroužil.
„Myslíš si, že jsi lepší nebo horší než já?“ zeptal se ji a potěžkal obě zbraně. „Buď jo či ne. Nic mezi není.“
Žena ho ignorovala, jen opsala mečem půlkruh a přendala na rukojeti ruce. Vodorovným sekem započala ten tanec mečů a úkrokem se vyhnula protiúderu. Znovu se stáhla do bezpečné vzdálenosti.
„Takže si budeme hrát, říkáš? Musím tě zklamat, už mě to přestává bavit.“ Protivník se na ní vrhl. Dorážel, ustupoval a kryl se před jejími výpady. Byl to spletitý tanec, kde jeden jediný chybný krok mohl kohokoliv stát život. Oba dva si tím byli jisti, a proto si na to dávali pozor. Ale její protivník o ní nevěděl vše, jinak by už raději utekl. Z ničeho nic se usmála úsměvem znamenající naprosto cokoliv a se zařváním na něho zaútočila. Výpad za výpadem, od ocelových mečů létaly jiskry všemi směry. K neuvěření, jak rychle někdo dokázal máchat tak obrovským mečem a ještě více k neuvěření bylo, jak někdo mohl ustát nápor těch ran. A pak to skončilo. Muž a žena. Těly se o sebe opírajíc, zbraně zaklíněné mezi nimi, hledíc si do očí s úsměvem na tváři. Očekávajíc, co nadejde, ani jeden z nich se nepohnul. Na zem se linuly kapky krve. Tmavá dýka se uvolnila z pouzdra a spadla na zem. Tam se roztříštila o zakrvácený kámen na tisíc drobounkých úlomků.
„Jsi horší.“ zašeptal muž a držíc v ruce svůj dlouhý meč, se od ní odtáhl. Poodešel pár kroků a změřil si jí posměšným pohledem. „Co jiného také očekávat od člověka jako jsi ty. Rovnat se se mnou?!“
Žena nyní klečela na kolenou, pohledem bloumajíc po tesáku zaraženém hluboko v jejím boku. Krev tekoucí z rány zmáčela celou její nohu a vytvářela pod ní rudou skvrnu. Hlasitě se zasmála a podívala se na překvapeného vojáka: „Člověk jako jsem já!“ V jeho očích se mísil strach s překvapením. Vzdálil se do ní další tři kroky. Ruce se mu roztřásly a upustil svoji zbraň. Ustupoval, neschopen však spustit zrak z podívané, která se mu naskýtala. Zraněná se mírně vznášela nad zemí a celá zářila. Ne, nezářila. Ona byla v jednom ohni, žár okolo ní spálil vše. Pak se to událo během mžiku. Zeširoka rozevřela ruce a nohy, jako by se jí neviditelná síla pokusila rozervat v půl, a prostor okolo ní sežehl plamen. Oheň a krev. To byla poslední věc, která se muži vybavila, než s ním plamen praštil o kmen stromu a on zemřel. Oheň vyhasl stejně rychle, jak vzplanul. Ze tří spálených mrtvol se kouřilo, kožené brnění bylo seškvařené a erb s lvem byl pokroucen do nerozeznatelného znaku. Celou tu scenérii doplňovala holá zem pokrytá žhavým popílkem a zuhelnatělé větve nejbližších stromů. Zcela nahá žena stála u jedné mrtvoly a bosou nohou obrátila mrtvolu tváří vzhůru.
„Já už nejsem člověk.“, řekla a odkráčela tiše našlapujíc do hloubi lesa.