Andor.cz - Dračí doupě online

Zapadlá vesnička se chystala ke spánku. Nacházela se uprostřed nekonečných lesů Adrianova království. Ihned po západu slunce padla malá náves této osady do černé tmy. Jen v pár chalupách problikávalo světélko olejových lamp a s tmou zhasla všechna.
“No vida!” procedil přes zuby Květoš a vrátil se z kraje lesa, kde bedlivě sledoval vesnici. Po pár nejistých krocích černočernou tmou prohlásil polohlasně: “Už obývají všichni říši snů.”
Po jeho slovech se zvedla ze země mužská postava Faustýna, “A jsi si jistý, že se jim něco zdá?”
“Mně se málem zdálo,” ozval se do tohoto rozhovoru další velmi hluboký hlas obrovité postavy ležící na zemi. Patřil Zoranovi.
Faustýn se uchechtl a odpověděl mu se závistí: “Ty se tam, na rozdíl od nás, můžeš vrátit.”
“To máš naprostou pravdu,” odpověděl Zoran a v jeho hlase bylo i ve tmě poznat, že se usmívá.
“Tak se na to pojďme podívat,” pronesl tiše tmou další hlas patřící Peregrinovi.
Všichni byli oděni do tmavého oblečení skládajícího se jen z hrubého lnu a částí kůže sešitých k sobě. Kdyby byl den, většina lidí by je považovala za chudé vesničany a ve městě by jim nejspíš hodili ze shovívavosti i nějakou minci. Plíživým krokem se všichni přiblížili na kraj lesa. Vanul mírný vítr a pohyboval listy kolem nich. Nikdo to neřekl nahlas, ale všichni byli rádi, že les je vyčištěn od padlých stromů, klád a větších větví, které použili vesničané k topení. Povětšinou se tato skupinka prodírala lesy, kde se jim pod nohy pletlo borůvčí, maliní, různé druhy keřů a spadané kmeny stromů v různých stádiích rozkladu. Pochod takovým lesem byl obtížný, zdlouhavý a nepatřil k oblíbených kratochvílím nikoho.
“Jak se tato vesnice vlastně jmenuje?” zeptal se další muž, byl to stále Peregrim. Peregrin totiž obýval dvě těla. Nikdo neví proč, ale dva naprosto rozdílní lidé města mají jednu mysl. Peregrin vidí to, co vidí obě postavy. Dokáže vykonávat s každým tělem něco jiného, avšak problém nastává při spánku. Jakmile jedno tělo usne, usíná i druhé. Aby je od sebe ostatní odlišili, říkali jednomu Peregrin a druhému Peregrim.
“Kanovice nebo Kanovnice,” poškrábal se na hlavě Květoš, který si vůbec nebyl jistý, “alespoň takto jsem to četl v té staré mapě.”
“Divné jméno,” sdělil ostatním, také šeptem, Peregrim, “myslíš, že tu má Adrian svoje nohsledy?”
“Velmi těžko zvědět,” pokrčil rameny Květoš, “ale vy se rozhodněte, zda chce někdo z vás být zítra mým doprovodem, až si půjdu přátelsky pohovořit s vesničany.”
“Počítej se mnou,” zašeptal Faustýn a poté se zadíval znovu na vesnici, kde se rozsvítila dvě světla loučí, “už jsem ani nečekal, že budou mít nějaké strážné.”
“Stejně si ti sedláci losují a hlídají sami,” zhodnocoval suše Peregrim situaci, “což znamená, že jdu spát.”
Všichni se mlčky odebrali zpátky do lesa.
Jakmile se dostali k místu, odkud vycházeli, Faustýn začal mluvit: “Zorane, myslím, že nám žádný noční průzkum lesa nehrozí. My jdeme spát.”
“Jak je libo.”
“Zítra nás vzbuď jakmile začne svítat, ať nás nenachytají na švestkách. Třeba chodí ráno nějaká tetka pro chrastí do lesa, pamatuješ na Harenkov,” oznámil Faustýn Zoranovi.
“Pro pana Faustýna cokoli,” odpověděl Zoran.
Zoran patřil k lidem hromu. Mohlo by se jim říkat i obři, protože hromové byli velmi vysocí. Většinou 4 metry. Jejich výhoda byla v tom, že nemuseli spát. Další výhodou byla velmi pevná kůže, kterou rozťalo jen velmi silné seknutí kalačem nebo velkou silnou a těžkou zbraní. Na druhou stranu měli podivný rituál. Během bouřky stáli lidé hromu s hlavou upřenou k nebi a rukama podél těla. Nehnutě a odevzdaně se zavřenýma očima po celou dobu bouřky. Vycítili ji, i když se nacházeli hluboko v podzemí.
Všichni se uložili ke spánku, schoulili se na zem do dek a kožešin.
“Dneska bude moje tělo spát nízko,” zamrmlal si pro sebe, ještě před spaním, Květoš.
Po chvíli byl v lese klid. Jen Zoran sledoval dvě hvězdy, které přes koruny stromů viděl. Přemýšlel, co je asi zítra potká v této zapadlé osadě.
Pokračování příště.