Andor.cz - Dračí doupě online

Byla noc. Černočerná noc malého města, ve kterém se odehrává náš příběh. Obloha zářila temnotou, ale přes osvětlení z ulic a všudypřítomný smog, nebyly na obloze vidět žádné hvězdy.
Z baru vyšla dívka. Nemohlo jí být více než dvacet. V tuhle pozdní hodinu se bavila stejně jako mnoho jiných v jejím věku. Příliš omámená alkoholem si neuvědomila, že večerní město není zrovna bezpečné. Ale proč by jí to trápilo? Touhle cestou šla již tolikrát, a nikdy se nic zlého nestalo. Tak proč mít strach? A právě nedostatek strachu byl možná příčinou.
Šla kolem parku. Najednou ucítila kolem krku pevné sevření. Táhl ji po oblázkové pěšině hloub a hloub mezi stromy. Křičela, kopala, bránila se. Nebrala v potaz výhružky několika útočníků, ani si nevšimla nože, jež měl jeden z nich v ruce. Ucítila na břiše tlak. Zalapala po dechu. Nemohla ani vykřiknout, hrdlo se jí stáhlo bolestí. Byla bodavá, štiplavá. Tlak s dalším návalem ostré bolesti povolil.
Někdo jí trhnutím z ramene sebral kabelku a pak už slyšela jen dusot vzdalujících se nohou. S trhavým lapáním po dechu klesla na zem ke stromu. Opřela se o něj zády a přiložila si ruce na břicho. Pohlédla na své dlaně. Pokrývala je hustá karmínová tekutina. Takže takhle vypadá krev, pomyslela si.
Nemohla křičet, jen vyděšeně sledovala, jak jí krev barví bílé tílko a líně stéká na zem. Krvácela až příliš a rychle. Nemusela mít vystudovanou medicínu aby poznala, že tady umře. Mohla jen sledovat, jak z ní vyprchává život. Zavřela oči, aby zmírnila houpání celého světa. Co se jí honilo hlavou? Těžko říct, ale když oči znova otevřela, byla stále živá. Nebo si tak alespoň připadala.
Stlo před ní stvoření, jež jistě nepocházelo z našeho světa. Viděla před sebou něco, co postavou velmi vzdáleně připomínalo člověka. Stvoření bylo, ale celé zahalené v bílé lně. Dívka si všimla, že má kopyta místo nohou, ale také si byla jistá, že na ruou zahlédla prsty. Stvoření třímalo zvláštní luk, který zářil jasně modrou. Stvoření velmi vzdáleně připomínalo ovečku. Křížence, mezi člověkem a ovečkou bez tváře. Jen s černou masku v podobě vlčí hlavy. Dívku prve napadlo, že je to možná její strážný anděl, než si všimla druhého stvoření. Velká černá vlčí hlava se ve tmě skoro ztratila, nebýt bílé masky, za níž zářily modré oči stejně jasné barvy jako oveččin luk. Kde má ten vlk tělo? Hlava se osamoceně vznášela ve vzduchu a chlupatý krk se ztrácel v něčem, co připomínalo černý kouř. Vlk tiše vrčel. Byl to jediný zvuk, který dívka slyšela.
„Kdo jste?“ optala se chraplavě. Cítila v puse kovovou pachuť krve. Každý nádech jí způsoboval bolest, jako by jí do rány vrážely tisíce jehliček.
„My jsme to,“ ozval se v dívčině hlavě hlas následovaný ozvěnou. Byl ženský, příjemný, uklidňující.
„... co přichází po životě!“ druhý hlas dokončil větu. Ozvěna následovala, ale hlas již nebyl příjemný. Tentokrát byl mužský, nebezpečný s vrčivým podtónem. Dívka ani na sekundu nepochybovala, který hlas patří komu.
Umírala a nedokázala přemýšlet nad tím, zda to, co vidí, je skutečné nebo ne. Ani se nepokoušela vstát a utéct, či prosit o život. Už si byla jistá, kdo před ní stojí. Byla smířená se svou smrtí. Toužila už jen po jediném – aby ta bolest konečně zmizela. Chtěla to mít už za sebou. Bolestně si uvědomila, jak krátký život žila. Uvědomila si, že nestihla prožít vše, co chtěla.
„Proč já?“ S námahou odevzdaným hlasem položila otázku, která mohla být poslední. Jenže ona to potřebovala vědět.
„Protože přijmout život, znamená přijmout smrt,“ odvětilo jí v hlavě bílé stvoření. Ten hlas dával dívce pocit klidu. Nepanikařila, ani se nebála smrti. Věděla, že jí ani jeden nechce ublížit. Bílé stvoření lehce nadzvedlo luk a v prázdné ruce se mu zjevil modrý šíp. Jak nádherně září!
„Bude to bolet?“ Napadlo dívku. Hlas měla rozechvělý strachem. Nechtěla zažít větší bolest než tu, která ji trýznila nyní.
„Přijala jsi svůj konec. Nic neucítíš. Slibuji.“ Ženský hlas v její hlavě byl konejšivý. Dívka se lehce usmála a zavřela oči, než jí modrý šíp proletěl hrudí. Tlukot srdce ustal, poslední kapka života vyprchala. Mírný úsměv z její tváře vyprchal. Dívka klesla mrtvá k zemi.
„Ovečko, mám hlad!“ ozval se vlk podrážděně. Ovečka mu neodpověděla. Došla k mrtvé dívce a položila jí ruku na místo, kde zel šíp. Na její srdce. Chvíli ruku porostlou srstí nechala na místě. Snad pronášela přání klidu. Když ruku odtáhla, držela v ní něco, co připomínalo modrý plamínek.
„Každá jiskra zažehne nový oheň,“ pronesla ovečka a lehkým mávnutím ruky nechala modrý plamínek, jež představoval dívčinu duši letět do neznáma.
Pak se zadívala směrem do černého parku, kde zmizeli útočníci.
„Kdy bude další hon, ovečko?“
„Dokud dýchají, setkají se s námi, drahý vlku.“ S těmito slovy se oba proměnili ve dvě oblaka dýmu – jeden bílý a druhý černý – a zmizeli z místa, kde zůstalo jen chladnoucí tělo dívky.

„Ovečko, vyprávěj mi příběh!“
„Byl jednou jeden muž, s bledou pletí a tmavými vlasy. Byl velmi osamělý.“
„Proč byl osamělý?“
„Každého koho potkal, pronásledoval.“
„Pronásledoval je všechny?“
„Ano. Všechny. Jednou vzal sekeru a rozetnul se vedví. Přímo uprostřed.“
„Přímo uprostřed? To aby měl vždycky kamaráda?“
„Ano, to aby měl vždycky kamaráda.“ Zakončila ovečka, když zahlédla, jak se auto, jedoucí příliš rychle, vyhnulo náklaďáku v protisměru a skutálelo se z kopce u silnice přímo do lesa.
Vlk, který to vše hladově sledoval se podíval na ovečku vedle sebe.
„Zapomněli na nás, ovečko?“ Zeptal se. Často nechápal, proč lidé jednají tak, jak jednají, když je to může stát život. A mnohdy i stojí.
„Všichni nás stále znají. Ale snaží se zapomenout. Těmhle se brzy připomeneme.“ Poslední věta ovečky zněla možná i škodolibě. Snad se nebylo ani čemu divit.
V autě byli přesně tři lidé. Lidé, kteří před pár měsíci v parku připravili nevinnou dívku o život. A to jen kvůli pár drobným v peněžence.
Ovečka i s vlkem se zjevili u vraku auta. Všichni tři chlapci se z něj snažili mermomocí dostat. Dařilo se jim to a na první pohled nebyli vážně zranění. Všechny tři zachvátila radost, že unikli smrti. Avšak pak si všimli dvou zvláštních stvoření. Co po nich asi budou chtít?
„Jasně záříš," ozval se chlapcům v hlavě ženský hlas. Navzájem se po sobě ohlédli a svými pohledy si vzájemně potvrdili, že to slyšeli všichni.
"Budou utíkat?" Mužský hlas zněl tvrdě. Hladově.
„To brzy zjistíme," řekla ovečka něžně. „Je čas to skončit," dodala. Snad se snažila znít tvrdě.
„Ne! Nic se nebude končit!" vykřikl jeden z chlapců a dal se na útěk. Vlk udělal kotrmelec a přesunul se blíž k ovečce.
„Vzpírají se! Výborně!" pronesl mlsně a radostně kroužil kolem ovečky.
„Tenhle je tvůj. Ano." V oveččině hlase zaznívala radost. Sdílela ji s vlkem?
Další dva chlapci následovali svého kamaráda. Tak jako před pár měsíci i teď společně utíkali a za sebou nechávali smrt. Ta je však tentokrát hodlala pronásledovat.
„Bude to bolet. Hodně!" Vlk se krutě zasmál až mu v tlamě zazářily řady špičatých zubů. Poté se vydal se na lov.