Andor.cz - Dračí doupě online

Na začátku toho všeho byl pes.
Ten pes byl sousedův, černý tibetský mastif. Můj otec často vtipkoval o tom, že kdyby se někdo pokusil souseda vykrást, Art by ho ulízal k smrti. Tak se jmenoval. Pes, ne soused. Art byl ten nejděsivější a zároveň nejhodnější pes, kterého jsem kdy potkala. Když jsem byla malá, byla jsem přesvědčená, že je to jen hodně chlupatý poník a trvala na tom, že se na něm chci povozit.
Artovi to nevadilo.
Když mi bylo sedm, Art umřel. Psí infarkt. Nebo něco takového. Týden jsem odmítala vyjít z pokoje a brečela. Soused si už nikdy dalšího psa nepořídil a do měsíce se odstěhoval.
Když zmizel pes, objevily se noční můry.
Od malička jsem se bála tmy, ale po Artově smrti jsem se každou noc proměnila v hysterický uzlíček. Odmítala jsem spát bez rozsvícené lampičky, než mi přestala stačit a rozsvícené muselo být stropní světlo. Moji rodiče si mysleli, že mě to brzy přejde. Oba byli spisovatelé, představivost a fantazie byly v rodině.
Po pár měsících moje matka usoudila, že už toho bylo dost (jak mé hysterie, tak účtů za elektřinu). Rozhodla se využít své představivosti a každý večer mi vyprávěla o tom, jak mě Artova duše hlídá a zahání všechny strašáky pryč. Pomohlo to. Stropní světlo se znovu změnilo v lampu a brzy už jsem spokojeně usnula i v té největší tmě.
Roky ubíhaly a já opustila rodiče, abych mohla studovat na univerzitě. Na druhé straně země, nutno podotknout. Odstěhování od rodičů bylo zvláštně osvobozující a já začala chodit na každou party, o které jsem zaslechla. Když jsem po půlnoci šla po ztemnělém kampusu, představovala jsem si Arta, jak jde vedle mě a chrání mě před každým potenciálním sériovým vrahem.
Vracela jsem se z párty okolo třetí ráno. Oslavovali jsme se spolužáky pokoření zvlášť těžké zkoušky. Nebyla jsem opilá, pouze v náladě, jak by to někteří nazvali. Společně s náladou jsem měla i pocit, že mě někdo sleduje. Pořád jsem se ohlížela přes rameno, ale nikoho jsem neviděla, takže jsem sama sebe přesvědčila, že je to pouze moje představivost.
Když jsem se dostala na kolej, rychle jsem odemkla dveře od svého pokoje a s úlevným povzdechem rozsvítila. Chtěla jsem zavřít dveře, ale najednou mi v tom bránila něčí noha. Někdo do mě prudce strčil a já upadla.
Vždycky slyšíte o tom, že někoho znásilnili, ale věřte mi - každá si myslíme, že nám se to stát nemůže.
Celá jsem strnula strachy a nezačala křičet, ani když mi roztrhl sukni. Něco mi šeptal do ucha
seštakmocsexy
ale já mu nerozuměla. Všechno bylo zpomalené. Pamatuju si, jak se zírala na strop a všimla si, že v pravém horním rohu se tvoří plíseň. Nechtěla jsem si připustit, že mě v příštích několika minutách někdo znásilní.
Pamatujete, jak na začátku toho všeho byl pes?
Ozvalo se hluboké zavrčení a najednou na mě nikdo neležel. Po zavrčení následoval vyděšený křik, jak něco, co jsem neviděla, smýklo s mým agresorem po zemi a téměř mu utrhlo nohu v koleni. I tak se postavil (a já si uvědomila, že spolu chodíme na lekce portugalštiny) a pokusil se utéct. V levém lýtku měl díry, co vypadaly jako otisky zubů.
Neudělal víc než dva a půl kroku, když mu něco skočilo na záda a strhlo ho zpět na zem.
Křik nepřestával, ani když se mu to zakouslo do krku a vyrvalo kus masa společně s hlasivkami. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nekřičí on. Seděla jsem v rohu místnosti, aniž bych tušila, jak jsem se tam dostala a křičela tak, že druhý den profesor poznamenal, že to musel být hodně dobrý koncert.
Najednou bylo ticho. Jediný zvuk by škubající se noha mrtvoly, která roztírala zvětšující se kaluž krve po podlaze.
První zvuk, co jsem slyšela, bylo zakňučení a pak nezaměnitelný zvuk psích tlap na dřevěné podlaze. Něco do mě šťouchlo a na rameni se mi objevila krvavá skvrna.
Teď mám na podlaze v obývacím pokoji mrtvolu a nového mazlíčka. Pomozte mi.