Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

ObludáriumOblíbit

huh7739.jpg

Autor: Saia

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 12. prosince 2015 21:17

Průměrné hodnocení: 10, hodnotilo 10 uživatelů [detaily]

 
Stín (1/3)
Žánr: Urban fantasy
Varování: Děj obsahuje popis násilné scény a mihne se tam i pár hrubších výrazů, není tedy vhodné pro útlocitné duše a ty, jež podobné věci pobuřují.
 


I. Boj o lidskost

“Všichni jsou mrtví, Dejve…”

Kysele jsem se ušklíbla ve snaze zamaskovat, že se mi zhoupl žaludek. “Haha, vážně vtipné…”

“To nebyl vtip. Slyšíš? Nikdo se nesměje.”

Odpověď jsem spolkla. Stejně jako hořké sliny hrnoucí se krkem nahoru. Stála jsem u zdi, ruce založené na hrudi a raději se snažila dělat, že tu vůbec nejsem. Šlo by to o dost lépe, kdyby koberec pod mýma nohama při každém pohybu nevydal to vlhké… Mlasknutí. S ostrým nádechem jsem se odhodlala zvednout pohled od záděru na ukazováčku, ve kterém jsem se do teď usilovně rýpala.

Krev.

Všude byla krev.

Kdysi šedý koberec brázdila rudá jezírka, která místy čeřila jen křídla topících se mušek, jejichž roje neustále přelétaly z jedné strany místnosti na druhou. Ve vzduchu visel těžký nasládlý odér masa a při každém nádechu jsem cítila na patře pachuť nikláků. Na stěnách se pod zasychajícími stříkanci krve skrývala taková ta květinová retro tapeta. Stejnou jsme mívali doma v ložnici. Kdysi dávno. Pokaždé, když jsem o ni zavadila očima, hruď se mi stáhla úzkostí. Bylo těžké od ní odtrhnout pohled a pokračovat v prohlídce dál. Věděla jsem, že to bude zlé, vždy je to zlé, když je člověk cítit jako syrový karbanátek.

Nakonec jsem přeci jen přesunula pozornost k posteli stojící pod oknem, dominantě celé místnosti. Masivní čelo z leštěného dřeva, vyřezávané hlavy na sloupcích někdo už před lety odřezal, staré škrábance místo podpisů na památku milostných hrátek, střeva obtočená kolem sloupků poutajících k nim místo provazů dvě útlá zápěstí…

Chvíli mi trvalo, než jsem v rudé změti údů dokázala rozpoznat jednotlivá těla. Muž a žena. Roztrhaní na kusy. Rozervaní a znovu poskládaní do důvěrného spojení věčných milenců. Milenců, které někdo předtím obrátil naruby a s jejich vnitřnostmi vyzdobil pokoj.

“Ne, že by mi to zrovna vadilo, ale teď jsi mi měla říct, že jsem zvrácený psychopat. Já bych tě opravil, že dávám přednost sociopatovi, pak bychom se tomu zasmáli a ty bys ještě prohodila něco v tom smyslu, že si tady někdo spletl padesát odstínů šedi s červenou.”

Při zvuku Vlkova hlasu jsem sebou lehce trhla. Bože. Na tu krátkou chvíli jsem úplně zapomněla, že je tu také. Skláněl se nad postelí a koncem černé propisky zaujatě šťouchal do něčeho, co vypadalo jako srdce na dlani. Snad proto, že to bylo skutečně srdce v misce z mužských dlaní, položené mezi ňadry ženského torza staženého z kůže. Jenže i jeho úšklebek byl jen slabou napodobeninou obvyklého výrazu. Dokonce si i s neustálým podrážděným mručením přestal dávat bokem těch pár pramenů černých vlasů, co mu neustále lezly před oči.

“Jsi vážně narušený, víš to?” uskřípla jsem suše. Pocit dvou o sebe drhnoucích kovových plátů místo hlasivek zesílil. Po zádech mi sjela kapka ledového potu. Nesmíš zvracet. Nesmíš. Jenže v tom dusnu se to snadno řeklo.

Vlk jen pokrčil rameny a narovnal se. V tmavých očích se mu však zalesklo. “Jo, ale až od doby, co jsem začal pracovat s tebou.”

“I ty jeden lichotníku.”

“Jako bych snad někdy na tebe plýtval lichotkami, Stvůro.”

Vše na okamžik zapadlo zase do starých kolejí. Než jsme se myšlenkami i pohledy opět vrátili k tomu masakru, kvůli kterému nás Šéf oba vzbudil telefonem o půl páté ráno, i přesto, že ani jeden z nás neměl pohotovost. Konečně jsem začínala chápat, proč svůj krátký monolog zakončil povzdechem: “Vždyť já tam ani nikoho jiného než vás poslat nemůžu.”

Opět jsem zvážněla. Věděla jsem, o co se ve skutečnosti Vlk snažil, ale nic, zkrátka nic, nedokázalo zlehčit situaci, které jsme právě byli svědky.

“Tak co, jaký je názor odborníka?” zeptala jsem se namísto další štiplavé poznámky.

I Vlk se pro tu chvíli přestal usmívat jako někdo, jehož životním vzorem je Hannibal Lecter. Místo toho se mu v té dravčí tváři objevil unavený výraz člověka, který toho v životě viděl zkrátka příliš, příliš mnoho a díval se na to tak dlouho, dokud v něm nezemřela i ta nejposlednější část lidskosti. To něco živého, co by se mělo při pohledu na ten brutální výjev svíjet a řvát, zvracet a lomit rukama nad tím, který bůh by byl schopný něco takového dopustit.

Kdo loví příšery, dříve či později se jednou z nich stane.

Kletba, která visela nad hlavami nás všech místo popravčího meče tak dlouho, dokud nesekla.

“Vždyť znáš odpověď. Nebo ne? Tohle musí být práce Stínu čtvrté kategorie a vejš. Čerstvá práce. Takže dobrá zpráva, máme tím pádem i čerstvý stopy, zpráva špatná, že ten zmetek si teď musel někam zalézt a dřív, jak večer ven pařáty rozhodně nevystrčí.”

“Kurva doprdele práce… Jsi si jistý tou čtyřkou?”

Vlk se už už nadechoval k odpovědi, když najednou strnul. O úder srdce později se kolem mě vyřítil z ložnice do chodbičky a zmizel z vedlejší místnosti. Dříve než jsem vůbec stačila více, než se za ním překvapeně otočit, ozvala se dutá rána od vzteklého kopnutí do zdi společně s bolestným zasyknutí nadávky.

S povzdechem jsem potřásla hlavou a pomalým krokem se vydala za ním. Nemusela jsem být vědma, aby mi došlo, co se stalo. Že mu konečně muselo dojít, proč už dobrou půlhodinu sotva mluvím a je mi tak šoufl.

Vlk stál se svěšenými rameny uprostřed malého pokojíku se stěnami natřenými světle růžovou. Jedna ze stěn byla polepená plakáty s koňmi, zatímco z poliček se strojeně usmívali všechny ty dokonalé bárbíny nastrojené do princeznovských šatů. Pokoj byl prázdný, postel vzorně ustlaná. Jen jedna jediná krvavá šmouha se táhla přes sklo rámečku, který v sobě ukrýval fotku. Fotografii zachycující mladý pár objímající snad osmiletou usmívající se holčičku s rusými vlasy spletenými do copů jako Pipi Dlouhá Punčocha.

“Ten zkurvysyn…” hlesl. Hlas se mu třásl zlostí. Zármutkem. “Ty malé stopy v chodbě…”

Mlčky jsem ho zezadu objala. A přeci jsem se spletla. Vlk možná ještě měl nějakou šanci, možná ještě nebyl úplně zatracený. Něco v něm pořád žilo a bezhlesně to křičelo hrůzou. Snad jsem mu to i ve skrytu zbytků duše záviděla. Já už nedokázala cítit nic z toho. Jen otupělost. Úzkost. Občasné záchvěvy… Něčeho. Něčeho, co už jsem ani nedovedla pojmenovat.

“Čím nevinnější schránka, tím lepší se stává bránou pro vstup…” spíše jsem zašeptala do jeho zad. Zatnuté svaly začaly pomalu povolovat, horká dlaň i vyšla vstříc mým ledovým prstům. “Najdeme ji, dříve než se setmí.”

Vlk se znovu celý napjal. Ale jen na okamžik, než zase vydechl.

“A pak…”

“Všichni jsou mrtví, Dejve. Úplně všichni.”

 

Komentáře, názory, hodnocení

Salome - 22. prosince 2015 14:48
salome__2758.jpg
Dobrá práce :) Čtivé, akorát tak správně dlouhé a vypointované.

Už jsem ti názor říkala dřív a srovnání s Anitou Blake se nemůžu ubránit, protože ta scéna je hodně podobná jedné ze začátku první knížky, ale na druhou stranu... zní to jako nějaký další díl nebo spin off na stejné úrovni, ne jako nějaká jen fanfikce.

Mám taky dojem, že oproti první verzi ubylo těch kurzívou značených důrazů, což je fajn a oceňuju to.


Nerada hodnotím čísly, ono si z toho člověk moc neodnese, takže takto: v rámci žánru urban fantasy super. Text funguje jak má a ráda si přečtu pokračování.

Na druhou stranu bacha na klišé, ono to přímo svádí k němu sklouzávat a třebaže papír i žánr to snese, já jako čtenář budu ráda, když se jich nedočkám. A jestli bude na konci příběhu čekat nějaké promyšlené detektivně-děsivé zakončení, tak ráda zatleskám! ;)

 
Hitomi - 20. prosince 2015 13:18
mal315776.jpg
Skvěle napsané! Asi netřeba nic dalšího dodávat. Těším se na další díly :)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.073292970657349 sekund

na začátek stránky